Tatínek seděl v křesle a četl si noviny. Sedla jsem si vedle něho a nakukovala mu přes rameno. Otevřeným oknem proudil čerstvý ranní vzduch a vůně jeho kávy se s ním mísila dohromady.
„Na co myslíš?“ zeptal se mne.
„Tati, slyšel jsi někdy o rodině Melogů?“ zeptala jsem se, protože tatínek věděl, podle mého názoru, úplně všechno.
„Rodina Melogů? Ne, to jsem neslyšel, to je nějaká hloupost.“
Trochu jsem se zarazila a už, už jsem mu chtěla ukázat penízek. Ale pak jsem si to rozmyslela. Třeba bych ztratila iluze už úplně.
„A jak jsi daleko s tou osnovou? Nechceš pomoci?“
„A ty bys mi pomohl?“
„No, psát ji za tebe nebudu. Musíš všechno sama.“
„Zatím čtu. Čtu a žasnu a taky se bojím.“
„Čeho, prosím tě? Doktor Stein je velký odborník a profesor Drobný ho zřejmě respektuje. Tvým úkolem se učit.“
Tatínek složil noviny a vstal.
„A já jdu na procházku. Co budeš dělat ty?“
„Taky asi půjdu ven. Zastavím se v knihovně.“
Tatínek se na mne zadíval a zakroutil hlavou.
„Už jsem tu dlouho neviděl toho tvého Jiřího. Snad jste se nerozešli.“
Hrklo ve mně. Měl pravdu. Už je to dlouho.
„A co kotník?“
„Bolí.“
„Měla bys jít k doktorovi.“
„Počkám, jestli pomohou obklady. Nechce se mi chodit v ortéze.“
„Co je to za hloupé řeči? Jestli to nepřejde, tak tam půjdeš a basta.“
„Ano, tati,“ řekla jsem a raději jsem se s ním rozloučila polibkem a šla do svého pokoje. Z okna jsem viděla panorama Hradčan. Sedla jsem si do křesla a vzala jsem do ruky knihu, kterou jsem měla sotva prolistovanou. Pustila jsem si tuše hudbu a začala číst:
„ Z rukou domácích, středoevropských, dále zejména nizozemských umělců máme Prahu zobrazenu na přelomu 16. a 17. století hned třikrát. Z letenské pláně zachytil úzké údolí Vltavy, milostně se prohýbající pod oblouky Karlova mostu, nizozemský F. Hooghenberg roku 1593. Císařské sídlo, Pražský hrad, je na jeho vysuté renesanční vedutě zachyceno z boku; Prahu, hlavní město Čech (Praga, Regni Bohemiae metropolis), s levobřežní Malou Stranou, sídlem většiny italských, německých a nizozemských kupců, zejména těch, kteří jako dvorští kupci (mercatores aulici) sloužili dvoru, s pravobřežním Starým a Novým Městem znázornil Hooghenberg v plastice pahorkovité krajiny středních Čech. Dřevorytový pohled na Prahu od Slezana Jana Willenberga z roku 1601 je brán z Petřína a zobrazuje širokou frontu králov-ského zámku na Hradčanech a městský mikrokosmos. A konečně, z roku 16o6 pochází velký mědiryt, vydaný Jiljím Sadelerem podle kresby Filipa van Bosche a rytý Janem Wechterem, věnovaný primátorům, konšelům a starším všech tří pražských měst. Veduty jsou vesměs oživeny vory, plovoucími po řece, Hooghenberg postavil do popředi dvě pražské měšťky, jeho krajané z roku 16o6 oživili vedutu množstvím postaviček, zaměstnaných na řece a kolem ní, na procházce pražskými vinicemi a zahradami před petřínskou Hladovou zdí, stavěnou kdysi Karlem IV. k zahnání nezaměstnanosti a hladu…“1
Zavřela jsem knihu a znovu jsem se podívala z okna. Panorama se nořilo do sluneční lázně a vypadalo tak úžasně a velebně, že jsem pocítila radost, že mám to štěstí a mohu se na něho dívat, kdykoliv se mi zachce. Začala jsem mít radostný pocit, že se do práce pustím a že najdu ty správné myšlenky, které se odemne očekávají ne z nutnosti, ze strachu a děsu, které ve mně probudilo to strašné násilí, které málem Evropu vyhubilo, ale také z lásky k umění, které ti křehcí lidé stačili za své krátké životy vytvořit. Proč? Proč bylo baroko? Nepravidelný tvar perly, jakýsi symbol, který tu nikdy nebyl a nikdy potom se neopakoval.
A přesto je to minulost, která tu stále žije, nejen v umění, hudbě, ale také v lidských úvahách.
Co mělo zaniknout a co mělo pak vzniknout? Jaký byl plán toho konfliktu? Mocenský? Kulturní, náboženský? Vzala jsem si své poznámky z přednášek. Bohužel, byly příliš kusé, to téma mne nezajímalo a netušila jsem, že se jím budu probojovávat tak těžce. Kdybych to bývala věděla, tak bych měla sešit bez kresbiček a veršíků, které jsem si z nudy o přednáškách skládala.
„Franz Mehring napsal první esej pokoušející se o marxistický výklad konfliktu: "Stalo se zvykem říkat, že třicetiletá válka je válkou náboženskou. Ale i letmý pohled na běh událostí ukazuje, že tento výklad je neudržitelný… Ale tvrzení, že náboženství musíme z obrazu zcela vynechat…, je stejně zkreslené jako tvrzení, že to byla náboženská válka. Historický materialismus žádným způsobem nepopírá…, že náboženská víra hrála velkou úlohu… Tvrdí jenom, že náboženství bylo stejně tak málo lconečnou příčinou… jako kterákoliv jiná ideologie, protože tyto příčiny můžeme hledat pouze na poli ekonomiky."2
„Říkala jsi tátovi, že půjdeš ven,“ vytrhl mne maminčin hlas od dveří. Zvedla jsem hlavu od knihy a nepřítomně jsem se na ni podívala.
„Ty se z toho učení zblázníš,“ řekla a sedla si ke mně, „co to čteš?“
„Ale poznámky z přednášek.“
„Že se v tom vyznáš. Takové čmáranice.“
„Copak jsem tušila, že to budu potřebovat?“
„Jo, děvče, když nám Němci zavřeli školy, tak jsme byli rádi, když jsme si uchovali nějaké sešity ze školy, abychom mohli ve studiu pokračovat. A doufali jsme, že až bude po válce ..“
Maminka se zamyslela a pak vzala do ruky můj sešit.
„Víš, stejně si myslím, že Němci na třicetiletou válku nikdy nezapomněli. A že možná ty obrovské ztráty, které měli je vedly právě k rozpoutání první a druhé světové války. To je můj názor, ničím určitým nepodepřený. Tvůj dědeček po tom, co zavřeli vysoké školy, a já musela opustit svou naději, že budu někdy moci učit na gymnasiu, přemluvil jednoho profesora, kterého Němci vyhodili z university, aby mne doučoval. Vzpomínám si, jak se on na ty události díval, jak mi vyprávěl, že v té době došel německý národ k úplné záhubě. Města a vesnice byly téměř vylidněny a obyvatelstvo zdivočelé, nemocné a lidé umírali na mor. To je nemoc války. Trvalo jim dvěstě let, než se z toho vzpamatovali a mohli obdělávat pole a oživit města. Němci považovali třicetiletou válku za německou katastrofu, kterou mohli odčinit jen sjednocením země.“
Maminčin výklad přerušil zvonek.
„To bude paní Malá, přinesla mi ty nové letní šaty. Měla bys jít ven. Je tam hezky.“
Pokývla jsem souhlasně hlavou a začala jsem se oblékat. Přitom jsem se dotkla svého penízku a usmála jsem se na sebe do zrcadla.
„Třeba po cestě potkám Adama,“ řekla jsem si.