Jak se opravdový princ stal velkým králem a básníkem

Byl jeden opravdový princ. A ten rozzlobil svého otce, protože se chtěl stát básníkem. Bohužel, v celém zámku a ani v kraji, kde žil, nebyl nikdo, kdo by se za něho přimluvil, a jeho otec byl velmi tvrdohlavý. A tak ho vyhnal.

„Peníze ode mne nežádej. Nedostaneš nic. Uvidíme, kolik ti ty tvé básničky (a to slovo básničky řekl velmi ironicky), vynesou.“ 

A proto opravdový princ už nebydlel na zámku, ale v podkroví velkého domu a neměl nic. Ten dům patřil veleznámému cukráři, ale ten taky nevěděl, že ten bledý, vytáhlý chlapec je opravdový princ. A jak to tak bývá u takových veleznámých obchodníků, kteří žijí ve velkých domech, bydlel v něm i malý skřítek. Bydlel tam proto, že se o něj veleznámý cukrář staral a ve velké misce mu dával výborné pochoutky. Proto tam skřítek byl, jinak by určitě utekl. Skřítkové nemají dobrou povahu.

V ten rok, kdy se odehrál příběh s opravdovým princem, začala brzy tuhá zima. V jeho obydlí, nahoře v podkroví, byla zima, i když si zatopil v malých kamínkách. Ale byl rád, že vůbec někde bydlí. Princ totiž studoval básnickou školu, a peníze, které si vydělal, když pomáhal míchat do čokolády mandle anebo vozil na vozíku máslo, mouku, smetanu, rozinky a jiné cukrářské dobroty, utrácel za krásné knihy a svíčky, při kterých v noci četl ty nejkrásnější verše na světě a často plakal dojetím. Díval se stropním oknem na hvězdy a říkal si, že není nic krásnějšího, než obloha plná hvězd.

A když mu dal veleznámý cukrář zase příležitost, aby si vydělal a mohl si koupit boty, protože ty jeho už byly rozbité a nohy mu mrzly, celý šťastný běžel s vozíkem zasněženým náměstím pro koření, med, ořechy a mouku na cukroví. Musím při této příležitosti podotknout, že nikdy z těch dobrot ani neuždibnul, přesto že měl velký hlad, protože byl za prvé opravdový princ a za druhé, byl příliš hrdý na to, aby někoho okrádal. 

Jak šel těmi temnými uličkami, nohy v rozbitých botách ho čím dál zábly, ale jeho hřála myšlenka, že si nejen pořídí boty, ale za ušetřené peníze ještě sešit, aby si mohl pěkně sepsat své básně, donést je nakladateli a vydělat spoustu peněz. A pak se vrátí k otci, který nakonec pochopí, že být básníkem je někdy lepší, než být králem. To si princ myslel, protože měl čisté srdce, miloval poezii a myslel si, že ji lidé taky čtou a na nic jiného nemyslí. A taky nemyslel na to, že ten skřítek u cukráře se má stokrát líp, i když nemá charakter, než on. Jen myslel na to, že zítra už dostane peníze a bude si moci koupit teplé boty a sešit. A jak byl tak zamyšlený a spřádal si pěkné sny, nechtě vrazil do nějakého člověka. Ten málem upadl na zledovatělém chodníku, ale princ ho zadržel a moc se mu omlouval.

„To nevadí, hlavně, že jsem neupadl, mám pod kabátem knihy, a kdyby se mi rozsypaly, tak bych je v té tmě nenašel a ráno by je sebrali hokynáři. Určitě by z nich udělali kornouty na rozinky, mandle, buráky a nevím na co ještě. A co vy jste zač?“

„Já jsem student básnické školy,“ pochlubil se princ a uklonil se zlehka, jak ho to učili jeho vychovatelé.

„Á, to je neuvěřitelné,“ řekl muž, a kdyby nebyla taková tma, určitě by princ viděl, že se na něho radostně usmívá.

„Proč je to neuvěřitelné?“ zeptal se trochu podezíravě princ.

„Protože já jsem také básník. Nedávno jsem se přistěhoval do tohoto města, protože je tu dobrá inspirace.“

Princ nakonec stihl naložit vozík dobrotami a ukrýt knihu, kterou mu neznámý básník daroval, pod chatrný kabát.

„Dovezl jsi opravdu dobré zboží,“ pochválil ho cukrář, „dostaneš nejen peníze, ale dám ti své staré boty a kabát, protože je už velká zima.“

Princ zajásal, když si přepočítal peníze. Má dost peněz i na víc sešitů, opíše své básně a ukáže otci, že neměl pravdu.

Ve svém podkrovním bytě pak zapálil svíčku, vyndal knihu, kterou dostal od neznámého básníka a otevřel ji. Četl a plakal, protože básně byly daleko krásnější, než by byl on sám schopen napsat. Byly o lásce a princ ještě lásku nenabídl a ani neopětoval. Jak by tedy o ní mohl tak krásně psát? A byl velmi smutný, protože obětoval veškeré bohatství, moc a pohodlí něčemu, čeho nemůže dosáhnout. A ještě ke všemu takovou zimu a hlad. Nikdy nenapíši takové verše, abych se stal slavným básníkem.

V noci velmi mrzlo a střechou pronikal mráz tak silný, že ho prostá kamínka ani nemohla zahřát. Neměl dost dříví, a tak roztrhal papíry, na kterých měl napsány básně a přikládal je do kamen. Nebylo mu jich líto.

„Musím začít znovu, tak, jak je to napsáno v té krásné knize.“

Ani netušil, že ho po celou dobu sleduje z temného rohu jeho místnůstky skřítek. Neměl dobré srdce a rozhodně ani takovou hrdost jako princ, ale čas od času ho popadal velký soucit s lidmi. A protože skřítci dokáží všechno odhalit, tak nebylo divu, že věděl i opravdovém princi všechno. A bylo mu líto, že spálil své básně, protože to byla jeho jediná radost a naděje. A tak, když princ usnul, proměnil zase popel v listy, naskládal je na sebe a pak nad tou hromádkou papíru zašeptal své orákulum. Neviditelná ruka opravovala princovy básně. Skřítek věděl, kdy se princ probouzí, proto se to do té doby muselo stihnout – zanést listy k nakladateli, aby knihu vydal v tolika výtiscích, jak si zaslouží. Na titulní stranu napsala neviditelná ruka název knihy a jméno autora: Jan Filip III, opravdový princ a básník. A osud se začal roztáčet.

To všechno skřítek udělal z velkého soucitu k opravdovému princi, jinak neměl básníky moc rád. A říkal si, že si ho pak princ vezme na zámek a tam se bude mít ještě lépe, než u veleznámého cukráře.

A tak se stalo, že princ dostal dopis od nakladatele, který mu doručil pan listonoš, a tam si přečetl tolik díků a chvály na jeho básně, že nevěřil vlastním očím. A taky nebyl rád, že někdo prozradil jeho pravé jméno. Nevadí, řekl si, svého cíle jsem zřejmě dosáhl. Teď už se nemusím skrývat před lidmi, mrznout a vozit po městě vozík zboží pro cukráře. A tak se vypravil k nakladateli. Když vzal za kliku a otevřel dveře, zazvonil zvoneček. Vešel do místnosti, kde byla spousta knih a pak nakladatel se mu klaněl až k zemi. Ještě před pár dny ho vyhodil! Zvláštní, pomyslel si princ. Je to tím, že jsem princ nebo tím, že jsem básník?

Když se cukrář dozvěděl o jeho slávě a ještě navíc, že opravdový princ, nevěděl, co má dělat. Dal mu k bydlení tu nejhorší místnost, která byla předražená, ke snídani tvrdé rohlíky a starý sýr, k tomu bledý čaj a ještě své roztrhané boty. A teď tohle! Nebylo nejhorší, že s princem tak nemilosrdně a bez soucitu zacházel, odíral ho a nedal mu ani teplou polévku k obědu, za což se mu mohl princ mstít, kdyby nebyl ovšem hrdý, ale nejhorší bylo, že ho opouštěl skřítek. Princ se vracel k otci králi jako slavný básník (i když se králi jeho básně nelíbily) a k lidu jako král, protože mu otec nasadil na hlavu korunu, aby si odpočinul nejen od synových nápadů, ale i od vladaření. A protože měli truhly peněz, tak princ dal vystavět nádhernou básnickou školu, blízko zámku, aby si tam mohl odskočit, když zrovna nepřijde nějaká delegace nebo pohroma a sledovat výuku slavných učitelů veršotepectví z celého světa.

Od té doby, co se stal králem, nenapsal už jediný verš. Nikdy nenabídl lásku a ani ji neopětoval. Princové se většinou z lásky totiž nežení.