| BOŘENÍ CHRÁMU. Blížila se sedmá hodina večerní a v domě bylo takové ticho, že jsem slyšela, jak tikají hodiny v kuchyni. Ten zvuk mi připomínal, že mám domov, a tak jsem se mu ráda oddávala. |
Pak jsem si pustila hudbu a lehla si na gauč s knížkou. Z okna vanul jemný večerní vánek a poslední ptáci si ještě vyprávěli své zážitky z celého dne.
Jsem v době protireformace, řekla jsem si v duchu. Nekatoličtí stavové a jednota bratrská stojí proti rekatolizaci. V Uhrách katolická šlechta, které zrovna měla starosti s Turky, chtěla docílit toho, aby se to vzalo ráz naráz a hned si to vyřídili s nekatolickými stavy. Ti se však obrátili na Štěpána Bočkaje a ten císařské vojsko porazil. Otvírám knihu a čtu:
„Narodil se v roce 1557 v Kluži ve vězení, kam uvrhnul jeho otce Juraje (Györgyho) a matku (Krisztinu Sulyok) sedmihradský vojvoda Jan Zikmund Zápolský za to, že prosazoval zájmy Habsburků v Sedmihradsku. Štěpán byl poté vychován na císařském dvoře ve Vídni a později v Praze. Jeho bratranec Zikmund Báthory jmenoval Bočkaje za varadinského hlavního kapitána (1592-1598), čímž se stal jedním z nejvýznamnějších sedmihradských politiků. V roce 1598 se se Zikmund Báthory zřekl trůnu a zemi navzdory protestu velké části sedmihradské šlechty přenechal Habsburkům včetně bočkajovských statků. Při taktizování Báthoryovců mezi Habsburky a Turky, na kterém se Bočkaj osobně podílel, se nakonec dostal do politické izolace. V roce 1603 odešel do Prahy, aby se osobně omluvil císaři Rudolfovi, ten ho však uvrhnnul do „ctihodného vězení“ . Po návratu se stáhl na své bihorské statky“ .
To jsem si přečetla a zamyslela jsem se nad tím, jak hrozně košaté téma mne neustále zavádí k přemýšlení o osobnostech. Jsem na ně zvědavá, i když to pro mnou práci nemá klíčový význam. V roce 1604 Štěpán Bočkaj zahájil na území Slovenska rozsáhlé povstání proti Habsburkům, které v konečném důsledku umožnilo Turkům znovu dobýt některé z území (Pešť, Ostřihom), které těsně předtím ztratili. Jedním z důvodů povstání bylo zvýšení daní a konfiskace majetku protestantů Habsburky v Uhrách. Konfiskace ze týkaly zejména Štěpána Illesházyho na Slovensku, který v roce 1603 uprchnul do Polska a později pomáhal Bočkajovi. Druhým bezprostředním důvodem byly akce proti protestantům v slovenských svobodných královských městech – například v Košicích jim sebrali katedrálu a věnovali ji katolíkům a císař Rudolf II. na sněmu v Bratislavě obnovil staré zákony proti protestantům. Třetí důvod byl v Sedmihradsku. Tento stát tradičně inklinující k Turkům než k Habsburkům se v letech 1597-1598 a 1602-1604 stal součástí Uher (tedy habsburského území) a u místních šlechticů kvůli tomu docházelo ke vzpourám. Generálové císařských vojsk Giorgio Basta a hrabě Jan Jakub Barbiano Belgiojoso d´Este proto pustošili Sedmihradsko v letech 1602 až 1604. jedna skupina vzbouřenců pod vedením M. Sékelyho utekla před habsburskými vojsky na turecké území a v roce 1604 přesvědčila magnáta Štěpána Bočkaje, bývalého spojence Habsburků, aby jim pomohl proti nim. V září 1604 se velitel habsburských vojsk v Sedmihradsku tajně dozvěděl, že Bočkaj se má stát vůdcem vzpoury a přikázal košickému kapitánovi Belgiosovi, aby zkonfiskoval bočkajovské majetky na východním Slovensku. Nato Bočkaj v říjnu 1604 započal s tažením na východní Slovensko proti Habsburkům, porazil Belgiosa, který utekl na severní Slovensko.V únoru 1606 bylo uzavřeno příměří a 23. června 1606 byl nakonec podepsán Vídeňský mír, podle kterého Bočkaj získal Sedmihradský trůn a tří uherské stolice na hranicích se Sedmihradskem (které se měly vrátit po jeho smrti) . Uherští šlechtici získali zpět svá předcházející politická a náboženská privilegia. Mír však měl nabýt účinnost až poté, kdy dojde k uzavření míru mezi Habsburky a Turky. Císař Rudolf II. však s Vídeňským mírem nesouhlasil. V listopadu 1606 byl nakonec u Hurbanova uzavřen dvacetiletý mír mezi arcivévodou Matyášem Habsburským, Turky a Štěpánem Bočkajem, který tak ukončil patnáctiletou válku, jakož i Bočkajovo povstání. Byla zrušena nařízení, která vydal Rudolf II. proti nekatolíkům, Bočkaj byl uznán za sedmihradského knížete, nejjižnější Slovensko se znovu stalo součástí habsburského území a Habsburkové zaplatili Turkům jednorázovou sumu 20 000tolarů. Samotný císař Rudolf II. s mírem opět nesouhlasil, čehož nakonec roku 1608 využil arcivévoda Matyáš, aby ho sesadil z rakouského a uherského (na však českého) trůnu a stal se novým králem a později císařem. Bočkaj zemřel zanedlouho v Košicích. Hajduci byli přesvědčení, že byl otráven svým kancléřem Michalem Káthayem, proto byl jimi poté zabit. Nástupcem Štěpána Bočkaje na sedmihradském trůně se stal 1. února 1607Žikmund Rákoci. Vida, jeden lepší než druhý. Soudě pohledem dnešní doby a přes prizma všch úsudků, které různé vědci, spisovatelé a populátoři o nich napsali.
Kolem desáté hodiny mi někdo hodil do okna kamínek. Myslela jsem si hned, že je to Adam. Naznačil mně, abych otevřela okno. V šeru jsem viděla, že drží v ruce svítek papírů a ten mi hodil do otevřeného okna. Pak na mne zamával a utíkal pryč. Zamávala jsem mu a pak jsem zvědavě svitky rozmotala.
„Milá Aničko, když jsi tak chtivá poznat více, než přiznávají tvé doporučené učebnice, pak ti budu, touto formou vyprávět o jednom člověku, kterého znáš z filmu Alžběta I., zlatý věk. John Dee. Dobové zpravodajství o něm praví: „Učený a věhlasný Angličan, jehož jméno bylo doktor Dee, přijel do Prahy, aby navštívil císaře Rudolfa II., kteým byl nejprve laskavě přijat. Předpověděl, že zázračná reformace se odehraje v křesťanském světě, a ta se stane osudovou nejen pro město Konstantinopol, ale i pro Řím“ .
Tyto předpovědi se neustále šířily mezi lidem. Vůdčí myšlenka mise Johna Dee po Evropě neodpovídá ani katolickým, ani protestantským učením a dogmatům. Dee asi usiloval o propagaci širokého nedogmatického hnutí, jehož duchovní zdroje vycházely z okultní filozofie. Je to tedy myšlenka podobná té, která byla později vyjádřena v rosenkruciánských manifestech. Mise Johna Dee se nijak nevymyká kontextu pozdního 16. století. Po Evropě se pohybovali nadšení misionáři jeho typu. Patřil k nim například Giordano Bruno, hlásající ve svých přednáškách a dílech světovou hermetickou reformu. Bruno navštívil Prahu v roce 1588, tedy těsně před návratem Johna Dee do Anglie. Z Prahy se Bruno vrátil přes Německo do Itálie, a tam narazil na plnou sílu protireformace, která tvrdě potlačovala renesanční novoplatonismus a okultní vědy. Tam byl také za své učení v roce 1600 upálen. Dee byl opatrnější a Itálii se vyhnul. Při posuzování mise Johna Dee je nutné znát jeho dílo Monas hieroglyphica. Obsahuje ve zhuštěné formě magická znamení pro celou okultní filozofii. Je do něj začleněn vzkaz současným vladařům, kteří měli podle anglického filozofa přijmout úlohu jakýchsi politicko-náboženských komunikací duchovního hnutí. První verzi Monas autor věnoval císaři Maxmiliánu II., otci Rudolfa II. Dee doufal, že císař Rudolf II. převezme otcovu úlohu a přijme Monas jako své okultní císařské znamení. Dee nezískal od císaře podporu, v níž doufal. Když se v roce 1589 vrátil do Anglie, zcela jasně před ním vyvstaly výsledky jeho mise. Nebylo čím se chlubit. Podpora od mocných církve i světa žádná, zato se mu podařilo úspěšně si nadělat mnoho silných a nebezpečných nepřátel. Nicméně sémě, které svou misí zasel, přece jen vzešlo a pomohlo na svět jednomu z nejzáhadnějších hnutí v historii Evropy. Mnozí badatelé poukazují na to, že takzvané rosenkruciánské manifesty, vydané v Německu v raném 17. století, byly silně ovlivněny filozofií Johna Dee. Další z rosenkruciánských manifestů, Confessio, vyšel v jednom svazku se spisem Consideratio brevis, který přímo čerpá z Monas hieroglyphica. Stejně jako Dee a Bruno, vyzývají i Rosenkruciánské manifesty k univerzální reformaci celého světa za pomoci magie a kabaly.
Třetí a poslední období života Johna Dee začalo v roce 1589 návratem z Čech do Anglie. Filozof a mág se po opětovném vstupu na britskou půdu sice dočkal audience u královny
Alžběty L, ale nemohl nevidět, že pozici uznávané osobnosti alžbětinského světa nenávratně ztratil. Během jeho nepřítomnosti utrpěla Anglie několik vážných politických a vojenských neúspěchů, které nemohla odčinit ani významným vítězstvím nad španělskou armádou při jejím pokusu o námořní invazi v roce 1588. Opuštěný a izolovaný Dee čelil stále intenzivnějšímu podezření z čarodějnictví. Musel se dokonce osobně obhajovat v dopise canterburskému arcibiskupovi. Ani nástup nového krále Jakuba I. na anglický trůn v roce 1603 nezměnil nikterak jeho neutěšenou situaci. Poslední léta života Johna Dee byla opravdu smutná. V roce 1605 jej nenávist kolegů přinutila opustit univerzitu. Dee se vrátil do svého sídla v Mortlake jako zlomený muž. Jeho třetí žena Jane Fromondová, s níž měl osm dětí, zemřela na mor krátce předtím. Jeho těžký úděl znásobovaly nemoci a zlobila ho i zpřísňující se cenzura jeho děl. V posledních letech se o něj starala dcera Catherine. Po smrti Johna Dee napsal o neslavném konci slavného, ale chudého filozofa William Lilly: Dr. Dee zemřel v Mortlake v Surrey velice chudý, často nucen prodat nějaké knihy či něco jiného, aby si mohl koupit oběd.
Přeji krásný večer a dobrou noc.“