20. A svět se točí dál ...

I člověk v sobě skrývá minulost a čas od času se mu mnoho věcí vybaví, aniž ví a nebo snaží se vědět proč. Tak jsem uvažovala, když jsem seděla jedno odpoledne u nohou Mistra Jana Husa a popíjela chladivou limonádu.
„Proč jsi smutná?“ ozval se hlas Adama. Obrátila jsem se k němu.
„Tak, nějak mně to vzalo,“ odpověděla jsem.
„Proč? Myslela jsem si, že to bereš s nadhledem?“
„S nadhledem? Právě proto, že se mi ukázal obraz minulosti, současnosti a možná i budoucnosti. A když se sejmou všechny ty slupky, kterými se zakrývá ryzost myšlenek, činů, co člověk vlastně spatří?“
Adam si sednul vedle mne a vzal mne kolem ramen.
„Nehledej svět v lidských úmyslech, v účelové filozofii a nebo dokonce v náboženství.“ řekl mi vážně.
„A kde ho mám hledat?“
„V jeho uspořádání. Sama jsi nahlédla do nitra jedné epochy, a teď jsi z toho přinejmenším zmatená.“
„Mám pocit, že každá následující doba svým způsobem něco přejímá z minulosti a tvoří něco nového, za co lidé podstupují zápas. A že lidstvo žije v neustálých bojích, i když to nejsou zrovna otevřené konflikty.“
„To je správný pocit,“ odpověděl mi.
„A jaká je konečná verze světa?“
Adam se zasmál a políbil mne do vlasů.
„To je otázka! Zkusíme se k tomu dopídit, chceš?“
„Chci, to víš, že chci.“
„Jsou si lidé rovni?“ zeptal se mně a díval se mi do očí.
Zamyslela jsem se.
„Ano. Z pohledu podstaty lidství, jak je to chápáno náboženstvím, právem, ano,“ odpověděla jsem.
„Lidé jsou výjimeční. Protože mají dar citu, dar myšlení, dar tvoření a přetváření. Ale k tomu, aby mohli zůstat výjimečnými mají i svobodu myšlení. A to je dobře nebo špatně?“
Byla to těžká otázka.
„Víš, někdy se vykládá, že lidé, kteří se rodí v současnosti, nenarodili se jen pro přítomnost, ale pro budoucnost a nebo přicházejí na svět, aby něco výjimečného udělali, i když jsou předem obětováni. Ale zanechají po sobě myšlenku, čin, na který může zase někdo navázat.“
„Není to příliš kruté? Pak ale popíráš tezi, že lidé jsou si rovni a jsou svobodní. V tomto případě nemohou jednat sami za sebe, ale za někoho nebo něco, co je předurčilo k tomu, aby něco vykonali, a pak byli obětováni jako mučedníci, protože ty základy k pokroku položili v nepravou dobu.“
„Pro ně v nepravou dobu, ale pro svět v tu pravou. Ale pak to trvá několik století, než lidé příjdou na to, jak vyrobit letadlo. Jak vyrobit auto , jak vyrobit počítače a jak je užívat.Několik století. Ale co je to proti tomu, když pravěký člověk dokázal upravit pazourek a uběhlo několik miliónů let, než ho dokázal upevnit na klacek, aby si vyrobil zbraň. Vývoj se zrychluje, ale někde musely být položeny základy k dnešní civilizaci, kterou celé dlouhé generace, aniž to tušily, budovaly. Kdo tehdy tušil, když vyrobil první kolo, jak mocný nástroj civlizace vlasně vyrobil. A mohl to být docela obyčejný člověk, který se ničím jiným do historie nezapsal. Dokonce neznáme jeho jméno ani jeho osud. “
„Ale to přeci není vůbec důležité.“
„Je, protože ten člověk se narodil pro dalekou budoucnost. Pro naši přítomnost, o které neměl ani tušení.“
Odmlčeli jsme se a Adam se díval do oblak.
„Myslím, že půjdu. Aničko. Už je pozdě.“
„Kam?“ zeptala jsem se.
„Ten penízek, co jsem ti dal, ti věnuji. Ale nikomu o něm nepovídej.“
Dotkla jsem se jeho ruky.
„Nezlob se na mne,“ zaprosila jsem.
„Proč bych se zlobil?“ podívil se a obejmul mne.
„Protože jsem předstírala, že nevím, kdo jsi.“
„Ano?“ Adam se pobaveně zasmál, „a kdo tedy“?
„Jsi Golem,“ řekla jsem a celá jsem se chvěla.
„Ty jsi si všechno moc dobře zapamatovala a teď se bojíš o tom mluvit, kdo jsem. Že je to tak?“
Pokývla jsem hlavou.
„Ranilo tě to?“ zeptal se.
„Já nevím, ještě nevím. Je to příliš čerstvé. Neumím si to všechno srovnat v hlavě.“
„Ale jdi. Chudinko, tak ty jsi tak hloupoučká, že si to neumíš srovnat v hlavě? Ty to nechceš přijmout.“
„Ne, zatím ne.“
„Proč?“ zeptal se a podíval se mi zpříma do očí. Vyhrkly mi slzy a odvrátila jsem se od něho.
„Tak to řekni, slyšíš, řekni to,“ naléhal na mne.
„Protože, protože tě mám ráda, Adame, protože nechci o tebe přijít, protože tě mám jediného na světě,“ vyhrkla jsem na něho.
Sklonil hlavu a sepjal ruce.
„Ale víš, že to není v pořádku?“
„Tuším to.“
„Ale víš, že moc riskuješ?“
„Nevím přesně, co, ale v tuto chvíli nemohu říci nic jiného než to, co jsem řekla.“
Objal mne a políbil do vlasů.
„Nevadí. Nevadí, neplač,“ řekl a polibky mi stíral slzy, které se nepřestaly řinout z očí.
„Mám tě ráda,“ šeptala jsem mu do ucha. A pak jsme spolu stáli pod hvězdami. Drželi jsme se za ruce a nemluvli. Tehdy poprvé jsem uslyšela hudbu sfér.

Doslov:
Milí a vážení čtenáři. Doufám, že vás moje zbeletrizování části českých dějin pobavilo. Jsem přesvědčena, že lidé obecně věnují tomuto úseku historie málo pozornosti, ale žije dál, v nás, v umění i ve svých následcích. Proto jsem na tom tak usilovně pracovala, abych to pochopila a předala. Mějte se dobře!