Náš matikář byl na nás pes
Ačkoliv jsme byli humanitní třída a k matematice jsme netíhli ani omylem, přesto k nám, z nějakých zvláštních sfér, přišel matematický génius. Naháněl mi hrůzu svým zjevem i neustálými připomínkami, neusnout na vavřínech. Dokonce jsem si ze strachu zapálila svou první cigaretu za školou! Říkali jsme mu Čára. Jednak proto, že stále maloval na tabuli čáry a za druhé proto, že byl velmi vytáhlý a hubený. Pro něho nebylo nic nesnadného a na tabuli psal jakési znaky a čísla, kterým nikdo nerozuměl, ač jsme se snažili, jak chtěli. Spíš bych řekla, že byl v postavení misionáře, který stojí před pralesní tlupou a káže jim z Písma a ještě ke všemu latinsky. Ale byl tak ohleduplný, z druhé strany, že každého soukromě upozornil, že bude v nejbližších dnech zkoušen. Do školy jsme chodili kolem krásného moderního kostela, který byl celý den otevřený. A to, co mne tam nejvíc táhlo, byla hra na varhany. Ta se rozeznívala ránem, jako hudba sfér a zvláště pak Bach! A tak jsem tam vcházela, stála jsem v pozadí a s přivřenýma očima poslouchala tu krásu, spojenou s pocity mladosti, čistoty a očekávání. A lidé se modlili, zpívali a já jsem to také zkusila. "Pane Bože, nedopusť, aby mne vyvolal náš matikář. Jestli splníš mou prosbu, tak budu týden umývat nádobí a poslouchat babičku." Modlitba na úrovni vyděrače: splň to a já splním to, jinak nic. Už jsem několikrát říkala, že jsem neměla žádnou náboženskou výchovu a nevěděla jsem, jak mám s Bohem mluvit. Ten měl asi radost, když k němu zaletěla taková prosba a asi si řekl, že mne vychová.
A rozmarný Bůh zpozorněl ...
Ale, co si Bůh myslí, jsem nevěděla, za to jsem pana profesora zdravila vítězným úsměvem, protože jsem doufala, že to Bůh nějak zařídí a zabrání tomu, aby si ve svém notesu našel zrovna mé jméno. "Holky, Čára bude zkoušet," vletěla do třídy udýchaná Jitka Axmanka, která ho zřejmě někde slyšela za dveřmi mluvit o zkoušení v naší třídě. Popadla jsem tašku a vyběhla ze třídy, rovnou za naší třídní, velice hodnou paní profesorku češtiny, vymlouvala jsem se na nevolnost a že musím domů a ty všelijaké výmluvy, které holky mají a ona mne ... pustila. Zavolala jsem také mamce, kdyby se po mně sháněla a řekla ji totéž, a protože byla od rána do večera v práci, tak jsem měla jistotu, že mne nenačapá. Před školou jsem se rozmýšlela, kam půjdu. Všude mne může někdo potkat. A tak jsem zvolna dlouhou ulicí po městě, kolem domů a najednou jsem uslyšela z jednoho domu píseň: "Večerní když zvony znějí..." a ta mne zastavila. Stála jsem před vysokým domem, do kterého se opíralo slunce, dveře byly přiotevřeny a tak jsem vstoupila, abych vyslechla nejen hudbu, ale také zjistila, kdo to tam krásně zpívá. Ani jsem si nevšimla štítku: Českobratrská církev evangelická.
Rozžíhá
https://www.youtube.com/watch?v=hJhLGBW0wno&feature=related
Přejete si něco?
Oslovila mne paní, která držela v ruce knihu a usmívala se.
"Ne, já jen vás slyšela zpívat, to je tak krásná píseň! Ještě jsem ji nikdy neslyšela," přiznala jsem se.
"Tak se vám líbí? Jenomže, nemáme nikoho, kdo by nás doprovodil. Paní Smetánková onemocněla. Neumíte hrát na klavír?"
"Jasně, že umím," řekla jsem sebejistě a šla za ní ke klavíru. Posadila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem sebe a ti lidé se na mne usmívali. Asi jsem od nich hodně lišila svým oblečením i dlouhými vlasy a barevnými korálky, zavěšenými kolem krku (mám je stále schované). Paní mi položila noty na klavír, já jsem se rozehrála, a protože jsem si neuvědomovala, že hraji před církevním sborem, tak jsem do toho dala trochu necírkevního rytmu. A protože mne ta píseň tak vnitřně uchvátila, tak jsem zpívala s nimi. Nezapomenu na ty pocity, které mne ještě do dnes neopouštějí, protože mi připadalo všechno jak z jiného světa.
Byla jsem pozvána do večerního sborového shromáždění ...
Nevěděla jsem, jak se mám chovat, tak jsem poslouchala a při veřejném pokání jsem vstala a uvědomila jsem si, jak jsem lhala hodné paní profesorce, matce, a jak jsem vydírala v kostele modlitbou kvůli hlouposti. Víte, v době, kdy byl každý zapšklý politickou situací a lidé byli tak stísnění, mi tento malý sbor připadal úžasně přátelský a vstřícný. A tak jsem tam chodívala na biblické hodiny, ale tajně, občas jsem i pomohla s nějakou prací, když bylo třeba a nebo jsem zaskočila za klavíristku. A jednou jsem dostala také svázané časopisy Betanie z doby první světové války, plné krásných článků a ty mám také schované. Kdo dnes vzpomene na jména vojáků a lidí z té doby!
Ježíši
https://www.youtube.com/watch?v=IxpvOtW4b5Q&feature=related
Vzpomínky na tento sbor mi utkvěly v paměti a stejně tak, jako průběh biblických hodin, kterých se zúčastňovali studenti z Filozofické fakulty potajmu. Snad právě tam jsem získala tak živý pohled na Ježíše a na křesťanství vůbec. A proto mám k němu zvláštní vztah. Spojený s tím slunečným dnem,kdy jsem zhřešila několikrát po sobě a přeci se mi dostalo zvláštního pochopení a později i výuky. Jak je psáno, nepros, Bůh ví sám, co ti má dáti ...
Je to už mnoho let ...