Růže pro Mistra
Zavolala jsem do květinářství, aby poslali do divadla kytici růží na náš účet pro mého manžela a nic mu, proboha, pane Lhotáčku, neříkejte, to je překvapení. Ale ne, milostivá paní. však jsem na něco u vás zvyklý, vy jste oba samé překvapení už celé roky, co vás mám to štěstí znát. Ani jsem se nezeptala, jak to myslí, protože jsem hned vlítla do šatníku a vybrala jsem si polovečerní šaty, co jsem si přivezla z Egypta s třpytivým mušelínem přes ramena. Učesala jsem se, upravila si líčení, zavřela Baronku do kuchyně a přísahala na mou smrt, že se brzy vrátím, obula se, zamkla byt a vyšla na ulici. Trochu, jen zlehka pršelo, tak jsem si hodila mušelínový přehoz přes vlasy, abych nepřišla jak Rusalka do divadla a hnala jsem přes park, kolem Zemanovy kavárny po schodech do parčíku před divadlem. Dříve tam bývaly fontány. Lidi se tam procházeli ve večerních šatech a tiše si vyprávěli o Mistrovi, no já bych mohla povídat taky, ale radši jsem hleděla, abych se dostala do lóže, aby mne nikdo neviděl a nedonesl mu, že jsem zde.
"Hele, voni už lezou i do divadla, arabáši. Z kterého harému jsi utekla, Lajlo?" zavolal na mne nějaký mladík. očividně v povznesené náladě. Spustila jsem na něho arabsky a on na mne vyvalil oči. Dala jsem se poznat paní pokladní, která mi dala volnou vstupenku do horní lóže a z mého pohledu pochopila, že o tom nemá nikde mluvit. Jedna paní, co prodává programy, mne zavedla na místo a řekla mi, že mi to moc sluší. Podala mi kukátko a zavřela za sebou dveře. Lidi šustili sáčky, prohlíželi si program a já jsem najednou cítila vzrušení, jako tehdy, když jsem chodila s tatínkem a on mi koupil program a limonádu. Ta vzpomínka mi zalila oči slzami. Byl to jediný člověk, který mi vždycky rozuměl. Ale my jsme si s mužem taky rozuměli, než odešli děti za svými životními zájmy. Možná, že to byla moje chyba, protože vlivem všech těch nových poměrů se zhrošily podmínky v práci a i vztahy mezi lidmi, konečně každý den se motat v kauzách, vidět jen to ošklivé - to není jednoduché. Nebyla jsem sdílná, nebyla jsem schopná zareagovat na změny v našem životě a možná, že se on může cítit opuštěný mnou. Do orchestřiště začali vcházet hudebníci. Ani jsem se nepodívala, co vlastně hrají. Bože, mně je opravdu úplně jedno, co poslouchám. Francis Poulenc *). Ano, viděla jsem v kuchyni na stolku partituru.
Klavírní skladba a orchestr
https://www.youtube.com/watch?v=Z2B5xTGInzI&feature=list_related&playnext=1&list=PL48F4B22CE8089E49
Melancholie
https://www.youtube.com/watch?v=HdIhbQLBTFU&feature=related
Je to krásná hudba! Taková laskavá. Já vím, měla bych sedět v křesle, držet se s ním za ruku a poslouchat ty nádherné tóny až do smrti.
Lidé začali vstávat a tleskat, neboť přichází Mistr. Podívala jsem se na něho přes kukátko. Vypadal klidně, usmíval se, očima se dorozuměl s hudebníky a pak zvedl ruce s taktovkou jako velký černý pták, divadlo se utišilo a mně se roztlouklo srdce. Jeho ruce byly jak bílé holubice, které se vznášely nad tóny tak krásnými, které tančily podle jeho gest, pohybu prstů i očí. Bývala bych tam seděla do skonání světa, ale věděla jsem, že si vzal naše auto a že musím zase pěšky domů. A musím tam být dřív, než on. Vidět ho tak tajně je mnohem krásnější, než kdybych byla pozvaná.
♣
Baronka se tvářila uraženě, ale číhala, až vlezu do postele, aby mi nenápadně zalehla k nohám, než přijde muž, protože ten zakázal psa v posteli a to velmi přísně. Stejně ještě půjde nahoru, aby si oddychl po té námaze a možná, že si pustí stereo, než půjde spát. Musí to všechno ze sebe dostat, aby mohl být zase v reálu. Jsem zvědavá, jestli přinese růže, co dnes dostal odemne. Určitě, má je rád. Někdy je náš dům obložený květinami jako v krematoriu a na mne z toho padá úzkost. Ale musím také myslet na tanec a na chvíli, která povede k dokonalému smíření se našich tak rozdílných povah. Máme dost času. A já mám dost času, abych si promyslela svou strategii.
♣
Ráno jsem ho našla ještě spícího v křesle ve fraku. Ze sterea hrála krásná hudba.
Ravel - Pavana na mrtvou infantku
https://www.youtube.com/watch?v=GKkeDqJBlK8
Postavila jsem na snídani a chystala se do práce. Měla jsem před sebou perný den.
"Promiň, byl jsem hrozně unavený a usnul jsem oblečený."
"Nevadí,. Co to bylo za hudbu, co ti tam hrála?" zeptala jsem se, "bylo to překrásné."
"Ravel," řekl stručně a šel se osprchovat. Pak se vrátil v županu a nalil si kávu.
"Dnes mám výuku do večera. Máš dnes hodinu?"
"Myslíš lekci tance? Ano, jsem domluvená. V pět hodin."
"Večer bychom mohli zajet někam na večeři."
"Dobře," řekla jsem a věděla jsem, že to dělá jen kvůli mně a já to musím přijmout.
"Včera mi někdo poslal krásnou kytici růží, dal jsem ji do vody. Prosím tě, rozvaž ji a uprav ji ve váze. Postav mi na klavír."
♣
Udělala jsem to. Byla to ta kytice odemne. Ještě jsem se podívala z okna, jak odjíždí za svou prací. A zdálo se mi, že zase přišel mír do našeho domu.
Pokračování
*)https://cs.wikipedia.org/wiki/Francis_Poulenc