Dokud v Anglii nevystoupil Jan Viklef (John Wycliff) , žádná hereze nevstoupila na její půdu. A nejen to, ani nevznikla. Viklef stojí u zrodu ohnivého antiklerikalismu náboženského západu, který u něho nezůstal nepovšimnut a nevyužit. Pravdou je, že v Anglii ve 14. století se postavení církve tiše a bez dramatických situací zhoršilo. Důvod je ten, že představitelé církevních řádů sice nepropadli pohoršlivému životu, ale také to nebyly výjimečně kvalitní osobnosti, jakých bylo v tu chvíli potřeba.
Ekonomická, společenská a politická situace v Anglii ve 14. století
Připomeňme si ničivou stoletou válku ve fázi roku 1369. Anglické porážky ve Francii si vyžadovaly nová zdanění pro pokračování válečných tažení. Je však jasné, že ty už přesahovaly síly a možnosti Anglie. To byla příležitost pro ty názorové skupiny, které požadovaly sekularizaci církevního majetku. Také nákladovost církevního života podporovala tuto agitaci. Rovněž ji napomohla Dolní sněmovna, která se snažila udělat něco pro odlehčení daňového břemene, jehož výše napomohla roznítit selské povstání v roce 1381.
Tato agitace nebyla spojena s reformami, ale radikální kazatelé našli svou příležitost, stejně jako žebraví mniši, se svými stížnostmi na bohaté vlastníky. Později ji využije i Jan Viklef.
Jan Viklef (1330 - 1384)
Jan Viklef byl augustinián a univerzitní učenec. Jeho kariéra byla zajímavá a měla vztah k M. J. Husovi. Do jaké míry byl jím M. J. Hus ovlivněn, to v některé z následujících kapitol.
Základní Viklefovy teze
Viklef pojímá Písmo jako lex Christi, testamentum Dei. Tvrdí, že na základě Písma lze dojít ke spáse a řídit církev (zde odmítá apoštolskou tradici, což bylo plně rozvinuto až v myšlení světové reformace). Tvrdí, že církev je neviditelná mystická nevěsta Kristova utvářena lidmi určenými ke spáse (zavrhuje tedy hierarchické řízení církve). Odmítá tezi dědičného hříchu a zavádí učení o predestinovaných a předzvěděných. Vrací se k myšlence novozákonní církevní obce, jejíž členové budou jako celek věřícího lidu. Současná hierarchie je Antikristem, proti kterému se může zvednout odpor i bojem
Jan Viklef byl na svou dobu zvláštní případ
V historii středověkých herezí nelze nalézt žádnou přesnou paralelu s Viklefovou kariérou. Viklef byl jedinečným případem univerzitního mistra, který se stal hereziarchou a inspiroval lidové proticírkevní hnutí lollardů. Jan Viklef je stále přitažlivou osobností i dnes pro studium období pozdního středověku v tom smyslu, že stál u spontánního zrodu hereze u intelektuální autority a dvojznačností jeho vztahu učence k hnutí lidových kazatelů (lollardů).
Lollardi
Viklefovy myšlenky neovlivnilo žádné předchozí heretické hnutí. Její lidoví přívrženci, angličtí lollardi, se nakonec začali podobat valdenským, ale učinili tak zcela nezávisle na jakémkoli kontinentálním vlivu. Za jádro svých názorů jsou lollardi zavázáni samotnému Viklefovi, i když si jeho učení přizpůsobili a zjednodušili.
K tomu: Lollardská společnost. Bibliografie. Dostupné z : https://lollardsociety.org/?page_id=10 Cit.[06-05-2015.
Neposlušní myslitelé a Viklef
Záměrná neposlušnost církvi, kterou Viklef uplatňoval na sklonku svého života, byla něčím naprosto jiným, než byly intelektuální zápasy na univerzitách a nutně nemusely mít převratný význam. V jeho době se vyskytli dva myslitelé, Marsilius z Padovy a Vilém Ockham, kteří rozvinuli určitou linii myšlení, některé body mohly být blízké s Viklefem, ale žádný z nich nemůže být s ním srovnáván. Ockham nezaložil žádné hnutí, jeho vliv byl omezen na intelektuály. To stejné platí i o Marsiliovi, člověku udivující svobodomyslností, který byl spíše politickým teoretikem než teologem. Byl jen osamělým hlasem, kterému chyběla proslulost a hloubka. Ano on nepodnítil žádné lidové hnutí. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že vůdcové nebo zakladatelé lidových herezí nebyli až do této Viklefovy doby intelektuálové. Nejčastěji šlo o kazatele a agitátory jako byli Jindřich Mnich, Valdes nebo dualističtí kazatelé 12. století.
Oxford a nominalismus
V Oxfordu nebyla silná reakce proti nominalismu sama o sobě ničím novým. Proti tomuto učení už psali i augustiniáni Bradwardine, ideového směru - filosofický realismus a Fitzralph.
Viklef strávil na Oxfordu největší část svého života. Od počátku studií do nuceného odchodu v roce 1380, od kterého pak prožíval odpočinek na své faře v Lutterworthu. Jinak na svém obročí, jehož důchody mu umožňovaly práci učence, nepobýval. Jeho zkušenosti byly převážně univerzitní, mnohem méně pak pastorační nebo politické. Jako mladý muž se dostal v Oxfordu pod vliv nominalismu a s ním i skepticismu a fideismu. Tyto směry tvoří základ pro pochopení intelektuální scény 14. století. Otvíraly cestu řadě radikálních nebo extremistických myslitelů. Antiintelektuální tón dobových moralistů a rozvoj anglické školy mystiků reprezentují jeden druh nepřátelské reakce na převažující způsob myšlení. Ale zralejší Viklef reprezentuje reakci jinou. Místo nedůvěry v rozum, kterou zavedli nominalisté, nabízel to, co považoval za lepší – rozumovou metodu.
Od nominalismu se Viklef náhle obrátil k opačnému směru – k ultra realismu. Prudkost reakce byla do jisté míry analogická s konverzí a Viklef zjevně filosofický postoj zatížil pseudonáboženskými pocity. Některé pasáže roztroušené v jeho spise svědčí o tom, že se ohlížel na svá dávná „sofismata“ stejným způsobem a tónem, kterým se uchylují spirituální autoři, oplakávající hříchy svého mládí.
Vstup do politiky a radikální díla
V roce 1372 Viklef vstoupil do královských služeb a roku 1374 charakterizuje sám sebe jako „královského úředníka se zvláštním určením“. Je možné, že tento post zastával díky Černému princi nebo od Jana z Gauntu. V té době byl již známou osobou, a to díky svým antiklerikálním názorům a jeho angažovanost vyplynula z pocitu, že jeho představa o sekularizaci církevního majetku a o nutnost církevní reformy ze strany státu by mohla být užitečnou protiváhou vůči tradičnějším názorům reprezentantů církve. V roce 1374 byl diplomatickým zástupcem při vyjednávání s papežskou kurií, v roce 1377 podal dobrozdání o státním zájmu na exportu zlatých a stříbrných prutů do Avignonu, v roce 1378 pak bránil postup královských služebníků ve slavné aféře znesvěcení svatyně.
Rok 1378 – De ecclesia
V tomto roce už Viklef hájil revoluční učení o církvi. Tento rok byl pro jeho dílo stejně rozhodující jako rok velkého schizmatu. Totiž - od roku 1378 se tón jeho spisů mění k horšímu. Viklef stále citoval sám sebe a stále hruběji spílal svým nepřátelům. Jeho teologie se stávala radikálnější a jeho osočování se stále opakovalo. Ve vyostření jeho útoků na církev a duchovní mohlo sehrát svou roli osobní zklamání. Od svých vysoce postavených ochránců čekal daleko větší podporu. Prudkost jeho útoků na majetné mnišské řády je ilustrován na případu z Cantenbury Hall: Viklef tehdy zamýšlel svést do jedné instituce, jejímž rektorem byl jmenován, mnichy a laiky. Tento úřad zastávala dva roky, poté byl v roce 1367 vyhozen cantenburským arcibiskupem, který sám byl mnichem. Jeho učení o církvi se však úzce pojilo s jeho metafyzikou. „Domnívám se,“ píše,“ že církev nenařizuje nic, jestliže proto nemá nějaký závažný důvod: v důsledku toho racionální příčina existuje ještě před tím, než byla nařízena člověkem.“ Archetypální realitu církve měl stále před očima tak zřetelně, že v její prospěch odmítal viditelnou církev ve 14. století.
Viklefova teologie a spory o transsubstanciaci
Viklefova teologie je důsledkem jeho filosofie. Zásadně zpochybňuje pojem autority, a to zejména duchovní a proto napadá církevní hierarchii a pravomoci, které jsou spojeny: světskou moc jako první, a pak duchovní. Za tím následuje odmítnutí tradice jako zdroje zjevení, odmítnutí definice svátostí a přesvědčení o mnohých náboženských praktikách, jako je klášterní život, práce, individuální zbožnosti, nebo držení majetku duchovenstvem. Podle Viklefovy teologie je církev čistě duchovní bytost, nemá vtělený charakter. Absolutní Boží moc je vykonávána přímo na zemi, bez prostřednictví instituce.
Nezničitelnost univerzálií a důsledky, které z toho Viklef vyvodil, ho uváděly od raných let do rozporů, protože nemohl současně přijímat transsubstanciaci a udržet svou metafyziku. V aféře s Kenninghamem se tomuto problému vyhnul, ten však zůstal nevyřešenou otázkou až do roku 1379, kdy sepsáním spisů De apostata a De eucharistia popřel církevní učení. Jeho učení však nebylo konzistentní.
Hereze v otázce eucharistie měla velkou historickou důležitost, protože vedla k rozchodu s jeho posledními oxfordskými přívrženci, kteří stáli mimo jeho lollardskou skupinu, V polovině roku 1380 kancléř Vilém Barton, jeden z jeho oponentů, svolal komisi dvanácti doktorů, která těsnou většinou odsoudila jeho eucharistické názory. Nespokojenost s jeho eucharistickými závěry zasáhla v roce 1381 i Dolní sněmovnu a Jan z Gentu se od něho odvrátil. Když ve své „Confession“ v květnu roku 1381 znovu zopakoval své popření transsubstanciace, postavil se tím proti svým druhům a přívržencům. V témže roce odešel z university a uchýlil se na faru v Lutterworthu. Spor o eucharistii však neskončil – napětí spíš stále rostlo, když je přívrženci začali rozšiřovat jeho názory v národním jazyce. Lidové pojetí eucharistie se míjela výkladem termínů, jako je: transsubstantio, substancia, accidens. Panoval totiž názor, že záležitosti toho typu nemají být rozebírány před laiky
„Otázkám víry mohou porozumět jen vzdělaní duchovní: zbytek lidí jim pouze jednoduše věří.“
Čím nejvíce své současníky ovlivnil?
Na rozdíl od skeptiků nabídl jistotu poznání. Příkladem budiž to, že Viklefa trápilo, že skeptici kritizují Písmo. Odvolává se na důležitý citát, pocházející z Augustinova díla De doctrina Christiana: „Pokud však padne autorita svatého Písma, víra zakolísá. Jestliže víra zakolísá, potom se ztratí křesťanská láska.“ Viklef měl pocit, že nominalismus podkopává víru v Písmo, a věřil, že přívrženci nominalismu vedou laiky do bludu. Jeho odpověď vychází z metafyziky založené na nezničitelnosti univerzálií.
K tomu: Středověká filosofie.
Dostupné z:https://paliseto.sweb.cz/Ssv/stredovekafilozofie.pdf
Cit. [06-04-2015]
Literatura:
Lambert, M. Středověká hereze. Argo, 2000, str. 328 – 354
Maurois, A. Dějiny Anglie, Lidové noviny, 1993, str. 145 – 152
Rahner, K, Vorgrimler,H. Teologický slovík, Vyšehrad, 2009, str. 426 - 427