Seděla jsem ve své kanceláři, před oknem se tyčil vysoký strom a v něm bylo plno zpěvných ptáků. Ale protože se zase mračilo a mohlo co chvíli pršet, seděli mezi listím a jen sem tam pípli. V celé budově bylo ticho, přísná vůně akademické půdy, smíchaná ze strarých knih, které stály poslušně v regálech, z doutníků pánů docentů a profesorů, cigaret a dezinfekce ve mně vždy vyvolávala zvláštní touhu studovat a prohrabovat se ve starých spisech. A tak s rukou položenou na velké, staré knize, která líčila truchlivý příběh vpádu Śvédů do Prahy, jsem se dívala do stromu a přistihla jsem se, že myslím na Adama. Někde v dálce byl slyšet zvuk flétny, a ten podivně otvíral mé city. Raději jsem obrátila oči ke svému problému, abych se zbytečně nerozptylovala. V knize bylo napsáno:
„Představují se vám tři protagonisté pohnuté historie. Nejdřive sedmdesát miliónů obyvatel "klasické" Evropy, nejvýš snad osmina veškerého obyvatelstva zeměkoule, v době, kdy polovina lidí umírala před dosažením dospělosti a ostatni se dožívali nejvýš 45-5o let; snad sto miliónů osudů, protože dospělí z roku 1618 se jenom výjimečně dožili roku 1648. Čísla všechno vysvětlují a také ubíjejí. 17. století je ostatně, stoletím předstatistickým. Z masy Evropanů budeme moci na světlo vystrčit jenom. "velké jednotlivce". O málo lepší je to s protagonistou číslo dvě, obyvatelstvem českého státu, onoho federativně dynastického celku, spojujícího Čechy, Moravu, Slezsko a Lužici., Český stát měl na počátku I'7. stóletí na čtyři milióny óbyvatel, a to mu dávalo v soudobé Evropě postavení zakřka velmocer.ské. Ovšem právě tehdy, jak se zdá, přestalo obyvatelstvo růst a v hospodářství, společenských vztazích a politice se začaly projevovat krizové jevy, a to v době, kdy osud českého státu, a tím i jeho obyvatelstva, se stal "českou otázkou", součástí komplexu problémů evropské velké politiky. Toto její poevropšténi se uskutečňovalo za delikátní situace, neslo s sebou netušené možnosti a nepředvídatelná rizika...“1
Zvedla jsem oči zase do stromu, protože se mi sevřelo hrdlo. Jsem na počátku jakési velké tragedie, která mne bude provázet nejen celou prací, ale možná také životem. A je docela možné, že ztratím bezstarostnost a začnu se bát o věci budoucí. Budu také, s velkou úzkostí, sledovat zprávy a stále hledat náznaky nějakého konfliktu, který mi bude připomínat ne tal dávnou hrůzu, o které lidé možná ani už neví. A nebo jen pár těch, kteří se k takovému tématu náhodně dostali. Jak hrozně budu zasvěcená, pomyslela jsem si. Jak strašně jsou zasvěceni ti, kteří stráží různé pozůstatky doby a bojí se opustit své pracovny, aby nezapomněli na každičký detail, který jim už dávno vzal iluze. Jak strašně budu zasvěcená. Co kdybych se na to vykašlala a žila si dál v té nevědomosti, jako v den, než jsem to téma dostala ke zpracování? Zamyslela jsem se nad tím dnem. Ráno jsem vstala, pozdě, protože jsem zaspala. To ten červnový déšť mne ukolébal a teplý vlhký vzduch, prosycený vůněmi stromů a květů z naší zahrady.
Tatínek snídal své housky a bílou kávou a zeptal se mně, jestli jsem nezaspala. Usmívala jsem se na něho a políbila ho do vlasů.
„Táto, mám tě ráda,“ řekla jsem tiše a chtěla jsem, aby si to jednou vzal sebou, tam nahoru, až se bude na svět dívat z jiné perspektivy. Sevřelo se mi srdce pomyšlením, že jednou odejde a já ztratím jistotu, že je na světě ještě nějaký řád a pořádek. Oblékla jsem se a běžela na fakultu. Byl krásný den. To jsem byla ještě bezstarostná, historie byla pro mne jen zdrojem budoucí obživy a ohromného dobrodružství. Člověk si pomíjivost životních procesů uvědomí, až dojde k nějaké ztrátě. V těch myšlenkách jsem si sáhla na penízek, který jsem měla stále zavěšený na krku a pomyslela jsem si na Adama.
A z myšlenek mne vytrhlo zazvonění mobilu.
„Tady Adam. Stojím pod stromem. Nemohla byste už toho nechat, a jít se mnou na procházku?“
Vyskočila jsem ze židle a běžela k oknu. Vyklonila jsem se. Stál u kmene stromu a díval se na horu. Pak zvedl ruku k pozdravu, a já mu zamávala.
„Hned jsem dole.“
Knihu jsem vrátila do knihovny, zavřela okno, trochu se upravila, a pak běžela dolů po starých vrzavých, točitých schodech.
„Adame,“ řekla jsem a chtěla jsem dodat, že jsem na něho myslela.
„Jdeme.“
Řekl to rozhodně a úsečně. Nabídl mi rámě a já jsem byla ráda, protože mne začal ten pitomý kotník zase bolet, ale nemohla jsem si nechat ujít zajímavou schůzku se zajímavým mužem. Vedl mne, nyní sluncem rozzářenou Prahou, a mluvil a mluvil. Poslouchala jsem ho. Byl neobyčejně sdílný. Jak muži nebývají. Nemyslela jsem ani na Jiřího. Byla jsem úplně pohlcená tímto člověkem. Nemyslela jsem na to, co by mi řekl, kdyby mne viděl zavěšenou do Adama. A jistě by se mně zeptal, kdo je Adam? Nevím a nevím, jestli to budu někdy vědět a někdy chápat. Za tu chvíli, co jsem ho mohla poznat, jsem se nevyznala v tisíci tváří, které stále předváděl. Mluvil o něčem, čemu jsem moc nerozuměla. Ale jen jedno jsem cítila, že jsem přestala mít strach, který mne v kanceláři popadal. Proč, nevím. Snad z jeho vyprávění o podivných věcech, které mi zatím nedávaly žádnou souvislost. Mluvil o učencích z židovského města, kteří se zabývali vším možným a také alchymií. Trochu mi z toho šel mráz po zádech.
5.A blížil se pomalu večer, Praha se rozsvítila tisíci světly a zavoněla bezpečím, klidem a svými tajemstvími mne zcela obklopila.
6.„Mohu vás pozvat na kávu?“ zeptal se.
7.„Můžete,“ řekla jsem s úsměvem. Chtělo se mi s ním strávit večer, protože jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli ho ještě někdy potkám.
8.„Jste zamilovaná?“ zeptal se mne tiše, když jsme seděli v kavárně spolu s několika lidmi, kteří se tiše bavili mezi sebou.
9.„Já?“ vyhrkla jsem a s údivem jsem zjistila, že na tuto otázku nemohu odpovědět ani kladně, ani záporně.
10.„Zřejmě jsem ještě nepoznala lásku,“ řekla jsem upřímně.
„A chtěla byste ji poznat?“ zeptal se mě a přitom vybíral s nápojového lístku, „já si dám vídeňskou kávu a vy si jistě dáte turka, že ano?“
Nečekal na mou odpověď a objednal dvě kávy, jednu vídeňskou a jednu tureckou, minerálky a popelník.
„Ale já…“
„Ale kouříte, jenomže tajně. V koupelně vyfukujte kouř do světlíku.“
Zůstala jsem na něho překvapeně zírat.
„Dělají to všechny mladé ženy. Nebo se snad mýlím?“
„Ne, nemýlíte se.“
Musela jsem se smát. Jeho logika mne bavila. A vůbec to bylo všechno zvláštní a podivuhodné.
„Tak mi vyprávějte, co jste dnes četla.“
„Četla ..“
„No, určitě jste se mořila s něčím, k čemu máte stále odstup.“
A tak jsem mu krátce pověděla, co mne potkalo.
„Aha, proto ten Carravagio. Chcete nahlédnout až do ledví problémů. Jací to byli lidé a proč to udělali? Co je k tomu vedlo?“
„Myslím, že jsem to tak hluboko nepromýšlela. Pan Hanýsek,antikvář, mi tu knihu vybral. A tak jsem se do ní podívala.“
Mlčel a popíjel kávu. Vytáhla jsem tedy cigarety a zapálila jsem si, zamíchala jsem kávu a napila se.
„Vy jste historik?“ zeptala jsem se s jistou nadějí.
„Ale ne. Já si jen nějaké věci pamatuji,“ řekl a nedopověděl proč, odkud si je pamatuje.
Rozloučili jsme se kolem půlnoci. Měla jsem hlavu plnou myšlenek a informací, které jsem nebyla schopná zpracovat. Byla jsem ráda, že jsem vůbec usnula. Adam, pomyslela jsem si, to je neskutečný člověk.