Pan ředitel sice nebyl v kanceláři, ale služebně mimo, přesto, když se pan doktor Prát představil jedné jeho asistentce, ta dovolila, abychom si Muzeum prohlédli, i když bylo pro veřejnost zavřené. Usoudila jsem, že pan doktor Prát má nějaká privilegia, a to bylo pro mne dobře.
„Ne všichni slyší rádi o třicetileté válce, Aničko, Proto se tu jen rozhlédni. To nebyl židovský problém, ale zásadně problém křesťanů. Židé jen půjčovali peníze těm rozběsněným stranám.“
Dívala jsem se na exponáty, a přitom jsem přemýšlela o tom, co mi nyní řekl. I on se mlčky díval na tu spoustu předmětů. Jakoby se tu zastavil svět.
„Nediv se, že o tom neradi mluví, ačkoliv už za vlády Ferdindanda I. Habsburského1, se pro ně začala situace slibně vyvíjet. Měli pro ně cenu. Už roku 1527 jim Ferdinand potvrdil jejich privilegia a v následujících 15 letech se počet pražských židů zdvojnásobil. Šlechta židy chránila, avšak ve městech židé představovali nebezpečnou konkurenci.“
„A v čem?“
„Zatímco se všichni museli sdružovat do cechů, židé se nemuseli dávat svazovat pravidly a tak se snadno přizpůsobovali měnícím se podmínkám. A jejich obchody kvetly. A tak se měšťané domáhali na králi, aby je z každého města vyhnal.“
„A dělo se tak?“
„Dělo. Zprvu se jednalo jen o jednotlivá města. Už roku 1522 byli židé vyhnáni z Opavy, pak roku 1535 z Hlubčic, roku 1541 bylo proti židům vzneseno obvinění, že způsobili požár Malé Strany a Hradčan a že jsou vyzvědači Turků, a byli vypovězeni z českých zemí. Jenže na Moravě a ve Slezsku šlechta neměla na vyhnání židů zájem, a tak vypovídací edikt nerespektovala. Vyhnanci z Čech se tudíž usazovali zejména na Moravě.“
„Tak to vím, ale ty souvislosti mi nějak nedocházely,“ povzdechla jsem si.
„Po porážce stavovského povstání roku 1547,“ pokračoval, „se však významně změnil poměr sil mezi králem, šlechtou a městy. Moc měst byla zlomena, takže si nemohli dovolit protestovat proti Ferdinandovu rozhodnutí2 z roku 1545, kterým povoloval židům návrat do Čech. Ale roku 1557 měšťané obvinili židy v vývozu stříbra a dosáhli dalšího vypovězení z Čech, ke kterému však kvůli byrokratickým průtahům fakticky nedošlo“.
Odmlčel se a já jsem vyhledala lavičku, abychom si mohli sednout. Jeho vyprávění bylo vzrušující. Už jsem tušila, že se mi začnou všechny ty zajímavé informace spojovat a propojovat a já nakonec dospěji k závěru, který učiní mou práci obhajitelnou. Ale přitom jsem si uvědomovala, na jak tenký let jsem vstoupila.
„Za vlády Maxmiliána II.,“ 3rozhovořil se opět, když jsme si pohodlně sedli pod vysoký strom, který vrhal stín a bránil tak slunečnímu žáru, „se situace o něco zlepšila, neboť roku 1567 jim potvrdil jejich privilegia.“
„To je zvláštní. Uniká mi souvislost, proč je podporoval vůči obyvatelstvu,“ řekla jsem zamyšleně.
„Za Rudolfa II.4 však nastal úplný obrat. Ten na stížnosti měšťanů proti židům neslyšel, což židům přeneslo po dlouhé době stabilitu poměrů. Rudolf II. využíval služeb dvorského žida Mordechaje Maisla, který financoval mnohé stavby v židovském ghettu. Například Židovskou radnici, Vysokou synagogu, Maiselovu synagogu, a tak se rozvíjely i židovské obce ve všech českých zemích.“
Snažila jsem si to zapamatovat.
„Neboj se, všechno je zapsáno,“ řekl, jakoby četl moje myšlenky.
“Svůj zlatý věk židé zažívali nejen po stránce materiální, ale také duchovní. V českých zemích působili mnozí učenci, např. Maharal, Jom Tov Lipmann Heller, historiograf David Gans, nebo kabalista Ješaja Horowitz. V Praze byla navíc v provozu hebrejská tiskárna rodiny Gersonidů, která byla v provozu od roku 1527. Ale pak se stalo něco důležitého, co možná zapadne do tvé mozaiky úvah.“
„Ano, na čí straně stáli?“
„Rozhodně se postavili na stranu Habsburků. Postojem stavů si nemohli být jisti, měli své zkušenosti. Habsburkové zas od židů potřebovali obrovské sumy na vedení války, za což se jim dostalo relativního bezpečí a zrušení některých omezení. Především byly zvětšeny svobody v oblasti řemesel a volnost v usidlování v celé zemi. Vysoké půjčky způsobovaly chudnutí židů, navíc riskantní machinace s penězi. Tak například aféra dlouhé mince vedly k pádu židovského obchodníka Jakoba Baševiho. Židé stejně jako ostatní obyvatelstvo nesli obtíže války a v Praze se například roku 1648 účastnili obrany města proti Švédům.“
„Aféra dlouhé mince?“ zeptala jsem se.
„Chceš, abych ti to vyprávěl? Ale to bychom si museli sednout někam do kavárny, protože se mi zdá, že bude zase pršet.“
Souhlasila jsem, protože jsem byla na jeho vyprávění hodně zvědavá.
„Vy jste žid?“ zeptala jsem se.
„Já? Vlastně ano. Ale nehraji na to. Víš, když člověk nemůže dodržovat pravidla, a tak jsou časově i duchovně náročná, raději se k tomu nehlásím. Je to velký závazek.“
„Tak, objednáme si něco sladkého a budeme se bavit o hořkých věcech,“ řekl s úsměvem a sám vybral pohoštění.“
„Nebude vám vadit, když budu kouřit?“
„Také si zapálím doutníček, aby se nám líp povídalo. A povím příběh, který mnoho objasní. Podobnost je čistě náhodná,“ zasmál se.
Mezitím donesli objednané zákusky a bílou kávu. Padala na mne sladká únava a v tom rozpoložení se moje myšlenky potulovaly kolem Adama.
„Jakob Baševi, „začal vyprávět, „zvaný též Jakub Šmiles se narodil, a to si zapiš, 1570 a zemřel 1634. Původně pocházel z Verony. A do Prahy přišel se svým bratrem Samuelem v 90. letech 16. století a již r. 1599 získal od Rudolfa II. spolu s jejich rodinami a čeledí řadu výsad: právo svobodného obchodování, právo volného pohybu po rakouských a německých zemích bez zvláštního označení, právo být souzeni samotným císařem a jiná a jiné milosti. Proč by to nepřijal? Nic nehrozilo a lidé, židy nevyjímaje, se takovým privilegiím nikdy nebránili. To ještě v té době nežil ten, kdo napsal, nechoď Vašku s pány na led.“
„Karel Havlíček Borovský,“ zasmála jsem se.
„Ano, Čechové měli svou zkušenost. Židé ale také. Jenomže takové jednoduché moudrosti se nedají naplnit, když o něco jde.“
„Ono je to těžké. Každý šel za svým cílem.“
„Jistě, Aničko, a tedy netrvalo dlouho a Jakob Baševi se stal mužem velké politiky. A protože byl bohatý, pracoval s předními šlechtici a byl bankéřem tří císařů. A za službu dvoru mu r. 1610 potvrdil Matyáš privilegia udělená Rudolfem II. a povýšil ho na svého dvorního Žida, německý název je Hofjud. Však proč ne, když si od něho všichni půjčovali peníze a ta práva, která mu udělovali ze své moci, je ani moc nestála, že?“
„Něco za něco,“ povzdechla jsem si.
„Něco za něco. A Ferdinand II.5 mu 18. ledna 1622 za finanční podporu udělil dědičný šlechtický titul s přídomkem z Treuenburgu. A k tomu erb. A tak získal Jakob Baševi všechna privilegia aristokracie a dřívější výsady tak rozšířil o další milosti jako např. svobodný obchod, možnost stěhovat se, kupovat domy a pozemky po celé říši, osvobození od daní a mýt. Jako dvorní úředník mohl bydlet u dvora, směl si postavit synagogu a platit rabína, napsat závěť, prostě, měl všechno, na co si jen pomyslel.“
Pan doktor Prát se podíval na hodinky.
„Aničko, já ti to dovyprávím zítra. Musím teď jít na důležitou schůzku. Zítra v deset se tu sejdeme.“
„Jaká škoda,“ povzdechla jsem si.