Zdá se, že rozumnost je vědění o tom, co je správné a co slouží ke správně vedenému životu. Zatímco váš nepřítel uvažuje o tom, co je dobré a prospěšné pro něho. Rozumný člověk je ten, kdo správně usuzuje.
To ego ...
V takové situaci, v jaké se nezřídka ocitáme, se někdy, v tom zmatku, děsu, pohoršení a smutku, nedokážeme dobrat správného úsudku, protože v nás plane hněv. Naše ego je zasaženo a proti našemu egu stojí jeho ego. Zdá se, že bojují spolu. Ale, ego nemá osobnost. Nemá vůli a ani myšlenku. Bojíte se, že se oslabíte, když ho potlačíte? Umíte to? A pokud se vám to podaří, s kým bude to ego vašeho nepřítele bojovat? Jestliže očekáváte, že vás bude někdo chválit za dobře vykonanou práci, pak očekáváte, že bude hladit a laskat vaše ego. Udělá opak! Bude se snažit vás ponížit a vysmát se vám, že jste něčemu věnovali velké úsilí a on to pokládá za vaši ztrátu času. Vy ale ho překvapíte, pokrčíte rameny, usmějete se a odpovíte: dělal jsem to rád, bavilo mne to, něco jsem se u toho naučil a obohatil se. Nečekal jsem nic víc ...
Pět kouzlených slov ...
Jenomže, kdesi je psáno a já si to pamatuji moc dobře, že železo železem se ostří. Pět slov, které brání dělat nerozumné tahy, které vás vystaví zbytečnému zápasu, posměchu a ztrátě úcty od druhých lidí. Víte, i tváří v tvář takové trapné situaci by si člověk měl uvědomit - čemu mne to zase učí můj rozmarný Bůh? Proč mne do takové situace postavil? Jednoduchá odpověď. Ukolébání pocitem, že existují nějaké hranice v lidském chování a úsudku, nejsme dost ostražití. A cokoliv z venčí nás může ohrozit. Jak? Třeba prolomením nějakého skálopevného přesvědčení o tom, že lidé jsou v podstatě slušní a rozumní. Že, i když je dlouho znáte, zachovají se vždy slušně a v tom se na ně můžete spolehnout ... Někdy musíte jednat podle situace, i když se to neshoduje s vašim přesvědčením. Ale je to vaše přesvědčení správné tváří v tvář hanebnosti, kterou vůči vám někdo spáchal?
Docela banální příběh ...
Byla nebyla jedna advokátka a ta velmi pilně pracovala, každému klientovi vyhověla a cítila se spokojená. Žádná situace ji nedokázala vyvést z míry. Dřela na případech, protože se od ní neočekávalo nic jiného, než vyhrávat. A tak, ukolébaná svými vítězstvími, jistotou dobře vedené kanceláře a poplácáváním od svých kolegů, přijala jeden případ. Složitý, náročný a velmi zapeklitý. Ale protože byla metodická, tak na tom pracovala ve dne v noci. Cítila, že má vítězství na dosah. A její klient byl nejen velmi zámožný člověk, ale také hezký, elegantní a galantní. A také práskaný obchodník! Očekávala tučný honorář a tak mu předváděla své tahy. Usmíval se na ni a chválil, neopomněl políbit ruku a sem tam ji i obdarovat kyticí. A když byla skoro u konce, zaklepal někdo na dveře. Starý kolega! Jak dlouho se neviděli. Poslední dobou se mu nevedlo a rozhlašoval, že kancelář prodá. protože už ho to nebaví. Posadili se do křesla, dali si kávu a mluvili o všem možném. Dokonce mu vyprávěla o případu, na kterém nyní pracuje a napadlo ji, protože on byl velmi zkušený člověk, že s ním některé pochybnosti zkonzultuje.
"Nezlob se, prosím tě, ale to víš, já mám už nějaký věk. Rád bych se na to podíval v klidu. Mohla bys mi pořídit fotokopii? Samozřejmě, že ti to vrátím, jak to prostuduji. Udělám pár poznámek, pak zvážíš, jestli nemám třeba lepší názor."
Věděla, že mu už spousta věcí nedochází a proto dělá už delší dobu jen jednodušší věci. Sedmdesátka na krku, slabá mrtvička, nedávné úmrtí jeho manželky, to už člověka pomalu oslabuje a ubírá na energii, rychlosti myslení. Ale stále byl respektovaným advokátem. Jeho jméno něco znamenalo! Několikrát se zmínil, že by rád ukončil svou kariéru nějakým případem, aby naposledy zažil vítězství. A pak může jít ...
"Jistě," řekla a už se hnala ke kopírce. Podala mu papíry v úhledných deskách, asi za hodinu se rozloučili a on odešel. Byla moc ráda. Také si nebyla svými závěry zas tak jistá a potřeba zvítězit v ní sílila, neboť honorář, který měla dohodnutý, by ji hodně pomohl, hodně. Uběhl týden, kolega se neozýval, tak se vypravila jednoho krásného podzimního dne, do jeho kanceláře. Sídlil ve starém domě, kousek od středu města. Výtah byl rozbitý a tak vystupovala po starých sešlých schodech do patra, kde na dveřích byla jeho vizitka. Ještě, než zazvonila, uslyšela výbuch smíchu. Přitiskla ucho na dveře a uslyšela hlas svého klienta, jak říká:
"Tak. doktore, pěkně jste ji dostal. A vám zaplatím dvakrát tolik, ať jsem škodnej."
"Alespoň ji spadne trochu hřebínek. No, udělala na tom opravdu kus práce. Ale to ji zaplatíte. A tady mi podepište plnou moc. Tím automaticky zrušíte její. Nezapomeňte tu mou plnou moc přiložit do spisu. Nebo, já to udělám sám. Už ráno zajdu k soudu. "
"Ale co ji řekneme?" zeptal se klient.
"Nic, ona se to dozví, nebojte se. Pošle vám pak fakturu a tím to bude vyřízeno. Hele, takoví zase nejsme, abychom ji oškubali úplně. Počítám, že by deset tisíc za úkony bylo dostačující."
A oba se smáli a smáli a paní advokátka rudla a bledla, nebyla schopná zazvonit. Opřela se jen o dveře.
"Ještě, že jste mne zavolal. Taková malá nepatrná chybička a mohlo to jít všechno do ztracena. Jo, holt ženský."
Ale paní advokátka nezazvonila, i když se vzpamatovala. Sice ji došlo, že ji kolega vyfoukl případ, z kterého kynuly pěkné peníze, že ji obelstil, obelhal a možná s jejím klientem jednal už v průběhu, kdy na tom pracovala a ten mu chodil vykládat, co všechno na tom dělá, ale najednou si vzpomněla, že do spisu ještě nedoložila jeden důkaz, který sama zajistila a který znamenal jistou výhru. Problesklo ji to hlavou. Potichu seběhla ze schodů a běžela do své kanceláře. Hodila kabát přes židli, zamkla se a vyndala objemnou slohu. Chvíli se v ní hrabala a říkala si v duchu - klid holka, klid. Až listinu našla. Vzala ji do rukou a znovu ji četla. A přemýšlela. Jenže, už ráno bude zbavena plné moci! A zanikne ji právo dokládat do spisu. Zasunula doklad zpátky do desek, desky uložila a šla domů. Pomalu. Zmítaly jí pocity, které by ji nikdo nemohl závidět. Za týden má její klient stání, spis je, až na ten jeden dokument, kompletní. Už pozítří dostane vyrozumění, že byla zbavena plné moci. A tím její práce končí. Vystaví fakturu na deset tisíc. A konec. Povzdechla si.
Skutečně ji došel dopis, že byla zbavena plné moci, který si uložila a i když nebyla klidná, jak by měla, přesto vyčkávala, jak proces dopadne. Zlost ji opustila, sebelítost taky. Spíš se jí zmocňoval pocit hnusu a opovržení a zklamání, protože něco takového nečekala. Riziko povolání, řekla si. Udělala jsem chybu, že jsem se svěřila a odkrývala karty, že jsem si neuvědomovala nebezpečí v té své zaslepenosti ...
Dozvěděla se, že její klient u soudu prohrál, že musí zaplatit vysokou částku peněz, o kterou se soudil a ještě navíc náklady na soudní řízení. A pan kolega zavřel kancelář. Peníze přišly na účet včas. Nejdříve je chtěla vrátit, ale pak se rozhodla, že si koupí něco na památku, aby si vždycky připomněla, jaké udělala chyby. Lidské chyby, nikoliv profesionální. O to bylo pro ni poučnější.