Prošla jsem několika ulicemi směrem na Malou stranu. Chtěla jsem se podívat na několik historických památek a zastavit se u místa, kde došlo k popravě českých pánů a měšťanů. Když mi o tom tatínek vyprávěl, cítila jsem lítost, jakoby se to stalo včera. Maminka mu tehdy říkala, aby mi takové věci nevykládal, na co mi to bude dobré a vida, dnes se na to dívám s odstupem času a přemýšlím o dozvucích toho času a najednou jsem přesvědčená, že to není tak zasutá historie, jak si mnozí myslí. A život jde dál, lidé žijí svůj všední život v čase a prostoru, který je pro ně stravitelný, pochopitelný a uchopitelný.
„Slečno, slečinko,“ volá na mně Adamův hlas. A já si uvědomuji, že ho vždycky potkávám na jednom místě, kromě té výjimky, kdy přišel za mnou sám. Asi tu někde bydlí, pomyslela jsem si, ale raději se ho nebudu na nic ptát.
„Půjdeme na snídani a pak vás někam zavedu,“ řekl a nabídl mi rámě. Nedaleko byla otevřená malá kavárna.
„Ale dnes zvu já vás,“ řekla jsem.
„Prosím vás, to je nesmysl.“
„Tak dobře.“
Usmyslela jsem si, že mu dám nějaký dárek, abych se necítila dlužníkem.
Objednal kávu a dva zákusky.
„Tak copak vám dnes táhne hlavou?“
„Nic zvláštního,“ řekla jsem a ukrojila jsem lžičkou kousek z velkého zákusku.
„Minule jsme načali jedno téma, v kterém bych rád pokračoval.“
„Jaké myslíte? Třicetiletou válku?“
„O lásce.“
Řekl to významně a přitom se na mne díval svýma zvláštníma očima. Cítila jsem, jak se mi nach žene do tváře.
„Proč upadáte do rozpaků?“
„Mám teď jiné starosti.“
„Jak může mít člověk jinou starost, než o své city? To ostatní je podružné. Co vám pak bude platná vaše úspěšně završená vědecká kariéra, když budete sama jako kůl v plotě? Vy se máte starat o všechno, co je důležité v přímých souvislostech. Myslet ne na jednu věc, pak druhou pak třetí. Život, jak bych to tak řekl, je jeden celek. A lidské maléry pocházejí z toho, že to lidé tak nechápou, a proto jsou nesoustředění na sebe, neví, co je vlastně důležité, nebo co je důležitější. Dělají zbytečné kroky, aby uhnuli problémům, které se na ně pak navrší.“
„Já to nemám tak složité.“
„Myslíte?“ zasmál se příjemným smíchem.,“vy se lásky bojíte.“
„Já se nebojím lásky, já se bojím o ni,“ řekla jsem tiše.
„Víte, co říkáte? Ale je to výborná myšlenka. To si zapamatuji.“
Nabral si na lžičku velké sousto a pomalu ho s rozkoší ujídal.
„Ptala jsem se otce, jestli zná nějakou rodinu Melogů z historie, ale řekl mi, že nezná.“
„Však jsem říkal,“ usrknul si kávy a postavil sklenici zase na talířek, „že jsme byli tak nedůležití, že nás historie nezaznamenala. Proto to nemůže vědět.“
„Aha,“ řekla jsem s trochou pochybností a on se usmíval.
„A přesto jméno Melog lidé často vyslovují.“
„A v jakých souvislostech?“ zeptala jsem se trochu ironicky, protože jsem to v životě neslyšela.
„V různých,“ podotkl a zase si nabral na lžičku velké sousto.
6.Pomyslela jsem si, že bych měla Jiřímu zavolat, začalo mi být trochu úzko. Nechtěla bych, aby se kvůli Adamovi se mnou rozešel. Adam je divný, a to je fakt. Ale že mne jeho osobnost něčím fascinuje, to je také fakt. Ovšem, začínat si s ním nic nebudu. Asi bych to nezvládla, za to on by mne zvládnul zcela hravě. A to nesmím dopustit. Je pravda, že si se mnou zahrává.
7.„Máte ještě na něco chuť?“ řekl, když jsme dojedli zákusky. Mile se na mne usmál a vzal mne za ruku, až jsem se zachvěla po celém těle. Měla jsem chuť, aby mne políbil, aby mne vzal kolem ramen a šli jsme pomalu Prahou, tiše si vykládali a já měla pocit, že se nic nedělo a neděje, že si lidé ty hrůzy vymysleli.
8.„Ani ne. Raději se půjdu učit. A pak, bolí mně kotník,“ řekla jsem a nebyla to výmluva, „zajdu si k doktorovi.“
9.„Zbytečné,“ řekl sebevědomě, „já vám ten kotník napravím.“
10.„Ne,“ řekla jsem rázně.
„Musíte mi věřit, a pak se to všechno urovná. Musíte mi věřit,“ řekl tiše a naléhavě, „já vás mám rád,“ zašeptal a ruku mi ještě pevněji stiskl, až to zabolelo.
„Tak dobře,“ souhlasila jsem jako ve snu.
„Vysuňte nohu, kde máte úraz a zavřete oči. Musíte mít zavřené oči.“
Vysunula jsem nohu zpod stolu a zavřela jsem oči. Projelo mnou úžasné horko a pak chlad. Ale bolest jsem necítila.
„Hotovo,“ řekl a já jsem otevřela oči a podívala se na kotník. Po otoku nebylo ani památky.
„Nesmíte to nikomu říkat. Mám vás rád,“ zopakoval mi své vyznání, a tak jsme vstali pd stolu, Adam položil na stůl peníze a vyšli jsme ven.
„Několikrát jsem si všiml, že se díváte na ta znamení, kde stálo popraviště. Fascinuje vás to?“
„V jistém smyslu ano,“ řekla jsem.
„No však to byl nevídaný masakr. Lidé o tom nepřestanou mluvit.“
„Proč myslíte? Podle mne je to krátká historická doba. Vlastně skoro okamžik. Mně se to tak zdá.“
Zasmál se.
„To je typické pro lidi, kteří ….,“ nedopověděl a podíval se někam do dálky.
„Budeme se muset pro dnešek rozloučit. Zapomněl jsem, že mám ještě práci.“
Stiskl mne v náruči a rychlým krokem odcházel. Zmizel mi brzy z očí. Musím se o něm dozvědět daleko víc, než vím. Třeba to bude důvod se od něho odpoutat. Sedla jsem si na lavičku a oči jsem upřela na orloj. Měla jsem v sobě spoustu zmatků. Spoustu otázek a začala jsem tušit, že odpovědi mám v sobě, jen jim dát volnější průchod. Ještě jsem nechápala, proč se mi Adam namotal do života zrovna v době, kdy píšu disertaci. Má to vůbec nějakou souvislost? Ne, to je hloupost, pomyslela jsem si. Adam to na mně zkouší a přitom netuší, že jsem tak rozpolcená mezi ním a Jiřím. Začalo pařit slunce a já jsem se rozhodovala, kam zajdu, aby tam byl chládek a přitom získala nějaké další informace. A napadlo mne Židovské muzeum. Tam jsem už dlouho nebyla a třeba tam mají něco nového. Je to odtud kousek.
„To je ale náhoda,“ uslyšela jsem před sebou hlas a hnal se ke mně starší muž, „že vy jste dcera pana doktora Jiráska? Anička, že ano? Váš znám z fotografie, když jsme s vaším otcem nedávno seděli tam v té restauraci.“ ukázal za sebe, „zrovna mi říkal, že píšete disertaci. Já jsem Ludvík Prát.“
Marně jsem si vzpomínala, zda jsem jeho jméno někdy doma slyšela. Ale nic se mi nevybavovalo.
„Kam máte namířeno?“
„Do Židovského muzea.“
„Dobře, půjdeme tam spolu. Znám se s ředitelem.“
Obloha se trochu zamračila a tak jsme přidali do kroku.