11. Všechno to začalo Lutherem

11. Všechno to začalo Lutherem

 

VŠECHNO TO ZAČALO LUTHEREM. Z toho, co jsem se dozvěděla od různých lidí, jsem stále neměla dost informací, abych mohla osnovu sestavit. Není to tak jednoduché.

Když se budu zabývat pouze ekonomickou stránkou, vypadnou mi důležité politické souvislosti a rozhodně nepůjdu cestou jednotlivých panovníků, kteří jsou opravdu lákavými patníky na této cestě, protože za nimi stojí řada lidí, kteří měli na všechno ohromný vliv. Ať jsou to vysocí šlechtici v různých funkcích, ať jsou to vojevůdci, ministři, finančníci, měšťané, lid … Každý by si zasloužil vlastní kapitolu a přitom to musí do sebe zapadnout tak, abych vytvořila obraz, který v tomto století bude zrcadlit pohled na dobu toho strašného konfliktu.

„Může to být docela jednoduché, pokud se zaměřím na náboženskou otázku a napíši – všechno to začalo vlastně Lutherem a jeho otázkou svědomí,“ řekla jsem Adamovi, když jsem s ním seděla na Petříně a dívali jsme se na Prahu.
„Pak budete celou dobu řešit něco, co brzy ztratilo význam. Já se obávám, že vykládat třicetiletou válku jako náboženský konflikt je krátkozraké, i když to tak může vypadat. Reformace, která začala Lutherem, protireformace, která začala jezuitským řádem. Ale i za Lutherem stáli lidé, kteří pod záminkou náboženství se snažili konfiskovat církevní statky. Konečně k tomu byl důvod. A za jezuity zase stáli lidé, kteří číhali na statky protestantů.“
„To máte pravdu, Adame, jak brzy ta rouška víry a svědomí spadla a vlastně, byl to zápas o zisk.“
„Možná,“ řekl poťouchle Adam, „že to ani Lutherem nezačalo.“
„A kým?“ řekla jsem zklamaně, protože se mi zdálo, že už, už držím situaci v rukou.
„Třeba tím člověkem, nebo skupinou lidí, kteří jednou v noci přibili jeho 95 tezí na vrata a ráno se postarali, aby se o nich dozvěděli ti, kteří měli nějaké, a my víme jaké, zájmy.“
„Snad nechcete říci Adame, že byl Luther zneužit,“ pokárala jsem ho.
„Jo, chudák Luther. Chtěl všechno změnit, a pak… “ rozesmál se Adam.
„Co pak?“ zeptala jsem se trochu pobouřeně.
„A pak měl co vysvětlovat. A víte, na co zemřel?“
Při té otázce se na mne provokativně podíval a kolem rtů mu pohrával zlomyslný úsměv.
„Na přepracování,“ zašeptal mi do ucha a přitom jsem cítila, jak mne políbil na lalůček.
„Myslíte si, že byl hlupák?“ zeptala jsem se.
„To rozhodně ne, ale nějak nepochopil dobu a nazrávání na změnu, které poskytl, podle mého názoru, zcela nevědomě, své služby. Strčili ho do popředí a ukázali ho světu. On se bránil, víte? Ale že to byl poctivý člověk, šel do toho. A tak se z těch, kteří se toho hned chytli stali luteráni.“

Adam se rozesmál.
„Čemu se pořád smějete?“ zeptala jsem se a při pohledu na jeho rozveselenou tvář jsem měla co dělat, abych také nevybuchla smíchy.
„Jestli je to tak, že jeho poctivé úsilí využili k tomu, aby mohli něčím krýt, tedy vznešeným ideálem církevní reformy, své choutky na církevní majetek, pak to byli chytráci, kteří mohli nějak z pozadí řídit celou mašinerii války. I když je pravda, že jedni chudli, druzí bohatli, pak je zase druzí okradli, měli bychom tom hledat nějaký systém.“
„Já bych se ještě ráda bavila o Lutherovi. Byl vysvěcen jako katolický kněz a obdržel doktorát z teologie. Celou dobu žil ve scholastickém prostředí. Asi pochopil, že se již nelze opírat pouze o dogmata, ale vlivem soudobé vědy, asi přemýšlel, jak přizpůsobit náboženství ke změnám, které se ve světě vědy a právu, o hospodářství, společnosti – děly. Na starých principech už to nešlo, nové byly nevyzkoušené.“

„Ale, mluvíme o době přelívání renesance do baroka. Vzpomeňte si, co všechno renesance znamenala. Počátek kapitalistické formy podnikání, umění, postavené na antickém ideálu, Machiavelli, pronásledovaný církevní i knížaty, který však napsal dílo, které dodnes něco znamená.“
Adam si zapálil cigaretu a díval se do mraků.
„Víte, psát to, co už napsali druzí, motat se pořád s nimi v jednom kruhu a nepřijít na něco originálního, je zbytečný výsledek práce. A mně se zdá, že stejně valná většina lidí opisuje to, co bylo kdysi napsáno a tak se ve všech učebnicích objevují pořád stejné poučky, na které se nesmí sáhnout. Jakoby by byly dogma. Nebojte se přemýšlet a vložte se do toho.“
„Myslíte, že to jde?“
„Určitě,“ řekl a vzal mně za ruku.
„Dobře. Boj proti scholastice. Bylo to složité, protože ti, kteří byli proti ní měli jeden jediný problém. Neuměli své postoje formulovat bez použití pojmů, kterými operovala scholastika.“
„Výborně. A tak Philipp Melathon vymyslel protestantskou scholastiku,“ napověděl mi Adam.
„Aby mohli diskutovat. Ale Jakob Bohme, který představoval proud protestantské mystiky, se proti tomu postavil,“ doplnila jsem.
„A tak na to odpověděla katolická církev Tridentským koncilem. Opírala se o scholastiku, ale současně ji přizpůsobil novým poměrům.“
„Myslím tím Španělskou scholastiku?“
„Přesně tak, ta fungovala jako univerzitní filozofie do 18. století a hádejte, kdo byl jejím tvůrcem?“
„Že by jezuité?“
„Kostky byly vrženy. Absolutimus byl zachráněn a vlk se nažral, aby koza zůstala celá.“
„Jak taktické.“
„Vynikající politická taktika.“
Cítila jsem se unavená. Adam se zase zadíval do oblohy, jakoby tam něco hledal.
„Je nepochopitelné, kolik úsilí lidé vynaložili, aby se na konci vzájemně téměř vyhubili“ .
„Nepochopitelné?“
„Ze všech těch vznešených ideálů, filozofií, právní vědy, umění se stalo něco, co ani současníci nechápali, když to skončilo a téměř všechny národy byly téměř vybity.“
Vzali jsme se za ruce a pomalu jsme šli z Petřína do města. Začalo se stmívat a tak jsme se na Malostranském náměstí rozloučili. Ještě jsem mu chtěla zamávat, ale někam zmizel.