Za tajemstvím lidských pout
Říká se, že srdce má své vlastní pohnutky. Pokud se ptáme, proč se lidé setkávají, milují se a nebo se ničí, proč některé vztahy vydrží i dlouhá období odloučení, proč lidé, kteří mezi sebou prožívali ostré spory se smiřují, ocitáme se tváří v tvář něčemu tajemnému, něčemu, co nemůžeme uchopit smysly, ovlivnit nebo manipulovat, co je někde, mimo naše poznání a to je – jádro lidského srdce.
Platon o vztazích
„Vztah,“ praví Platon,“je založen na jisté formě šílenství, totiž šílenství erotického. Lépe než hledat řešení vedoucí k pochopení daného stavu a k následnému ovládnutí srdce, je respektovat jeho tajemství a nesnažit se o jeho "nápravu". To praví Platon,
Ale my se vztahy to neumíme
Proč je tolik problémů mezi lidmi? Mezi příbuznými, mezi přáteli, mezi milenci, manžely, rodiči a dětmi? Protože opomíjíme to tajemství srdce a snažíme se „aplikovat“ stejný druh strukturovaného myšlení, jaký aplikujeme na jiné problémy a tento způsob myšlení je produktem naší doby, která dává přednost technologiím a které v tomto světě přednostně vládnou. Vysvětlím: mluvíme-li rodinách, kolektivech, manželstvích vztazích vůbec, mluvíme vlastně o systémech a na základě matematického myšlení, analyzujeme nejen malé skupiny, ale také společnosti!
Běžte se poradit k odborníkovi …
Jeden diskutující u článku, který řešil problém propouštění ze zaměstnání oponoval, že psychologická pomoc není účinná. A má do jisté míry pravdu, pokud zvážíme, že veškerá pomoc lidem v jejich vztazích spočívá v organizaci skupin, různých cvičení, také ve skupinách, a pomocí těchto jistě probádaných metod se má zvládnout komunikace a dokonce – intimita. To představuje určitý soubor hodnot, které jsou uznávány a žádoucí. Protože – člověk je brán jako společenská jednotka.
Jenomže potřebujeme něco více …
Vraťme se k Platonově úvaze. Pokud svou pozornost odkloníme od společenských mechanismů, které jsou jistě žádoucí, neboť v nich se uskutečňuje konkureceschopná skupina, jedinci i celá společnost, a o to jde, najednou přichází úplně jiný systém hodnot. Myslíme na osud, myslíme na duši a milostný, kvalitní vztah začínáme pojímat jako něco, co zhodnocuje náš osud. Ale my nechceme, v tom vztahu, aby vztah pro nás „pracoval“ protože to nevyvolává v nás žádostivost, touhu, imaginace a fantazii. My nemáme v sobě tu schopnost, abychom z lásky, z jakéhokoliv vztahu dělali jakýsi „projekt“ , který by „fungoval“ celý zbytek života. To rozhodně ne …
Tajemství lásky rostou v lidské duši
Mluvme o duši. My víme, že ji máme. Nevíme sice kde sídlí, ale odehrávají se v ní nejdůležitější věci našeho života. V prostředí naší duše, v níž existuje nyní láska, kterou jsme potkali, se ptáme, jak ji naplnit. A neptáme se přitom, jak to máme udělat dobře, protože tu intimitu vztahu nemůžeme ovládnout. Ptáme se po mravních hodnotách, nyní, když milujeme, jsou pro nás důležité, protože jak jsme řekli, prostřednictvím lásky se snažíme „kultivovat“ náš vlastní osud. Proto se nesmíme zbavovat řešení svých dilemat, které nás provázejí v tomto vztahu.
Podrobme se životu …
A když budeme schopní žít svým srdcem, když budeme sytit citem a vztahem naše nitro, poznáme pak tajemství, která nám byla dosud skryta. Je to tajemství proměn lásky, tajemství krizí, změn, náhlých obratů. Ale my musíme vědomě k tomu přistupovat a uvědomovat si všechny tyto projevy lásky a reagovat na ně zase opřes prizma své lásky, své nyní naplněné duše, své touhy. A když řekneme "Podrobme se životu," neznamená to nic zvláštního. Žít vědomě, přijímat své štěstí, změny i kritické chvíle, neboť, jak jsme řekli, neděláme si z lásky projekt, který by tak musel fungovat., beze změny, na celý život.
Jsme naprogamováni?
Vidíme, že pojmy, které známe ze světa technologií, vstupují i do našeho života a mluvíme jejich jazykem. Proč? Je to výsledek zmechanizování našeho myšlení a bohužel, platíme za to velkou daň. Zbavujeme se schopnosti poznávat ta tajemství, ta jemná tajemství, ty nitky, které lidi přivádějí k sobě a to proto, aby vytvářeli vztahy. Ale lidé nejsou přístoje, které by bylo možné naprogramovat a spravit, pokud dojde k selhání. Nemůžeme hledat své řešení, které přispívají k opravě strojů, jemných přístrojů a dokonalých technologií. Duše, jak bychom řekli jednoduše, tak „nepracuje“.
K.G. Jung hovoří o duši …
K.G. Jung byl přesvědčen, že duši lidé prožívají velmi intimně. Ale přeci, jak říká, má své objektivní vlastnosti. Položím-li sám sobě otázku "Co to se mnou je, že nejsem schopen navázat trvalý vztah?", dostávám se na hranici narcisismu - v centru pozornosti jsem "já". Abychom se přiblížili duši, bude vhodné tuto otázku obrátit spíše směrem ven a ptát se: "Co to na mně osud chce, když přede mě staví takové požadavky? Jaký to má význam, že se mi stále nedaří najít lásku? Z čeho to jsem utvořen, když se mé srdce obrací jiným směrem než moje úmysly?" Tento posun od sebezpytujících, narcistických otázek k otevřenějšímu, objektivnějšímu názoru je už sám o sobě základním prvkem směřování k duši.
A platí tu slova Herakleita ...
Platí tu slova řeckého mystického filozofa Herakleita: "Duše je sama sobě pramenem odkrývání." Duše má své vlastní důvody, jež vědomí vnímá jen ve velmi nezřetelné podobě. Chceme-li ve vztahu spatřit duši, musíme ji hledat mimo své záměry a očekávání.
Záležitosti duše daleko přesahují jednoduché lidské soudy
Člověk se ptá: Co je dobré a co je špatné? Je možné prožívat bolest a neúspěch za možnost pochopení a prohloubení svého vědomí? Pokud vztah prožívá nějakou změnu nebo dokonce je na hranici krize, podněcuje nás to se do problému iniciativně vložit. Přemýšlíme o tom, snažíme se to pochopit. Pochopit to neuchopitelné, co se ale přeci odehrává v nás samých. A i v takém stavu nacházíme často pozitivní hodnoty, právě v těch neúspěších, koncích, složitostech, pochybnostech.
Nepropadejme deziluzi
Naše nitro, nebo také naše duše, chceme-li, skrývá ve svých temnějších místech ochranu proti nepříjemným věcem. A když se jim chceme vyhýbat, aniž bychom je pochopili a řešili, propadáme deziluzi. Strach nám brání pochopit své nitro a my se oddáváme zbytečně temným myšlenkám, sebeodsuzujícím náladám a nebo chceme zabouchnout dveře mezi sebou a tím světem, „který nám ubližuje.“
Jaký vztah je nejkrásnější
Potkáte člověka, s kterým jste schopni souznít. Najednou pochopíte, že ač se neznáte dlouho, jste spolu hluboce propojeni, aniž byste tomu museli věnovat nějaké zvláštní úsilí, Takové lidi můžete najít všude. A takový vztah, ano, ten je tím zvláštním výrazem intimity.
Ale pokud byste chtěli znát řeč lásky, pak ji najdete v poezii. Poezie zná všechny taje toho citu a celou stupnici vášně a hořkosti. A nové naděje, shledávání a rozcházení. Stačí se do ní začíst.
Jen jedenkrát kolem mne šla láska.
Vlas černý pad jí k pasu,
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
"Vy dobrého jste srdce,
a s vámi bude šťastná každá žena."
a krátký plachý pohled,
jenž více řek než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
šel s její řečí! -
A já ji miloval a ona se mi vdala!
Tak můj krb vyhas, v srdce lehly stíny
a smutek bez konce jde mojím žítím,
když vzpomenu si často,
že sladkým krokem kolem mne šla láska
svojí chaty,
a nikdy víc se nenavrátí zpátky! -
Petr Bezruč, Jen jedenkrát