Je pravda, že jsem chtěla vždy studovat historii, ale bez jasné představy, co budu potom dělat. Snila jsem o nějakém teplém místečku na katedře historie, o redaktorské práci v časopise pro vzdělance, a hlavně životě bez problémů a starostí, jaké mají jiné profese. Celý život jsem měla před očima život mého otce, který na sklonku své kariéry sedával, obklopen knihami, nad zajímavými prameny a chodilo se kolem něho po špičkách.
„Však dostuduješ, a pak uvidíš. Třeba budeš učit na fakultě už ne jako asistentka, ale určitě obhájíš docenturu, a přivydělávat si budeš vědeckými studiemi.“
Tak to bylo to, co jsem si představovala.
„Třicetiletá válka? Jak velké téma!“ zvolal můj otec, když jsem ho objevila za haldou knih. Tatínek psal krásné rukopisy, a když jsem mu chtěla koupit počítač, tak mne hnal.
„Takový čertovský vynález. Nechci. Dám si to pak přepsat. Ale knihy jsou knihy,“ řekl a ukázal na celou řadu jeho krásně svázaných a úhledně napsaných rukopisů.
„Víš, kdo mi bude dělat konzultanta?“ řekla jsem jen tak jakoby náhodou.
„Počítám, že profesor Hrádeček.“
„To se pleteš. Doktor Stein.“
Tatínek se na mne podezíravě podíval. Pak zahrabal ve své hromadě a vyndal jednu knihu.
„Tady je jeho dílo. To psal zamlada. Podívej se.“
Vzala jsem do ruky notně ohmatanou knihu a otevřela jsem ji. Byla psána francouzsky a název: „Třicetiletá válka a její důsledky.“
Sedla jsem na židli a listovala knihou.
„No, abych tě uklidnil, tu práci neobhájil. Je to jeho slabina. Jediná, ale pořádná.“
„Proč?“
„Jsou věci mezi nebem a zemí. Podívej se, kdy byla kniha vydána. Těsně před druhou světovou válkou a také antisemitismus udělal své dílo na jeho neúspěchu. Psal to na Sorbonně. To víš, do dnes se historikové přou, jak je to možné, že zprvu náboženský konflikt nabral tak tragickou dráhu a málem vyhubil celý kontinent. Každý má na to nějakou doktrínu, ale nikdo, podle mého soudu, pořádně tu věc nevysvětlil. Pochop jedno: renesance jako epocha trvala od 14. do 17. století. Tedy lidé, kteří vstupovali do konfliktu, který nazýváme třicetiletá válka, byli ovlivněni renesancí a myšlenkami tzv. humanismu, stáli na prahu baroka, tedy další, ohromné epochy. Renesance zrodila nové lidi a nové myšlení. To je pro tebe velmi důležité, abys sis uvědomila, s jakými myšlenkami vzdělaní protagonisté do toho ohromného konfliktu vstoupili a s jak ubohými výsledky z něho vyšli. Renesanční humanismus, jak tomu my dnes říkáme, přinesl ohromný obrat v pohledu na člověka na sebe samotného a na jeho vlastní postavení ve světě. Oponoval myšlence, kterou ho provázelo dosud náboženství a křesťanská církev, že život je jen příprava na věčnost. Ne, praví humanista, život člověka má vlastní cenu, a aby člověk mohl odpovědně žít, musí mít svobodu. K ceně života se druží krása, kterou může každý vidět a slyšet, ale na to musí mít člověk smyslovou skutečnost zkoumat a krása je také v jazyce, kterým mluvíme, v kterém myslíme, a to zejména v poezii. Vraťme se tedy k antice. Přinesl jiný ideál krásy, než tomu bylo doposud a ten se odrazil v umění. A po italském vzoru i jiní básníci začali používat lidové jazyky, nikoliv pouze latinský a ty jazyky se staly spisovnými. Tak veliká pozornost, jakou člověk upřel k světu, se pak odrazila ve vědě, v počátcích moderních fyziky, v astronomii a biologii. Ovšem tento velký program emancipace narazil na velký mocenský odpor, vyvolal prudké konflikty, násilí, které vyvrcholily v občanské a náboženské války“.
„Takže vlastně ti, kteří stáli v čele vlády stavů se s těmi ideály potkali,“ došlo mi.
„Samozřejmě. V mládí se jim otevřela cesta do světa a oni studovali na dobových universitách. A pak se vrátili zpět do Čech.“
„Nadupaní věděním, které přesáhlo hranice společnosti, v které začali působit.“
„Přesně tak. Vždyť stavové byli lidé, kteří neodvozovali svou moc od moci císaře, ale vládli spolu s ním. A to se Habsburkům hrubě nelíbilo, neboť oni měli vlastní mocenský program a ten podporovala katolická církev.“
„Takže se střetly dva světy. Starý a vznikající nový.“
„Přesně tak. A možná, že si stavové neuvědomili, že musí nejdřív ten starý zničit, aby mohli prosadit nové ideály, které poznali a v které oni věřili. Vždyť protestantismus, který vzešel z učení reformátorů církve, byl jediným směrem, který mohl vést k emancipovanému státu. A jeho první kroky byly právě nastolovány ve stavovské revoluci.“
„To bude opravdu těžké všechno obsáhnout,“ povzdechla jsem si.
„Ale ty máš šanci s doktorem Steinem dát celý ten komplex dohromady, pokud do toho nebude zavádět právě ty neúspěšné pasáže, které ještě dnes, podle mého názoru, neprosadí. Ač se nám zdá, že je to doba, která dávno minula, její důsledky neseme dodnes. Protože člověk, jeho myšlení, jeho vnímání sebe sama, se velmi pomalu vyvíjí a dnes máš ještě mnoho lidí, kteří mají čistě náboženský pohled na svět. A právě proto, že pokud chceme přesně pochopit, jaké příčiny vedly k velké společenské, ideové, ekonomické a psychologické krizi, která přesála v ozbrojený konflikt v tak velkém rozsahu, musíme se na to dívat z mnoha pohledů, abychom třeba i z dnešního pohledu, to úspěšně pochopili. Nikoliv jen omezeně. Což byl nešťastný příklad doktora Steina, který svou práci neobhájil.“
„Ale pak nemá hotovou disertaci,“ řekla jsem.
„A má, abys věděla. Tuhle práci mu vydali po válce, když se vrátil z Ameriky. Tam stačil utéci před holocaustem. Jeho rodina, která nechtěla emigrovat, byla zdecimována. Nikdo nepřežil. Pokud vím, tak napsal jinou práci, která se zabývala méně ožehavým tématem, a protože po válce nutně potřebovali profesory, aby měl kdo rozdávat tituly studentům, že ano, byl jmenován profesorem a přednášel v celé Evropě. Pokud vím, tak o třicetiletou válku už ani nezavadil. Jaká náhoda, že jste se setkali. I když si myslím, že jeho vzpomínky a tragický příběh jeho života ti nic neulehčí. Teď je otázka, jestli obhájíš nebo neobhájíš. A proč jsi si to téma vůbec vybrala?“
Povzdechla jsem si a vyprávěla jsem mu, jak jsem k tomu přišla.
„To jsem si mohl myslet. Rozumný člověk by si nic takového nevybral dobrovolně. No, alespoň ti to otevře tvé stále zaslepené oči. Ono ti to neuškodí.“
Tatínek skončil svou řeč a zase se zabral do svého studia. Tiše jsem vstala a šla do své pracovny. To, co jsem se dozvěděla, mi opět vehnalo chmury do duše. Nebylo mi nic platné, že slunce krásně svítí, že ptáci štěbetají ve stromech. Před očima jsem měla jeho překvapenou tvář a jemný úsměv, který ho opravdu zdobil. Vstala jsem a otevřela jsem okno dokořán. Dívala jsem na čistou oblohu a na světla a stíny sluneční hry na zdech domů. Zmocnil se mne smutek. Zdálo se mi, že se mi boří můj budoucí život jako domeček z karet. Napadlo mne, že si pan doktor Stein bude chtít vynahradit svou křivdu na mé práci a nakonec to dopadne všechno špatně. Každý by tak jednal. Každý, kdo projde takovými neštěstími a najednou se k němu vrátí zase minulost, se pokusí s tím něco udělat, aby se uklidnil. To je přeci logické, jen já mám tu smůlu, že jsem se stala asi prostředníkem. Neodvážila jsem se to říkat nahlas ani před tatínkem. Ten vypadal klidně a dokonce na mou adresu ještě u večeře zažertoval. A to nebylo dost často. A tak jsem, hned tento první večer, otevřela knihu, kterou jsem si s sebou odnesla a zahloubala jsem se do jejího obsahu. Ani jsem nevnímala, že se blíží ráno a že jsem zase celou noc nezamhouřila oči. Najednou jsem cítila, že můj bezpečný svět, tak, jak jsem ho vnímala, je úplně o něčem jiném. A nemohla jsem pochopit, jak to mohli, tak civilizovaní, zkušení a vzdělaní lidé, dopustit. Jak mohli dovolit, aby se lidé změnili doslova v netvory, nemocné a umírající trosky. Jak mohli dovolit takové hrůzné násilí. Nebyla to jen historická fakta, která si lidé neuvědomují v bezpečí školních lavic, kdy nemyslí na nic jiného, než na to, aby už zazvonilo a byla přestávka. I já jsem byla taková. A najednou mne děsí představa, že z toho čitého nebe může přijít taková katastrofa, netušených rozměrů, netušených důsledků. Jsou to věci osudu, moci, selhání či chamtivosti, lhostejnosti, takový jeden ohromný evropský holocaust, na který my lidé moderní doby, zapomínáme? A co je na tom nejzajímavějšího, že v té době se stalo něco zvláštního, co nikdy nebylo před tím a co nebude ani potom, duchovní odkaz ve všech tvarech a výrazech umění, hluboký a upřímný, bez násilí a bez přemlouvání. Neumím si to v hlavě srovnat. Tito lidé nám zanechali něco tak nádherného a zvláštního, jakoby říkali. Nezapomeňte na nás, potomci.“
A my posloucháme krásnou duchovní hudbu, čteme poezii a díváme se na obrazy, chrámy a architekturu a říkáme si – jó, baroko, baroko ...