Napjatá a rozčarovaná z toho, že jsem nemohla ten příběh slyšet celý, jsem se vracela domů. Tatínek by mi mohl dovyprávět, ale považujte takové odbočky z mé práce za hloupé povídačky a už jsem ho slyšela, jak říká: drž se přísně vědy. Jdi krok po kroku s sleduj jednu niť. Nezaplétej se do osudů lidí, to by byla nekonečná práce.
Má pravdu, ale když je to tak zajímavé. A já jsem zvědavá ženská. No, a co? Někde v dálce zahřmělo a spustil se déšť.
„Slečno, slečno, zastavte se,“ volal na mne Adamův hlas. Byla jsem trochu podrážděná z toho, že mne vytrhl z myšlenek.
„Schovejte se pod můj deštník, aby vám nenamokly lokny?“ řekl trochu jízlivě, asi mi chtěl připomenout naše první setkání, mé zplihlé vlasy a nabídku na milostné dobrodružství.
„Proč jste tak naštvaná?“ zeptal se mě, když jsme šli vedle sebe a on mi držel deštník nad hlavou.
„Ale, jeden tatínkův známý mi vyprávěl zajímavý příběh a nemohl mi ho doříci. A i když mi slíbil, že zítra ho dovypráví, jsem celá nejistá, že se objeví a já to nebudu vědět do konce.“
„Nic si z toho nedělejte. Přeběhneme náměstí a zašijeme se spolu na nějakém nerušeném místě a já vám ho dopovím, pokud tedy budu vědět, o čem to bylo.“
„To budete sotva znát,“ řekla jsem pochybovačně a smutně.
„Zapomněla jste, že já vím všechno?“ řekl mazlivě a přiblížil tvář k mým loknám, „miluju vaše lokny. Kdybyste mi dovolila, abych vás políbil alespoň do vlasů.“
„Adame, Vy pokušiteli,“ zasmála jsem se.
„Vy si ráda hrajete, že?“ řekl tónem, který cosi předznamenal, ale to jsem pochopila až za delší dobu.
„Ano,“ řekla jsem umíněně.
„Tak chcete, abych vyprávěl?“
„Chci,“ řekla jsem a přitom jsem se podívala na okna. Za nimi se hustě rozpršelo a bylo slyšet blížící se hromobití.
„Je zvláštní, že vás většinou potkávám za deště,“ poznamenala jsem.
„Co je na tom zvláštního? Je to hezké, ne? Alespoň mohu být s vámi někde sám. Tedy skoro sám a dívat se vám do vašich krásných očí a svádět vás.“
Zasmála jsem se, protože na tohle jsem neměla rozumnou odpověď.
„Tak co si dáme? Třeba limonádu s ovocem a k tomu chlebíčky se šunkou.“
Souhlasila jsem, protože mi už kručelo v břiše, i když jsem měla s panem doktorem Prátem opravdu mohutné zákusky.
„Tak dobrá.“
„Ale platit budu já,“ řekla jsem.
Adam se na mne podíval a mně se zdálo, že se něčeho zalekl.
„Tohle už neříkejte. Předemnou to neříkejte, prosím vás,“ řekl a stiskl mi ruku.
„Dobře.“
Sice jsem nechápala, ale raději jsem mlčela.
„Tak, kde jste skončili?“ zeptal se, když jsem usrkávala limonádu,
„V čem?“
„V tom vyprávění, pochopitelně,“ řekl mi a přitom objal opěradlo židle, na které jsem seděla. Naklonil se ke mně a zašeptal:
„Nic neříkejte, já budu pokračovat. Tak roku 1616, tedy ještě před svou nobilitací, se stal představeným židovské obce. V mecenášské, stavitelské a organizační činnosti navázal na svého předchůdce Mordechaje Maisla. Ale narozdíl od něj jeho působení dalece přesahovalo hranice Prahy“.
Napil se kávy a zadíval se na protější zeď, na které byl nějaký dřevoryt. Vypadal, že přemýšlí a já jsem neřekla asni slovo. Už jsem byla zvyklá na to, že Adam dělá a říká neobyčejné věci. Brala jsem to jako fakt a tušila jsem, že moje naléhání a zvědavost by ho zaplašila. Musel dělat všechno sám, myslet sám a konat sám. Po krátké odmlce pokračoval.
„Jakob Baševi finančně podporoval španělské, polské a německé Židy. A v Českých zemích s pomocí svých příznivců z řad místní šlechty chránil Židy před zásahy císařských vojáků. V Praze nechal postavit lázně, špitál, Velkodvorskou synagogu. A po Bílé hoře díky němu získali pražští Židé povolení k nákupu 39 domů konfiskovaných exulantům. Tím se se načas vyřešila tehdejší katastrofální bytová situace“.
„Elegantní řešení,“ řekla jsem ironicky.
„No, milá slečno Aničko, ani bych neřekl. Byl si moc jistý. Víme? Nepočítal s tím, že mu za to někdo tleskat nebude. Rozšíření ghetta totiž vyvolalo velké pobouření křesťanských Pražanů, které přerostlo v nenávist vůči Baševimu zejména po aféře tzv. dlouhé mince“.
Konečně se dozvím, co znamenala ta aféra, pomyslela jsem si, ale byla jsem na omylu. Adam, jakoby se probudil ze zasnění, se náhle ke mně obrátil.
„Půjdeme na procházku, co říkáte? Dnes už toho bylo dost “.
„Jste unavený?“ zeptala jsem se posměšně.
„Ne, ale už nebudu vyprávět. Dnes už ne. Projdeme se kolem Vltavy a já vám ukážu pár pozoruhodných věcí.“
„Proč?“ zeptala jsem se zklamaně.
„Protože to nejsou pohádky, nesmíte to tak chápat. Není to správné. Myslím, že vám pan doktor Prát dopoví celý příběh, tak jak byste ho měla zaznamenat.A potom - v tak krásných dnech se nebudeme trápit smutnými příběhy jinak úspěšných a nadaných lidí.“
Musela jsem souhlasit, jinak by se Adam zase někam vypařil a tak jsme vyšli z kavárny a on mne vedl po Karlově mostě a ukazoval mi každou maličkost.
„Karlův most je vlastně cesta meditace. Po něm se nespěchá,“ zmírnil můj rychlý krok, „jděte pomalu, protože naberete tak síly a energie“.
A tak jsme volným krokem šli mezi těmi davy, které se hnaly sem a tam a dívali se na krásné historické památky, aniž jsme prohodili slovo. Podivné bylo, že v přítomnosti Adama jsem měla pocit, že všechno ke mně hovoří tím starodávným jazykem a že to nechápu všechno, jako že to bylo a už není. Ono to stále existuje a pokračuje, pomyslela jsem si. Schémata jsou dána.
Adam se zasmál.
„Tak už jste to pochopila. Schémata jsou dána,“ řekl nahlas.
„To mi vždycky čtete myšlenky?“ zeptala jsem se ho pohoršeně.
„Ne, všechny ne. Nejsem hlupák, abych kradl myšlenky tak krásné ženy a připravoval ji o intimitu, v které se rodí počátek touhy.“
„Opravdu?“ zeptala jsem se pochybovačně.
„Ano, opravdu,“ vzal mne kolem ramen a přitiskl mne k sobě.
Než jsme došli na konec mostu, připlul dešťový mrak.
„Musíme rychle přejít po mostě a někde se schováme, aby vám nezmokly lokny, slečno.“