Návrat krále
Král Václav IV. se vrátil z vídeňského zajetí po roce a půl a shledal, že se situace velmi změnila. Lidé ho radostně vítali. Měli už dost rozbrojů, právního chaosu, bezvládí a navíc, král Zikmund vybíral nemilosrdně daně. A právě, zmíněný chaos nebyl jen v Čechách a na Moravě, ale i v okolních zemích. Najednou lidé zjistili, že král Václav byl lepším a milosrdnějším panovníkem. Zdá se, že jeho problémy, potíže a následky jeho chování byly pro něho nejlepší školou, ale i pro všechny. kteří v té době s ním žili v různých vztazích. Král se vrátil a dosedl zpět na trůn.
Úklid před válkou se Zikmundem
Jeho první kroky byly zaměřeny k tomu, aby urovnal všechny nepořádky, které způsobila vláda jeho bratra v Čechách a získal zpět své bývalé spojence, Velmi správně předpokládal, že ho válka se Zikmundem nemine. Za prvé: z Berlína povolal zpět svého bratrance markraběte Jošta. Už mu mohl důvěřovat, protože Jošt (podobně jako on) byl se Zikmundem "na štíru". Též se k němu vrátil markrabě Prokop, který dříve vstoupil do panské jednoty. Za druhé: na nejvyšší úřady dosadil zpět schopné a věrné muže, Na místo pana Jindřicha z Rožmberka (který se nesměl už více ukázat na králově dvoře), byl ustanoven Jan Krušina z Lichtenburgu, kterému byl přidělen úřad nejvyššího purkrabího pražského a současně zastával postavení zemského hofmistra. Nejvyšším zemským komorníkem se stal pan Aleš Škopek z Dubé na Dražicích, Nejvyšším sudím zemským zůstal pan Hynek Berka z Dubé a Hohensteina, Dvorským sudím byli jmenováni pan Břeněk Švihlovský z Risenberka na Skále. Oba dříve náleželi do panské jednoty. Mezi jmenovanými nenajdeme jediného vladyku. Soudobé prameny se zmiňují o tom, že Václav po návratu z druhého zajetí na pány ještě více zanevřel - dá se mluvit přímo o nenávisti.
Zikmund zuří, válka byla nevyhnutelná
Jakmile krále Zikmunda stihla zpráva, že jeho bratr Václav uprchl z vídeňského vězení, strašlivě se rozzuřil na rakouská knížata. Kdyby mu v tom nebránilo zimní mrazivé počasí, neváhal by proti nim rozpoutat krvavou válku. Ale oni mu dokázali svou nevinu a přislíbili mu významnou pomoc ve válce, kterou Zikmund hodlal podniknout proti králi Václavovi a příbuzným. A tak, v roce 1404 vytáhl kníže Albrecht osobně se Zikmundem do pole na Moravu. Na počátku měsíce července bylo obleženo město Znojmo uherským a rakouským vojskem. V čele těchto vojsk stáli neblaze proslulí královi služebníci, pan Hynek z Kunštátu a z Jevišovic, přezdívkou Suchý Čert a Jan z Lamberka, přezdívkou Sokol. Jenomže. v Zikmundově vojsku se náhle objevila úplavice. Nakažen byl i Zikmund a Albrecht (ten zemřel 14. září 1404), a z toho důvodu bylo upuštěno od obléhání města, podle letopisů, koncem srpna 1404. Vojsko se rozešlo. Král Zikmund se brzy uzdravil. Zatím mezi králem Václavem a jeho bratrem Zikmundem proudila korespondence. Václav žádal, aby mu, jako pánu, vydal svůj vladařský podíl. Během roku 1404 se také smířil s rakouskými knížaty.
Rytíř Mikeš Zúl z Ostředka - lapka
V případě Mikeše Zúla se již setkáváme se jménem M. J. Hus, ale vezměme to po pořádku. Když se král Václav popasoval i s cizinou, obrátil svou pozornost na české země. Byl nejvyšší čas, aby nastal klid a pořádek, který obyvatelé už dávno postrádali. V době zemského bezvládí řádili v českých krajích "kořistní zemané" (dle Palackého), Ti útočili ozbrojenými houfy na kupce na silnicích, na sousedy, zmocnil se několika opevněných zámků nad Sázavou. Václav proti němu vypravil vojsko, kterému velel Zbyněk Zajíc z Hasenburku. Toto jméno si zapamatujeme, protože o něm ještě uslyšíme v souvislosti s M. J. Husem. Zbyněk Zajíc z Hasenburku dobyl zpět zámky, kterých se Zúl zmocnil, zajal ho a přivedl do Prahy. Nejvyšší zemský soud odsoudil loupeživého rytíře k smrti oběšením. Lidé trest uvítali i s tím, že oblíbený kazatel M.J. Hus připravil Zúla k smrti a přiměl ho, aby se obrátil na popravišti k lidu a pronesl:" Svatá obci, promí vás, prostě za mne Pána Boha." Ale ani jiní útočníci, kteří řádili v krajích, neušli spravedlivému trestu. Nejvyšší zemský soud pak dne 20. prosince 1404 vyřkl až trest smrti za "kupování věcí válkou nebo lapkováním braným". Dne 5. ledna 1405, podle sněmovních nálezů, král Václav ustanovil ve všech krajích jednoho či více popravčích, rozšířil jejich pravomoce, aby byla pojištěna bezpečnost a zajištěn zemský mír.
Hulerova kauza
Někdejší měšťan pražský Zikmund Huller, jeden z nejbližších králových oblíbenců, zastával úřad zemského podkomořího a požíval královy velké důvěry. Jako podkomoří již vládl osmnáct let nad všemi královskými městy v Čechách. Měl také rozsáhlé pravomoci nade všemi královými panstvími, i nad klášterními statky, pokud náležely pod jurisdikce královské komory. A protože požíval velké královy důvěry, stal se i pánem královského hradu Orlíku nad Vltavou a dokonce byl spolu s králem v zajetí ve Vídni. Ze zajetí byl propuštěn za rok po králově útěku a když se vrátil, byl dosazen zpět do svého úřadu.Jenže, dne 23. červa 1405 náhle upadl do nemilosti a král ho dal toho dne stít. Palacký praví, že se příčina popravy nikde neudává, ale lze se jí dopídit. Jedná se o hrad Potštejn. V roce 1389 chtěl král Václav IV. zástavu na majetku vyplatit a zavázal se vyplatit knížatům 8000 kop gr. pražských po určených lhůtách. Knížata mu zasílala kvitanci vždy řádně k termínu. Ale stalo se, že stále upomínali krále, že je jim slíbenou částku dlužen. V roce 1405 soud potvrdil, že skutečně král peníze dluží. A protože celé jednání šlo přes kancelář podkomořího v časovém sledu 18. a 23. června, není pochybnost, že Huller peníze zpronevěřil a podvrhl falešné kvitance, z čehož byl obviněn. Trest byl rychlý a přísný a svou razancí král stoupl ještě více v očích lidu.
Václav IV. se pokouší znovu o trůn říše římské a kam to až vedlo
Když král Václav IV. shledal, že okolnosti jsou mu nakloněny, zvláště od sousedních mocnářů, připravoval se k dosednutí na trůn říše římské. Zbývalo jediné - přesvědčit římskou kurii, aby odvolala své uznání Ruprechta za krále. Jeho nepřítel papež Bonifác IX. zemřel už 1. října 1404 a na papežský stolec nastoupil dne 17. října papež Inocenc VII., ale dne 6.listopadu 1406 zemřel a po něm pak nastoupil Řehoř XII. A k němu se Václav obrátil se žádostí, aby bula, která potvrdila Ruprechta za krále, byla zrušena a jemu navráceny tituly a cti jako římskému králi. Jenže se stalo něco, co král nepředpokládal. Papež Řehoř XII. jeho žádost nevyslyšel a přiklonil se na stranu Ruprechta. A nyní to začíná znovu : králův hněv se obrátil proti papeži a zakázal pražskému arcibiskupovi a vikářům přijímat od Řehoře XII. zápisy na uprázdnění církevních míst v Čechách, pokud nenapraví to, co proti králi učinil. Jasné je, že tyto Václavovy kroky nemohly neposloužit k prospěchu protipapežskému učení a reformátorskému snažení v Čechách.
A znovu Viklefovo učení a horlení v Čechách
Po té, co na universitě pražské byly v roce 1403 zapovězeny Viklefovy knihy a učení, v roce 1405 papež Inocenc VII,, na základě stížnosti z Čech, napomínal arcibiskupa pražského, aby zkoumal učení Viklefovo a potrestal ty, které jeho učení rozšiřují. Ale bylo třeba, aby se jasně řeklo, co pod názvem "Viklefovy bludy" je myšleno. Po jedné stránce se Viklef shodoval s mistrem Matějem z Janova a jeho přívrženci ve smyslu kritiky proti církevním řádům, které více zdůrazňovaly posílení hierarchie, než zbožnosti a víry. Na rozdíl od českých mistrů, Viklef si počínal drsněji, než čeští reformátoři. A roku 1405 zaslal cisterciák M. Jan ze Štěkna arcibiskupovi Zbyňkovi žalobu na M. Stanislava ze Znojma jako obhájci učení Viklefova o nepřepodstatnění se chleba a vína ve svátosti oltářní. Arcibiskup na synodě v červnu roku 1406 přikázal,že ve svátosti, jakmile kněz na mši pronese slova posvátná, podstata chleba a vína se mění v pravé tělo a pravou krev Kristovu. Kdokoliv by mluvil a věřil jinak, měl pod kletbou jako kacíř být jemu oznámen a udán. A tak mnozí duchovní i světští byli pohnáni před arcibiskupův soud a vyslýcháni. Jakmile se zjistilo, že nestáli na Viklefově učení, zvláště o večeři Páně, byli propuštěni.
Vliv M. J. Husa na arcibiskupa a na královnu Žofii
Jistě, že mírné zacházení s udanými duchovními bylo ovlivněno přímluvou M. J. Husa, betlémského kazatele, který v té době byl v arcibiskupově velké přízni, ale i u krále a i u lidu. Důvěru si získal svým přístupem. Jeho řeč směřovala zjevně k nápravě mravů a ke zrušení nepořádků v církvi. Získal si i královnu Žofii, která si ho zvolila za zpovědníka. Tím si získal i přístup a vliv u dvora. Král Václav málo dbal o učení a o rozdíl mezi jeho učením a učením církve. Arcibiskup Zbyněk byl spíše lepším vojákem, než teologem, reformátorským snahám byl nakloněn a Husovi věřil více, než komu jinému. Hned, jak se chopil arcibiskupského úřadu, pověřil Husa, aby mu jemu osobně ohlásil, pokud najde ve správě arcibiskupství nějaké nepořádky neb úchylky od práva. Už v roce 1404 ho ustanovil synodálním kazatelem. Tento soulad mezi arcibiskupem a Husem trval do roku 1407. Ale brzy se jejich vztah změnil. Palacký soudí, že ta změna nezáležela na jejich osobní vůli, ale spíše souvisela s událostmi, které nastaly ve všeobecné situaci. Blížila se nová církevní krize.
Pokračování: Situace v Římě, situace v Čechách, hlasatel reformace
,