Cesty se potkávají

Dne 25. března 1409 byl svolán koncil v Pise, a to kardinály obou papežů, který si vytýčil velký úkol: zjednat v církvi pořádek, obnovit jednotu a pomoc při obnovení kázně. Účast byla hojná:  24 kardinálů, 4 patriarchů, 80 biskupů, opatů a 300 doktorů teologie a církevního práva. Shromáždění se věnovalo zejména procedurálním otázkám, ale uskutečnilo se také jednání se zástupci papeže Řehoře XII. i Benedikta XIII. Oba papežové byli předvolání koncilem, byli vyslechnuti svědci a byla položena otázka: jsou oba papežové rozkolníci a bludaři? Pokud ano, měli být vyloučeni z církve?

 Zklamání na všech frontách

Očekávání všech se nesplnila. Od začátku bylo jasné, že se papežové nedostaví, že koncil rozhodne o nich bez nich.  A tak koncil dne 5. června 1409 prohlásil oba papeže za rozkolníky a bludaře, nehodné papežské důstojnosti. Oba byli sesazeni a vyloučeni z církve.

Ale za deset dní …

Za deset dní později se sešlo 24 kardinálů v konkláve, v kterém 26. 6. 1409 zvolili místo sesazených papežů nového v osobě milánského arcibiskupa Petra Filargiho, který si zvolil  jméno Alexander V. Koncil pak pokračoval v zasedání pod předsednictvím nového papeže, který 7. 8. 1409 vyhlásil za neplatná všechna jmenování obou papežů, která učinili po svém sesazení. Dále oznamoval, že během příštího koncilu zahájí reformu církve.

Jan XXII. přichází a též „duše“ kostnického koncilu, král Zikmund

Na jaře příštího roku však Alexander V. zemřel v Bologni a jeho nástupcem kardinálové zvolili kardinála Cossu, který přijal jméno Jan XXIII. (1410 - 1415). Byl to více válečník než představitel církve a duchovní pastýř. Svolal do Říma koncil ohlášený na rok 1412, ale pro malou účast jej v roce 1413 rozpustil, když slíbil, že jej opět svolá. Pro neklidné poměry v Římě, který obsadil král Ladislav Neapolský, uprchl z města do Florencie, odkud požádal o pomoc německého krále Zikmunda (1410 - 1437). Souhlasil se svoláním koncilu na listopad roku 1414 do Kostnice. A tak do úsilí o obnovení jednoty v církvi se zapojil také bratr českého krále Václava IV. Zikmund, tehdy král německý a uherský, který se stal duší kostnického koncilu.

 Zásah pisánského koncilu do urovnání poměrů v církvi se ukázal nešťastným. Protože oba papežové se nenechali sesadit, měla západní církev od roku 1409 trojici papežů. Situace byla naprosto neúnosná. To si uvědomovali nejen představitelé církve, ale i panovníci jednotlivých zemí. Proto zaujal v jednání o obnovení jednoty církve tak významnou úlohu král Zikmund, který se přidržoval Jana XXIII. Jan doufal, že ho koncil potvrdí jako jediného legitimního papeže. Jan XXIII. svolal tedy koncil do Kostnice, kde ho také 5. listopadu 1414 zahájil. Účastníci poměrně brzy dospěli k přesvědčení, že jednota církve se dá obnovit tehdy, když budou donuceni odstoupit všichni tři papežové. Aby se dospělo snadněji k dohodě, prosadila se zásada, že hlasování nebude podle hlav, ale podle národností (Francie, Anglie, Německo, Itálie, kardinálský sbor). Před koncilem byly k řešení tři záležitosti:

• ukončení rozkolu (schizma),
• jednání o naukových omylech a učení Johna Wyclifa a M. Jana Husa,
• reforma církve v hlavě i údech.

S papežem Janem XXIII. však byly od začátku problémy. Když poznal, že bude souzen pro své dřívější poklesky, uprchl tajně v noci z 20. na 21. března 1415 z Kostnice a snažil se ukončit jednání koncilu. Tehdy zasáhl Zikmund, který prohlásil a prosadil, že koncil bude pokračovat i bez papeže. Koncil se pak usnesl na prohlášení, že bude pokračovat ve svém zasedání, a 6. 4. 1415 schválil dekret Haec sancta, v kterém se mj. uvádí:

• že se platně shromáždil v Duchu svatém,
• že reprezentuje katolickou církev, protože má moc přímo od Krista, jehož kdokoliv jakékoliv hodnosti (i papežské) je povinen poslouchat ve věcech víry a ve věcech týkajících se ukončení rozkolu a reformy církve,
• že kdokoliv by, i kdyby měl papežskou důstojnost, tvrdošíjně opovrhoval příkazy ustanoveními tohoto i jiného řádně shromážděného všeobecného koncilu, má být podroben pokání a řádně potrestán.

Na základě tohoto dekretu byl Jan XXIII. koncilem dne 29. 5. 1415 sesazen a uvězněn nedaleko Kostnice v Radolfzellu - a to jako svatokupec, rozhazovač církevního majetku a výsad, nehodný správce církve. Zemřel v roce 1419 ve Florencii.

 Tímto činem koncil v Kostnici napravil nešťastné rozhodnutí koncilu v Pise v roce 1409. Nicméně stále zůstávali dva papežové, z nichž Řehoř XII. sídlil v Římě, zatímco vzdoropapež Benedikt XIII. v Avignonu. Řehoř se zachoval čestně. Jeho zástupci na koncilu prohlásili, že je ochoten se vzdát pod podmínkou, že koncil bude považován až do této chvíle za neplatný a že bude znovu svolán jménem Řehoře XII. a pod předsednictvím kardinála z jeho kolegia. Účastníci koncilu tyto podmínky přijali. Dne 4. 7. 1415 se konalo plenární zasedání za předsednictví krále Zikmunda, na kterém legáti papeže předložili list Řehoře XII., který uděloval moc svolat a uzákonit koncil. Jeho legát kardinál Dominici pak papežovým jménem koncil formálně svolal a potom přečetl listinu, kterou se Řehoř XII. vzdává papežství. Koncil jej pak jmenoval kardinálem biskupem portským a trvalým papežským legátem v Ankoně. Zemřel v roce 1417 v Recanati.

Mistr Jan Hus – kacíř nebo reformátor?

Snad laskavý čtenář promine, že úvod k Husovu vystoupení na koncilu je tak zdlouhavý, ale pro pochopení situace, v které se M. J. Hus posléze nacházel, se jeví důležitý. S jakými myšlenkami se M.J. Hus bral do Kostnice? Ve svém nejhlubším nitru doufal, i když na něho přicházely temné myšlenky. Že pro své pojetí církve získá otce na koncilu. Ve sporech se svými teologickými protivníky v Čechách přezkoumal důkladněji svůj vlastní pojem církve, a to po všech stránkách, Církev byla, dle jeho mínění, společenství lidí Bohem vyvolaných. „ To je mystické Tělo Páně, jež nemá vrásek, o němž platí slova Písma? Jsi všechna krásná, to jest nevěsta Kristova, tj., svatá církve katolická, již křesťané vyznávají hned po víře v Ducha svatého. Hlavou této církve nemůže být nikdo jiný, než Kristus sám, nikoliv papež. Rozhodně odmítal úzké chápání církve svých teologických odpůrců v Čechách, kteří naopak viděli hlavu církve v papeži a v kolegiu kardinálů jako v nástupcích apoštolů: „Neboť“, praví Hus, „jen ti, kteří věří v Krista a jej milují a jako takoví jsou Kristem předřazení, tvoří mystické Tělo Páně, Církev.“ Tuto úplně svatou Církev v spirituálním smyslu nemohl dost vynachválit a docenit. Papežův primát rozhodně popírá na základě svého učení, že Kristus je jedinou hlavou církve, jíž Hus viděl stále čistě duchovně. Jen kněz ve stavu milosti může podle Husa platně udělovati svátosti.

Tak, s takovými ideami šel M. J. Hus do Kostnice, Měl tak naspěch, že do Kostnice přišel dřív než císař, který mu vystavil průvodní list. Ale byl, proti znění dopisu, vzat do vazby jako notorický kacíř. Byl považován za stoupence Viklefova. Ale k údivu teologů, přítomných na koncilu se Hus rozhodně bránil, aby byl z Viklefa ztotožňován. Hus totiž vedl ostrou dělicí čáru mezi sebou a Viklefem a obratně vyzvedl ty nauky, v nichž hájil jiné mínění, než Viklef, především nauku o svátosti oltářní.

Jeho spiritualistické pojetí církve bylo důsledně prozkoumáno a odmítnuto jako kacířské. Poněvadž Hus své učení neodvolal, byl znaven své kněžské hodnosti a odevzdán světské moci.

Jeho hlavními žalobci byli:

• Štěpán Páleč
• Michal de Causis a dva francouzští teologové d´Ailly a Gerson.

Mezi německými teology žádné přátele neměl, zřejmě mu nemohli zapomenout rok 1409, ale jeden polský teolog se ho ujal.  Mezi Husovými názory a účastníky koncily zela nepřekonatelná propast. Hus v té chvíli mohl učinit jen dvě věci: buď se podrobit, nebo být vyloučen z církve a zemřít jako tvrdošíjný kacíř.

Zpočátku byl Hus rozhodným jednáním koncilních otců zastrašen, ale rychle se zase našel. Doba jeho věznění byla dobou očisty. Ještě jednou zkoumal své pojetí církve a bylo mu stále jasnější, že získat koncil pro jeho názor, který se mu zdál tak jasný, je nemožné. Už věděl, že musí poslední cestu postoupit. Z jeho Listů je znát, že vyrůstal sám nad sebou. Listy měly velký vliv na mínění lidí v Čechách.

Koncilní otcové se snažili, jak jen mohli, aby byli v té při Husovi „právi“. Důkazem budiž několikakeré sestavování bodů obžaloby, které se co do množství zmenšovaly. Ale – zůstaly tu podstatné rozpory: Hus se nepodrobil rozhodnutí obecného koncilu, ač se ho dovolával jako nejvyššího soudce. A tak koncil dospěl ke smutnému konci. Nejdříve přišlo vyhlášení rozsudku, který přeci jen Husa těžce postihl.

Rychle se vzpamatoval a prosil Boha za odpuštění pro jeho odpůrce. Pak následovalo degradování a odevzdání světské moci. Před popravou se hlasitě modlil, že to všichni mohli slyšet, za dar síly.

Ještě v posledním okamžiku, když stál zabalen do slámy u kůlu, přicválal říšský maršál Pappenheim k hranici a vyzval jej, aby odvolal. Hus odmítl z odůvodnění, že neučil to, co bylo sepsáno v článcích žaloby, za něž byl odsouzen a že bylo jeh jediným přáním, aby národ uchránil před hříchem.

Se slovy: „Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou!“ zemřel daleko od své milované vlasti.

Jan Hus, podle Francise Rappa,se s Viklefovým učením nikdy neztotožnil úplně. Byl mnohem rezervovanější, než většina jeho přátel. Dne se má zajisté, píše Rapp. Že Husovo učení o eucharistii zůstalo v souladu s tradicí a že neobsahovalo remanenci chleba a vína. V jediném bodu odvážně překročil hranice pravověří a připojil se k evangelickému doktorovi totiž, že církev není organizace, jejíž obrysy by byly pro každého viditelné, ale neviditelné společenství vyvolených. V této souvislosti je nutno připomenout, že jiní Češi Viklefovy spisy neznali, hlásali podobné názory. Když Hus mluvil jako teolog, nesporně prokázal opatrnost. Nebyl to však pouze teolog, píše Rapp, byl to také reformátor, a to především.

A poté …

Po upálení Jana Husa dne 6. Července 1415 protestovalo 452 příslušníků české šlechty proti rozsudku, který jak tvrdili, poškodil čest jejich země. Zavázali se, že přestanou poslouchat papeže, dokud bude zlehčovat Boží Zákon. Po dobu, než se budou moci opět podřídit autoritě Svatého stolce, přiznali pražské univerzitě svrchované právo určovat zákony a soudit v oblasti v učení církve.

V roce 1417, píše Rapp, udělali Češi další krok na cestě ke schizmatu: profesoři, kteří získali svrchovanou pravomoc v duchovní oblasti, se vyslovili pro přijímání podobojí. Tuto zvyklost, která na Západě se běžně vyskytovala až do poloviny 13. Století, zavedl znovu jeden z nejaktivnějších iniciátorů reformy Jakoubek ze Stříbra na počátku roku 1415. Jak Hus, píše Rapp, poslal Jakoubku z vězení zprávu, že jeho jednání schvaluje. Oba v tomto návratu ke zvyklostem prvotních křesťanů viděli znamení naprostého a doslovného přijetí evangelia-  Žádná tradice totiž nesměla moc změnit příkazy Písma.

Kostničtí otcové si pospíšili a již 15. června utrakvismus odsoudili. Rozhodnutí přijaté v Praze o dvacet pět měsíců později vyjádřilo jasně, že Češi pokládají příkazy koncilu za neplatné. Přijímání Ježíšovy krve zároveň s jeho Tělem se tak stalo poznávacím znamením všech, kdo se hlásili k Husovi. Jejich počet stále rostl a díky podpoře mnoha šlechticů se husitství, které vzniklo v městském prostředí, šířilo i na venkov.

Osudy krále Václava, jeho bratra krále Zikmunda a Jana Želivského

Roku 1419 dochází k první reakci k otázce přijímání podobojí. Král Václav, kterého koncilní otcové obvinili, že podporoval herezi, dostal strach z křížové výpravy, která by ho mohla svrhnout z trůnu. Rozhodl se o navrácení všech pražských kostelů, kromě třech katolíků. Toto opatření bylo pro husity nepřijatelné. 30, července se bývalý premonstrát Jak Želivský postavil do čela velikého oddílu svých stoupenců. Došlo k defenestraci konzervativních městských radních a na jejich místo nastoupila nová městská rada, která vyhovovala dobovým poměrům. Zpráva o vzbouření pražského lidu byla příčinou panovníkovy náhlé smrti. Dědicem trůnu se stal král Zikmund. Když se nenáviděný císař Zikmund, jehož Češi obvinili za smrt Mistra Jana Husa, v roce 1420 objevil v Praze, jeho příjezd vyvolal velkou vlnu nevole. Císařovo vojsko bylo 14. července poraženo Vrhl se střemhlav do bitvy, aby srazil Čechy na kolena. Útoky trvaly až do roku 1431. Marně. Husitská vojska byla dobře vyzbrojena a v jeho čele stál vojevůdce Jan Žižka, po něm v roce 1424 Prokop Holý. Síla husitského hnutí rostla

A církevní jednání spěje k dalšímu koncilu

Papež Benedikt XIII. zůstává, jím se koncil přímo nezabýval. Přesto se král Zikmund snažil o dohodu s ním, ale jednání v září nevedla k cíli, protože Benedikt se zdráhal rezignovat, třebaže mu k tomu radil také svatý Vincenc Ferrarský. Pokračoval ve svém odporu, ale ztratil podporu téměř všech, kteří do té doby při něm vytrvali. Koncil tedy proti němu zahájil proces, který skončil vynesením rozsudku 26. 7. 1417 - Benedikt XIII. byl sesazen jako křivopřísežník, rozkolník, kacíř. Skončil tak rozkol, který trval 40 let (1378 - 1417). Podle výroku jednoho kardinála (Hergenroethera) "rozkol skončil vzdáním se právoplatného papeže, s naprostým oddělením avignonského vzdoropapeže od těla církve a s dobrovolným vzdáním se uchazeče o papežský trůn, který byl na něj dosazen neplatným koncilem" v Pise.

Volba nového papeže

 Po odsouzení a sesazení Benedikta XIII. se konečně vytvořily podmínky pro volbu nového papeže. Mnozí účastníci však naléhali, aby se nejdříve provedla reforma církve. Názory se však různily - jedni (Němci) chtěli reformovat především kurii a hlavu (podřízenost koncilu), Francouzi prosazovali celkovou reformu a stěžovali si na velký vliv Zikmundův. S nimi souhlasili Italové, zatímco Španělé a kardinálský sbor chtěli nejprve volit papeže. Zdálo se, že koncil skončí neúspěchem, ale přece jenom se dospělo ke kompromisu, když se přítomní shodli na tomto postupu:

• po volbě papeže se hned přikročí k projednání reformy církve,
• před zvolením papeže se zveřejní ty dekrety, které se setkaly se všeobecným souhlasem,
• volbu papeže budou řídit komisaři.

Konciliarismus

Ke splnění druhého bodu došlo 9. 10. 1417, kdy bylo vyhlášeno pět dekretů, které v podstatě omezovaly moc papeže. Byl to zejména první dekret "Frequens", který chtěl učinit z koncilu jakousi trvalou instituci církve, jakýsi parlament, který by ji řídil. V tomto dekretu se také stanovilo, aby se další koncil sešel během pěti let, pak po sedmi letech a dále pravidelně každých deset let, které papež mohl zkrátit, ale nikoliv prodloužit. Také o místě konání koncilu měl rozhodovat koncil, nikoliv papež. V druhém dekretu se prohlašovalo, že v případě nového rozkolu musí být během roku svolán koncil, který měl být soudcem nad papežem. Také obsah dalších schválených dekretů do značné míry omezoval papežskou pravomoc a zavazoval ho k provádění koncilních rozhodnutí - konciliarismus. Konečně 8. listopadu 1417 se sešlo konkláve, z něhož po třech dnech (11. 11.) vyšel nový papež Martin V. (1417 - 1431). Na koncilu i na celém Západě zavládla nepopsatelná radost nad ukončením dlouholetého rozkolu a opětovném obnovení jednoty těla Kristova. Církev měla opět hlavu, právoplatně zvolenou a ode všech uznanou, sídlící v Římě. Kostnický koncil tak splnil svůj hlavní úkol - obnovení jednoty. Ale účastníci chtěli ještě provést reformu církve, na které se však jednotlivé národy nemohly shodnout (Francie, Německo, Itálie, Anglie, Španělsko). Problémem byl vztah mezi koncilem a papežem, jehož pravomoc se snažili zejména Němci omezit či spíše podřídit koncilu. Hovoříme o konciliarismu, tj. o snaze podřídit papeže koncilu. Pro další osud církve to byla velmi závažná otázka. Pokud jde o všeobecnou reformu, dospělo se k souhlasu v sedmi bodech, schválených 21. 3. 1418 během 43 zasedání, měly platit v celé církvi (týkaly se uprázdněných obročí, klášterů, svatokupectví, dispenzí řádům, duchovních). Dále byly schváleny dohody s jednotlivými národy (konkordáty), počet kardinálů byl stanoven na 24 atd. Papež pak koncil 22. 4. 1418 slavnostně ukončil.

Dekret "Frequens

Zůstaly, však některé problematické dekrety schválené koncilem před volbou Martina V. Byl to zejména dekret "Frequens", v kterém se upřednostňovala rozhodnutí koncilu před rozhodnutím papeže, prakticky se papež měl podřídit koncilu. Martin V. v bule z 10. 5. však jasně vyjádřil svůj odpor vůči těmto dekretům. Prohlásil, že „není dovoleno nedbat na jeho rozhodnutí ve věcech víry“. Později papež Evžen IV. (1431 - 1447) schválil v roce 1446 rozhodnutí kostnického sněmu s výslovnou výhradou "bez jakéhokoliv předsudku vůči právu, důstojnosti a výsadě Apoštolského stolce". Ovšem, ne všude to bylo takto chápáno. Především ve Francii se koncilní dekrety považovaly za platné a byly oslavovány jako vítězství nových myšlenek nad dosavadním stavem církve. Lze uzavřít, že koncilní teorie v Kostnici převládla. Po své volbě Martin V. převzal vedení všech záležitostí, odmítl nabídku Francie, aby se usídlil v Avignonu, a spěchal do Říma, kam dorazil koncem září roku 1420. Snažil se o obnovu pořádku v papežském státě i v městě Římě, pečoval o obnovu a údržbu římských bazilik a veřejných budov, připravoval nový koncil v Pavii, jak ho k tomu zavázal koncil v Kostnici. Za velmi malé účasti byl koncil skutečně zahájen v Pavii 23. 4. 1423, ale už v červenci byl kvůli moru přeložen do Sieny, kde se jednalo o reformě církve. V listopadu pak bylo vyhlášeno se souhlasem papeže několik dekretů:

• především se zdůraznila autorita koncilu "právoplatně svolaného v Duchu svatém a reprezentujícího celou církev",
• znovu bylo odsouzeno učení Johna Viklefa a M. Jana Husa, jak to učinil koncil kostnický,
• bylo pohroženo církevními tresty všem přívržencům vzdoropapeže Benedikta XIII. (+1423), který se prohlašoval za pravého papeže a vyhlašoval klatby na odpůrce. Když po jeho smrti byl zvolen nástupce Klement VIII. (1423 - 1429) a současně i jeho protivník Benedikt IV., kteří byli posledními zastánci rozkolu a těšili se podpoře krále Alfonse Aragonského, sledujícího své zájmy v Itálii, byly to už poslední ozvěny právě skončeného rozkolu,
• byly vypracovány předběžné podmínky pro jednání o sjednocení s východní církví,
• bylo doporučeno ustanovit všude inkvizitory teologicky vzdělané k vyhledávání a souzení kacířů.

Snahy o omezení papežské moci a kardinálského sboru

Protože se na tomto sněmu v Sieně projevily silné protipapežské tendence (Francouzi) a snahy o omezení papežské moci i kardinálského sboru, který měl být volen ze seznamu kandidátů navržených jednotlivými národy, papež Martin V. koncil rozpustil. Současně se s jeho delegáty dohodl, že uspořádá další koncil v roce 1431 v Basileji. Koncil v Sieně prakticky nic důležitého nerozhodl, ale stal se varovným znamením programu reformy a konciliárních tendencí, které se pak výrazně projevily v Basileji. Konciliaristické myšlenky získávaly stále více půdy ve Francii (především na pařížské univerzitě) a v Německu, kde přibývalo hlasů požadujících reformu. V obou zemích se tak připravovala půda pro nové pojetí církve ovládané koncilem.

Cílem mé práce bylo seznámit čtenáře s širokým rámcem problematiky pozdního středověku v českých dějinách, a to nejen církevních, které směřovaly až k osobě M. J. Husa a jeho současníků. Kromě jiného bylo mou snahou, aby získali vlastní pohled na krále Václava IV., který svou panovnickou dráhu vykonával od počátku pod velkým tlakem a zajisté nebyl, jak se někdy tvrdí, „temnou“ postavou. Jelikož je před námi svátek 600-stého výročí smrti Jana Husa, přispívám tak osobně k jeho památce a památce všech, kteří ovlivňovali hůře či lépe nejdůležitější období českých dějin pozdního středověku. Děkuji Vám, milý čtenáři za trpělivost a shovívavost k mému dílku a doufám, že Vás stejně jako mne během jeho psaní, přiměje k zamyšlení.   

Literatura:

Viz - Odkazy na literaturu v předchozích částech

Nová literatura:

Rapp, Francis. Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku. 1. Vyd. CDK: 1996. Z francouzštiny se přel. Stanislava Káňová. ISBN 80- 85959-15-1

Poděkování

Všem mým přátelům z církve evangelické, českobratrské a husitské za jejich trpělivost a ochotu se mnou o otázkách M. J. Husa a jeho době diskutovat. Děkuji také ThDr. Martinovi Chadimovi za jeho inspirativní přednášky, které mne inspirovaly k hlubokému zamyšlení a prof. C. V. Pospíšilovi za cenné podněty v jeho publikaci o M. J. Husovi a konečně panu doc. Petru Kubínovi za přednášky na KTF Praha o středověku a na základě těchto přednášek i rozmnožení mé knihovny o vzácná díla v povinné a doporučené literatuře.