14. Rozhovor pod deštníkem

Už začalo bouřit a tak jsme si vybrali malou kavárnu v boční ulici, kde sedělo jen pár lidí.
„Tak jak jste daleko?“ zeptal se.
„Myslím, že jsem už postavila osnovu. Omezila jsem se jen . . . “
„Ano, rozumím,“ usmál se, „ta materie je tak rozsáhlá, že byste s tím nebyla hotová nikdy. Hlavně, že spějete už k cíli. Dělal jsem si starosti, nemohl jsem se vám věnovat.“
„To nevadí, prostudovala jsem spoustu pramenů.“
„To věřím.“
„Mám i Apologie z roku 1618,“ pochlubila jsem se svým nedávným úlovkem.
„Ano? A zaujaly vás?“
„Musela jsem to číst pomalu, abych pochopila jádro věci. Ti lidé nikdy nemluvili k jádru věci. Byli rafinovaní.“
„Na něco ano, na něco ne. Víte, v době husitských válek se vyrojilo mnoho vzdělanců. Konečně, byla to renesance. A oni po takovým vlivem vyrostli, vystudovali, dospěli. Četla jste někdy Jana Husa?“
„Ano, i Jeronýma Pražského.“
„Tihle lidé nebyli tak zatíženi bohatstvím, jako naši hrdinové. Konečně, snaha stavů o spolupodílení se na vládě ústřední moci a pak odtržení od scholastického učení byla už dost stará a zralá. A samozřejmě, že svět byl jiný, byli zase něčím jiným omezování.“
„Četla jsem jednu knihu, kde se zase tato doba vykládá jako třídní boj,“ ušklíbla jsem se.
„Já vím, že se vám takové pojetí nelíbí, ale upozorňuji vás, že kdyby ti bohatí stavové skutečně dělali to, co hlásali a zlepšili život svých poddaných, tak by to všechno vypadalo na konci úplně jinak. Poddaní by s nimi do té války šli. Na rozdíl od šlechty by měli i jinou motivaci, než kořistění, i když by si také pochopitelně rádi přišli k penězům, že ano. Ale tak jsem si říkal, že kdyby nemuseli platit žoldáky, ale zaplatili by svým vojákům, které by si vycvičili, stejně, jak to udělal Oliver Cromwell, nestalo by se tolik fatálních zmatků při samotné bitvě. A stejně zůstali dlužni žold. A nemyslete si, takové výdaje za najaté vojsko šlo do miliónů. Ty si to nechali dobře zaplatit. Však to byl obchod.“
„Oni byli vůbec literárně zdatní, dobří řečníci,“ podotkla jsem.
„To ano. Ale zůstalo při těch řečech. Habsburkové byli pragmatici a rozhodně, jak rostla jejich moc a obchody v zámoří, neměli vůbec žádnou chuť se hádat s českými stavy. A potřebovali je vůbec na něco? Oni se nejen hádali s císaři, ale také mezi sebou a co chvíli mezi nimi vzplál konflikt. A to takoví lidé, jako Habsburkové, nepotřebovali. Byli si schopni přivolat z ciziny takovou bohatou šlechtu, která bude k nim loajální a vytvoří s nimi mocenské uskupení, získá jejich podporu v diplomatických jednání a v myšlence vybudovat absolutismus v Evropě, tedy habsburský absolutismus. A tomu nepotřebovali neustále se hašteřící domácí šlechtu. Což nakonec předvedli po Bílé hoře, že ano?“
„Ano, to je pravda. Kdyby tomu tak nebylo, nedošlo by tak krutým konfiskacím a exilům.“
„Vyměnili tu obyvatelstvo, má milá. To byla jejich taktika. Nejdříve jim předvedli, že i tak mocné lidi, jako byl Šlik, Budovec, Harant, Jesenius, co je dali popravit na Staroměstském náměstí roku 1620, dokáží bez problémů obětovat a nahradit.“
Byli jsme tak zabráni do hovoru, že jsme nezpozorovali, že k nám přistoupil Adam. Pan doktor Prát se na něho podíval a usmál se.
„Adame, dovol abych ti představila svého konzultanta a rodinného přítele, pana doktora Práta, pane doktore, představuji vám svého baviče a úžasného člověka, Adama Meloga.“
Adam se nenuceně posadil na třetí židli, kterou si vzala od jednoho prázdného stolku.
„Tak vy se jmenujete Melog?“ zeptal se pan doktor Prát, „pocházíte ze starého rodu, není-liž pravda.“
„Dost starého,“ řekl Adam a mávl na číšnici. Pan doktor Prát si mně změřil pohledem.
„On vám také něco vyprávěl?“
„Ano, pár historek. Karel Lichenštejn a Jakob Baševi, ty jejich podvody . A pak o Kellym a Johnym Dee. Ano, to mi dokonce napsal na dopis.“
„On studuje historii?“
„On? Já nevím. On se spíš jen baví vším, co dělá, o čem, přemýšlí.“
„Aha,“ usmál se pan doktor Prát a pak se obrátil na Adama.
„Zrovna jsem chtěl slečně vyprávět o spisovateli Šelomo ibn Vega (1450-1525) . “
„Ano? Tak to si rád poslechnu,“ řekl Adam a zapálil si doutník. Viděla jsem, že doktor Prát z něho nespouští oči a hrají mu v nich jiskřičky.
„Tento autor se usadil v Římě a napsal knihu s názvem . . . “
„Ševet Jehuda,“ řekl Adam lhostejně a vypustil kouř do tvaru obláčku.
„Vy jste to četl, pane, pane … Melogu?“
„Já? Ne, proč?“ upřel na něho pohled.
„Znáte název … . “
„Jsem znalec literatury,“ prohlásil Adam sebevědomě a hodil si kostku cukru do kávy.
„Aha, tak to ano.“
„A o čem tady mluvíte?“ zeptala jsem se, protože jsem to vůbec nechápala.
„Ale ten potulný Žid napsal knihu „Proč lidé nenávidí židy“, no. Stejně mu to vydali až v Turecku, koštuju v roce 1554, že ano?“ obrátil se na doktora Práta.
„Tak, tak,“ přikývl doktor Prát.
„Oni ho někteří Židi taky neměli rádi. Byl to takový renesanční človíček, skeptický, nezávislý a hlavně se s nimi hádal o Talmud. Posmíval se kde komu. Dokonce mu neušel ani Maimonides, dělal si šoufky i s Jehudy ha-Leviho,“ řekl Adam a to poslední jméno vyslovil o něco tišeji, „což já považuji za sprosťáctví a nezdvořilost, pochopitelně,“ řekl už hlasitě a naoko pohoršeně.
Lidé se k němu otočili, ale když zjistili, že se nic neděje, tak si zase hleděli svých stolovníků.
„Židům vyčítal pýchu, pasivitu a bezmeznou víru v Boha,“ řekl doktor Prát, který se dusil smíchy nad Adamovým vystoupením.
„A proč?“ zeptala jsem nechápavě.
„Proč proč … protože jeden rabín, jmenoval se Simon Luzzato taky napsal o Židech knihu. A tam stojí, což Šeloma úplně vytočilo, doslova. . . “
Adam se odmlčel a zadíval se na obláček dýmu, který se měnil v různé tvary.
„Neboť ani věří, že jakákoliv hmatatelná změna v jejich životě … bude pocházet z vyšší příčiny, ne z lidského snažení.“
„Ano,“ řekl doktor Prát, „ zacituji z knihy Ester: Všichni královi služebníci, kteří zasedali v královské radě, klaněli se a poklekali před Hamanem … ale Mordokaj neklekal a neklaněl se,“ řekl a Adam se mu uklonil.
„V roce 1538 řekl Rabi Josef ibn Jahja, že Hamanova argumentace platí stejně tak dobře pro Židy jeho doby.“
Mlčela jsem , protože jsem nevěděla, o co jim jde. Jen na sebe argumentovali špičkovali se a smáli se.
„No, slečno Aničko, my vám nyní prozradíme, proč o tom mluvíme, ano?“ řekl doktor Prát.
„To bych byla ráda,“ zaprosila jsem.
„Tak, ať začne Adam,“ rozhodl doktor Prát, zapálil si doutník a rozvalil se v křesle.
„Tak jo. Reformace, jak jsme o ní mluvili v souvislosti s Martinem Lutherem, navázala na práci renesančních učenců. A proto začali mít zase zájem o staré hebrejské texty. Hlavně ty, ze Starého zákona.“
„Ano, rozumím.“
„A spousta katolíků obviňovala Židy, že inspirují protestantské myslitele,“ usmál se mile na mně a dotkl se ukazováčkem špičky mého nosu.
„Ano?“
„No a samotní Židé zase rozšiřovali historky o tom, že samotní mocná křesťané pracují na zkáze křesťanství. Nakonec to byla hloupost, protože křesťanství hebraisté té doby byli odpůrci judaismu.A nejostřeji proti Židům postupoval Erasmus Rotterdamský. A víš, Aničko, o napsal?“ tykl mi po dlouhé době.
„To bych neuhodla,“ řekla jsem napjatě.
„Ukažte mi někoho mezi námi, kdo nemá nenávist k této lidské rase … Pokud ke křesťanské nenávidět Židy, hle, jak hojný křesťanský zástup všichni vytváříme . . . “
Prát, když se Adam odmlčel, „ že židé vítali reformaci, protože rozdělila jejich nepřátele, ale |Luther se marně těšil na jejich konverzi. Napsal dílo „Ježíš Kristus se narodil jako Žid“, a řekl, že neexistuje žádný důvod, proč by Židé nemohli přijmout Krista. A Židé mu ironicky na jeho výpady proti Talmudu odpověděli: “Talmud přináší ještě lepší pochopení Bible, než on sám, takže konvertujte k nám.“
„To ho muselo pořádně rozladit,“ řekla jsem.
Ale nějak jsme se odmlčeli, protože jsme dopíjeli kávu.