18. Nešťastný den

„Neumím si představit, že bychom se někdy už neviděli,“ řekla jsem.
Překvapeně se na mně podíval.
„Proč?“
„No, protože to naše povídání jednou skončí.“
„Hele, že jsi to správně protáhla o tu popravu českých pánů a já si tu těď plácám játra?“ zasmál se.
„Tak to teda ne.“
„Víš co? Abys neměla takové myšlenky, tak si příště vybereme něco jiného. Ale teď se bavme o té defenestraci, ano?“
„Souhlasím. Jo, a jaké téma myslíš, že si vybereme?“
„Aničko, ty jsi opravdu strašně zvědavá ženská. Já na tebe něco nachystám. Ale budeš si to muset nejdřív pořádně nastudovat. Ne, jak jsi začala tady, to teda byla katastrofa,“
„To jo,“ povzdechla jsem si.
„Tak začnu,“ řekl Adam.
„Ano, začni,“ řekla jsem celá natěšená-
„Dne 23. května 1618 vyvrcholily spory mezi prostestnanty a katolíky. Často si myslím, že kdyby Rudolf II. nepodepsal ten Majestát, asi by se to nestalo,“ řekl zamyšleně Adam.
„Nevěř tomu, stalo by se. Ta doba byla nazrálá. Mlelo se to v celé Evropě,“ odpověděla jsem mu.
„Proto tvrdím, že neodhadli, koho mají před sebou. On byl totiž Matyáš trochu jiný řízek, než Rudolf II. A taky se snažil upevnit habsurskou moc. A tušil, že doba chce své, s tím s tebou souhlasím,“ utrousil Adam a pohladil mně po ruce.
„No, ale přeci jen došlo k bezpráví. Protestanti si na pozemcích katolíků postavili svoje kostely,“ připomněla jsem mu.
„Že by černé stavby?“ zasmál se Adam.
„Jo, tak jim je katolíci začali zavírat. A V Hrobu dokonce kostel zbořili,“řekla jsem a Adam pokračoval.
„K další defenestraci došlo roku 1618, která je v pořadí třetí, ale bývá také často označována jako druhá. Po smrti Rudolfa II. se jeho bratr Matyáš opět snaží upevnit pozici katolické církve, která byla potlačena Rudolfovým majestátem. Dochází k zavření protestantských kostelů v městě Broumov a dokonce zbourání kostela v Hrobu.“
„Dne 23. května 1618, kdy na Pražský hrad nespokojení stavové vedení Jindřichem Matyášem Thurnem a Václavem Budovcem z Budova přitáhli na Starý královský palác do tehdejších místodržitelských kanceláří a požadovali vysvětlení po Adamu Michnovi z Vacínova, který však nebyl přítomen,“ zacitovala jsem zpaměti text, který jsem si už mnohokrát četla.
„Ani něco tušil,“ zašeptal mu do ucha Adam.
„Asi ano. A tak si vybrali dva místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Místodržící byli přitisknuti ke zdi, po chvíli shledáni vinnými a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, která byla kolem 15 metrů nad zemí. První byl vyhozen Martinic. Poté byl vyhozen Slavata, který si při pádu zranil hlavu o římsu, a písař Fabricius,“ řekla jsem.
„Chce se ti o tom mluvit dál?“ zeptal se Adam už tropchu znechuceně.
„Jo, třeba proto, že mi není jasné, kdo propašoval zbraně na hrad. Stříleli po nich jako diví,“ chtěla jsem udělat zajímavou poznámku.
„Jo, tak to běž zjistit. Byli zkrátka rafinovaní,“ povzdechl si Adam.
„Jo, to není jasné nikomu jako i to, proč se jim prakticky nic nestalo,“ divila jsem se.
„Udělali na tom ohromnou kariéru,“ připomněl mi
„To teda jo. To ti povím,“ povzdechla jsem, „tenkrát to prostě šlo,“ řekla jsem.
„A tady vidíš ty zvraty. Vilém z Lobkovic patřil k prostestantům. Dokonce se pražské defenestrace i zúčastnil a zraněný Slavata skončil v péči paní Polyxeny, manželky Vilém z Lobkovic, která ho Thurnovi, když si pro něho přišel, nevydala,“ řekl Adam.
„Ale stejně jim to nebyli nic platné. Jen tak tak, že neskončil pod sekerou kata Mydláře. Stejně jim zkonfiskovali nakonec majetek,“ vynesla jsem pyšně své znalosti.
„Jo, to jsou paradoxy,“ řekla Adam.
„To jsou,“ usmála jsem se na něho a on mně pohladil po vlasech.
„Víš, chtěla bych se nyní vrátit k Rudolfovi II. Moc pěkně se o něm nemluví,“ žadonila jsem, když jsem viděla, že se už Adamovi nechce moc přemýšlet.
„Nezapoměň na vpád Pasovských. Ti tedy udělali paseku. A to si je pozval právě on.“
„Ale tenkrát se to tak nebralo.“
„Že se zase chceš patlat v mystice. Že jo?“ škádlil mě.
„Chci, Přisvědčila jsem.“
„Tak vyprávěj. Mluv o tom, co nevíš,“ zasmál se.
„Tak já začnu. Jako představitel rakouských Habsburků byl daleko tolerantnější než vládci ze
španělské větve. Rudolf se snažil blokovat vliv jezuitů a vyhýbal se protireformačním tlakům z Říma a Madridu“ .
„Nechtěl tlačit na pilu.Věděl svoje a pak, byl jinak zaměřený,“ řekl Adam.
„On byl prostě v jiném světě. Ty neustálé problémy a hašteřešení mezi katolíkjy a prostenaty ho nebavily,“ řekla jsem.
„On byl renesanční člověk. Vzpomeň si na renesanční malíře a umělce. Po něčem takovém toužil, obdivoval krásu a dokonalost. A meditoval. O magii,“ řekl Adam tiše, „hloubal v nejskrytějších koutech svého pražského paláce nad záhadami vesmíru a rozmlouval s astronomy, astrology, alchymisty, okultisty a umělci o možnostech a způsobech, jak proniknout do tajemství skrytých za přírodou, jejichž symbolem v politické oblasti byla právě svatá říše římská. Jeho svět nebyl mrtvý, ale živý a svobodný, vzdálený extrémních pólů tehdejší Evropy, protestantské reformace a katolické protireformace. Jejich boj popíral prastaré zásady tolerance mystických filozofů,možnosti nalézt umírněnou cestu kompromisu a otevřené mysli, umožňující nová netradiční řešení,“ dodal a zmkl, jakoby se hluboce zamyslil a bloudil někde v myšlenkách.
„ A právě v době,“ pokračoval, kdy byla Evropa ostře rozdělena podle různých vyznání, zářil pražský svět Rudolfa odlišností své pozitivní náboženské tolerance, která přecházela až ve lhostejnost vůči konkrétnímu výrazu víry v Boha. A osvícení i méně osvícení katolíci a protestanti oceňovali tuto toleranci a vážili si císaře právě kvůli ní,“ vzpomněla jsem si.
»Nikdy nebyl nevraživý proti osobám, duším nebo myslím svých poddaných: je důvěryhodný
a drží své slovo,« napsal jeden z jeho luteránských poddaných. A dokonce i bigotní katolík, který byl vyhozen z okna vzbouřivšími se stavy, byl nucen uznat, že »během jeho vlády nebyli po mnoho let obyvatelé tohoto království vůbec sužováni žádnou z náboženských výchylek, každý si mohl myslet, co chtěl, a věřit, čemu chtěl« . On věřil ve velké schopnosti velkých lidím, kteří ho obklopovali a vytvářel pro ně podmínky, aby plně rozvinuli své schopnosti. Tak se vlastně vytvářelo ideální podhoubí pro všeobecnou duchovní reformaci Evropy slibovanou rosenkruciánskými manifesty. Rudolfínská doba se svým geografickým centrem v Praze představovala pro náš kontinent výjimečnou příležitost povznést se nad náboženské rozdíly a vytvořit lepší, snášenlivější a duchovnější společnost, která umožní svobodné a plné rozvinutí tvůrčích sil jedince. Ke konci své vlády však nemocný a osamělý Rudolf neměl dost sil na to, aby atmosféru z prvního období své vlády v Praze udržel. Této situace využil jeho nejstarší bratr Matyáš, který neváhal Rudolfa obviňovat z neznabožství, jak o tom svědčí následující úryvek dopisu: Je nutno jistě uvážit, jak jste, Majestáte, došel k tomu, že naprosto opouštíte Boha a nechcete o tom ani slyšet, natož mluvit . . . Kromě toho se přikláníte pouze k čarodějníkům, alchymistům, kabale a podobným věcem. Už v roce 1611 byl Rudolf přinucen vzdát se české koruny v Matyášův prospěch. Když v roce 1612 zemřel, získal jeho zrádný bratr i korunu císařskou a přenesl svoji rezidenci zpět do Vídně. Zanedlouho po Rudolfově smrti bylo srdce Evropy opět podrobeno těžkým a bolestivým zkouškám . . . “
„Podle osobního svědectví pana Jana Šmída z Kunštátu,“ pokračoval Adam po krátké odmlce, „ proklel ke konci svého života císař město Prahu těmito slovy: – Praho, nevděčná Praho, já jsem tebe slavnou učinil, ale ty nyní vyháníš mne, dobrodince svého. Pomsta boží přijdiž na tě a prokletí padniž na tě a na celou českou zemi! <
Což pan Šmíd před Komenským doplnil slovy: Prokletí pobožného císaře, jehož jsme vděční nebyli, padlo na nás.“
„Víš, mnozí o něm pěkně nemluví, ale to, co jsi napsal o Johnu Dee, to mi nějak hraje dohromady. Třeba tušil, že se všechno dá dělat jinak, ale neměl kolem sebe dost lidé podobných sobě, aby dokázali změnit svět i bez té strašné války.“
„Ano,“ dodal Adam vážně a sevřel mi ruku.