Zpráva
Zpráva
Zrada lidí, kterým věříme nás poznamená. Ale dá se žít s tím, že nemůžeme opravdu nikomu zcela důvěřovat? Zřejmě je nutné být opatrný a obezřetný, hlavně tam, kde jde o nějaké zájmy.
" Nemáš cigaretu ?" zeptal se mne potichu Honza.
" Zase začínáš ?"
" A co mám dělat ? Vždyť je to na zbláznění."
" Prostě, nekouřit. Já si takové předsevzetí nedávám."
Hodila jsem mu přes stůl krabičku a dál jsem se věnovala čtení zprávy, která mi přišla mejlem přes vnitřní okruh. Od rána jsem se nemohla soustředit. Hned v sedm hodin byla svolána porada. Ještě, že se tam podávalo kafe. Jinak bych zvadla nad těmi lidmi, co pořád mluví o ničem. Ale hlavně, že se dokonale předvádí. Ředitel jim to žere. Je stejný jako oni. Byrokrat jeden.
" Tady je máš zpátky. Asi si je půjdu koupit do kantýny. Nechceš něco k jídlu ?" Neposlouchala jsem, jen jsem slyšela jak na mne mluví a automaticky jsem přikyvovala.
" Tak co ti mám koupit ?" Honza si prohledával kapsy, jestli tam nemá drobné. Byl hrozný šetřílek.
" Hele, pojď se na něco podívat. Tahle zpráva přeci není z naší centrály."
Když se naklonil, ucítila jsem jeho příjemný parfém. Jasně, že se mi Honza líbí.
" Ale odkud by to bylo ?"
" Musela se stát někde chyba. "
Nasadil si brýle a četl mi přes rameno.
" To je zvláštní, ještě že to nevidí ostatní. Už by s tím mazali do ředitelny."
" Nechápu to."
" Radši to smaž. Třeba je to nějaká sranda nebo chyták."
" Myslíš ? Já to teda smažu."
Jsou dny, kdy strašně lituji, že dělám novinářku. Ze začátku jsem nemohla spát. Strašily mne zprávy o atentátech, násilí, nejrůznější příběhy a všelijaké výhrůžky. Ale člověk časem otupí.
" To bude nějaká blbost."
Ulice byly plné lidí a já jsem si potřebovala koupit pár drobností. Nechtělo se mi však stát fronty a probíjet se davy s vozíky, které stojí před pokladnou a čekají, až na ně přijde řada. Tak jsem se rozhodla, že si koupím jen cigarety a celozrnné sušenky, kdyby mne večer popadl hlad. A to zvládnu u stánku s novinami. Mají tam úplně všechno.Zamířila jsem k sympatickému stánku, který stál na rohu naproti kostelu a kupodivu, nestáli tam žádní lidé. Přívětivé světlo a usměvavá paní.
" Jedny Bora a celozrnné sušenky."
" Šedesát korun."
Tak to mám ráda, bez dlouhých řečí je všechno hned vyřízeno. Na rohu se stáčel trolejbus, tak jsem přidala do kroku, abych ho stihla a byla rychle doma. Taková zima ! Přitáhla jsem si úžeji kabát k tělu a sevřela jsem kabelku pod paži.
A zase mne napadla ta zpráva. Co to jen mělo znamenat ? Samozřejmě, že jsem ji nesmazala, ale uložila na disketu. Doma si ji pěkně pročtu a uvidím.
Sedla jsem si na prázdné sedadlo k oknu a dívala se, jak kapky zvolna stékají po skle. Docela hezký a uklidňující pohled. I to, jak se pouliční osvětlení rozkládá v těch kapkách. Napadají mne různé věci, když jsem v klidu, měla bych asi začít psát básně. To je nápad, třeba přijdu na jiné myšlenky.
" Mohu si přisednout ?" zeptal se mne mužský hlas. Zvedla jsem oči a spatřila sympatického muže v elegantním svrchníku. Usmíval se na mě. Bylo mi divné, proč chce sedět vedle mne, když je trolejbus skoro prázdný.
" To je dneska počasí, co ?" začal a já měla po náladě. Bavit se s cizím chlápkem o počasí v poloprázdném trolejbusu. Snad vystoupí dřív než já.
" To se dalo čekat. Je listopad."
" Ale tady je docela teplo.Ještě, že se v hromadných dopravních prostředcích topí." Tohle řekl nějak strojeně. Takhle se přeci běžně nemluví. Pán asi bude cizinec. Ale nepřipadal mi tak na první pohled.
Konečně jsme se rozjeli.
" Vy pracujete v kanceláři ?" zeptal se mně.
" Ne, ve slévárně," odpověděla jsem, protože mi šel už na nervy. V tom jsem pocítila nějaký divný tlak mezi žebry. Jasně, že hlaveň bouchačky.
" Nedělej si srandu. Vím, že jsi četla ráno tu zprávu. Poslal jsem ji já. Omylem. Co jsi s tím udělala ?"
Vyděsila jsem se. Otočila jsem se k němu tak, že mi hlaveň mířila k žaludku.
" Smazala jsem ji."
" Fakt ? Tak jsi rozumná holka. Co jsi si zapamatovala ?"
" Nic, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Myslela jsem si, že je to nějaký žert. Moc jsem tomu nerozuměla."
" Tak fajn. Jestli se něco objeví v tom vašem plátku, tak tě zabiju."
Na další zastávce vystoupil. Bylo mi jasné, že mne bude sledovat.
Konečně doma. Rozsvítila jsem jen stolní lampu, svlékla jsem se, vykoupala a zabalila se do županu. Teď ještě kafe a dám se do čtení. Vypojila jsem Internet a vložila disketu do počítače. Chvíli se to natahovalo. Byla jsem nervózní. Všechny ty předcházející okolnosti nasvědčovaly tomu, že zpráva má významnou hodnotu a může být zašifrována.
Byla jsem tak napjatá, že jsem si ani nepustila hudbu, jak je mým dobrým zvykem. Přistihla jsem se, že poslouchám každý zvuk na chodbě a začal mne ovládat strach. Asi bych měla nasednout do auta a jet na policii, odevzdat jim to. Ale co když právě ten chlap byl jeden z nich ? S kým se mám poradit ? Když to ukážu řediteli, udělá z toho zprávu na přední stranu a já dostanu Pulitzera im memoriam. Tak to teda ne. Tu disketu musím zničit, a to hned. Už jsem ji chtěla rozlomit, když mne napadlo se podívat z okna do ulice. Na chodníku stál ten chlap a díval se mi do oken. Takže ví, kde bydlím. Vyndala jsem disketu a napojila jsem se na síť. Vida, mám zprávu ! A od Honzy. Psal mi, abych přišla ráno na šestou, že pojedeme do Prahy dělat rozhovor s kandidátem do Parlamentu. Už jsem mu chtěla psát odpověď s prosbou, aby ihned přijel, ale napadlo mne, že mohou můj počítač sledovat a Honzu bych možná ohrozila . Ale jak se dostanu ráno z domu ? Jestli mne hlídají, tak to bude malér. Určitě si myslí, že tu zprávu mám pořád u sebe. Co je pro mne bezpečnější ? Zatracená práce. Nedalo mi to, abych se zase nekoukla na ulici. Ten chlap už tam nebyl. Ale to neznamená, že není nikde poblíž nebo snad už v našem domě ? Ale výtah se nerozjel a žádné kroky nejsou slyšet. Začala jsem panikařit. Kdybych zavolala na policii, že se cítím ohrožená, řeknou si, že jsem nějaká hysterka bláznivá a vykašlou se na mně . Nemohu jim vykládat do telefonu, že jsem si dnes přečetla v práci v mejlu, že se chystá rozsáhlý teroristický útok. Každopádně, jsem do toho zatažená a nikdo neuvěří, že existuje člověk, který k teroristům patří a omylem mi poslal takovou zprávu do služební pošty. Opominu- li to, jak se vůbec k mé mejlové adrese dostal. A odkud mne zná a proč zrovna mně, která je v redakci zaměstnaná čtrnáct dní i s chůzí. Je pravda, že mne mohl vidět několikrát v televizi při rozhovoru s politiky. A není těžké si můj služební mejl odvodit. Asi bude v průseru a bojí se stejně jako já.
Jedna hodina po půlnoci. To budu ráno zase vypadat. Už neusnu. Tak co. Ještě jednou si to pořádně přečtu.
Znovu jsem založila disketu a otevřela ji. Zatímco se ten dlouhý text s mapami natahoval, kouřila jsem jak divá. Začal se mi zapínat mozek. Ano, před tím jsem to četla letem světem, zachytila jsem jen pár klíčových informací, ale strach mi nedovolil to číst detailněji. Porovnávala jsem ten plán s mapami a všimla jsem si, malého detailu. Je tam chyba. Ano, je tam chyba ! Chybný zákres obvodu Prahy 5. Neměla jsem zatím s takovými zprávami a informacemi žádnou zkušenost, ale tohle mne uhodilo do očí. Znám Prahu detailně. Že by se spletli ? To se mi nezdá.
Ani jsem netušila, jak ubíhá čas. Zvuky první tramvaje mne probraly zpět do reálu. Čtyři hodiny. Vykoukla jsem z okna, na ulici bylo pusto a prázdno. Ještě hodinku a vyrazím do práce. Napustila jsem si vanu horké vody a lehla si do ní. Chvíli jsem se vyhřívala a na nic nemyslela. Však se určitě něco přihodí, co mne z toho všeho vysvobodí. Opustil mne strach a začala jsem být zvědavá, co mne čeká. Přesně v pět hodin a deset minut jsem stála na zastávce tramvaje, která zrovna přijížděla. V kabelce jsem měla disketu. Jestli je už ředitel v práci, zajdu k němu, předám mu ji a řeknu mu, co se všechno stalo. Ať si s tím dělá co chce. Nebudu to dramatizovat.
Vystoupila jsem z tramvaje a podívala se z protějšího chodníku do oken redakce. V ředitelně se svítilo. Vyběhla jsem do schodů a zaklepala na dveře. Otrávené "dál" mne nezarazilo. Vyndala jsem disketu z kabelky a položila ji na stůl. Byl otočen zády ke mně, celý ponořený do křesla, takže jsem chvíli stála, než se otočil.
" Co máte ?" zeptal se mne.
" Včera jsem dostala v mejlu zprávu o chystaném rozsáhlém teroristickém útoku v Praze. Tady je na disketě. Už se po ní sháněl jeden člověk, který mne v prázdném trolejbuse ohrožoval zbraní."
Vzal disketu a zasunul ji do počítače. Také se mi chvíli natahovala. Zběžně si ji prohlédl.
" Nechte to tady a sypte s Honzou do té Prahy. Já si to prostuduji."
Neměla jsem klid celý den, ale s Honzou jsem o tom nemluvila. Když jsme se blížili k Brnu, rozhodla jsem se, že řediteli zavolám a zeptám se ho, co s tím budeme dělat. Sekretářka mi však sdělila, že odjel narychlo do Prahy a vrátí se až v pátek. A že mám u ní od něho vzkaz.
" Jeď do redakce," řekla jsem Honzovi, když jsme přijeli do Brna. Zabočil do ulice, kde bylo parkovací místo pro naše vozidla. Vyběhla jsem do schodů a zrovna sekretářka Alice vycházela ze dveří.
" Vy jste už tady ? Tak jen dál."
Podávala mi bílou zalepenou obálku. Nedočkavě jsem ji otevřela.
Hodinová výpověď. Roztřásly se mi ruce. Sekretářka jen pokrčila rameny.
" Plat vám pošleme, sbalte si své věci a buďte ráda, že to takhle dopadlo."
Honza na mně čekal dole. Ukázala jsem mu ten dopis. Mlčel. Šla jsem pomalu domů a pořád jsem tomu nevěřila. Došlo mi, že jsem udělala chybu, velkou chybu, že jsem se k té zprávě přiznala. Měla jsem asi mlčet a nechat věcem volný průběh. Vždyť jsem ani v té situaci nevěděla, kdo je kdo.
Žádný útok se nekonal. Dokonce, zpráva byla podvržená stejně jako celý ten cirkus okolo. To jsem se však dozvěděla až později. Někteří lidé měli za to, že se do novinařiny nehodím. Jsem prostě moc naivní. Na mé místo přišel někdo z Prahy, kdo má tyhle věci v malíčku a umí je vytěžit. No nic, radši jsem nyní v Praze a dělám tiskovou mluvčí. Není to žádný med, ale slušně mi platí. Noviny moc nečtu. Snad časem si najdu místo v nějakém neškodném časopisu.