Zamilovala jsem do ženatého muže
Zamilovala jsem se do ženatého muže
Moje přítelkyně Hana se mi svěřila, že chodí s ženatým mužem, s kolegou s nemocnice. A nevypadala šťastně. Pořád čeká, až bude mít on čas, aby za ni zašel. Trvá to už nějakou dobu a pořád jsou ty vztahy nejasné.
„A ty bys sis ho vzala?“ zeptala jsem se ji přímo.
„Co já vím? Vždyť jsme se o rozvodu ani nezačali bavit, A už to trvá dva roky. Je mi trapně se ho ptát, co bude dál. Mám ho ráda a o mne má taky rád. Myslím, že mu to vyhovuje natolik, že by asi neměnil způsob života. Ale já jsem z toho čekání otrávená. Pořád se dívá na hodiny.“
„Měla bys toho nechat,“ říkám ji. „není to důstojné.“
„To teda není, ale vždycky, když myslím na rozchod, tak mne zachvátí strach ze samoty. A hlavně, že by mi moc chyběl.“
„Hani, je to jen návyk.“
„Tobě se to řekne. Nevíš, o čem mluvíš,“
To je pravda. Takovou zkušenost jsem neměla. Ale za to mám zkušenosti s podváděnými ženami. Nic pěkného.
Za několik dní po tom rozhovoru jsem jela autem do Prahy na důležité jednání. Pršelo. Na dálnici byl ostrý provoz, kamiony, auta, všichni spěchali. Bála jsem se, aby někde nevznikla kolona. Jednak mi hodně záleželo na tom, abych dojela včas a hlavně, abych to měla už za sebou. Původně jsem se chtěla ještě večer vrátit domů, ale rozhodla jsem se, že si najdu raději nocleh a vyrazím zpátky až ráno. Najednou začaly auta přede mnou zastavovat. Zesílila jsem vysílání Zelené vlny. Hlásili nehodu. Hledala jsem v kabelce mobil, abych zavolala, že se zpozdím. A vyrušilo mne klepání na okno. Spatřila jsem tvář starší ženy, velmi vyděšenou, Stáhla jsem tedy okénko.
„Paní, prosím vás, nemáte sebou vodu? Mému manželovi se udělalo špatně. Potřebuje zapít prášky.“
„Jistě,“ řekla jsem a vystoupila z vozu. Měla jsem v kufru čtyři vody, které sebou vždycky vozím.
„Nejste náhodnou lékařka?“ zeptala se mne a já zpozorovala jak se celá chvěje.
„Ne. Ale půjdu s vámi. Nebojte se.“
Vzala jsem láhev a šla jsem za ni. Za volantem seděl pobledlý muž asi v mém věku. Ona byla tak o deset let starší, než on. Nejméně. To jsem postřehla.
„Oldřichu. Už to bude dobré,“ oslovila ho. Otevřel oči a jeho pohled patřil mně. Jeho rty se slabě zavlnily v úsměvu.
„Tady jsou prášky. A tady máš vodu. Pořádně to zapij.“
Dívala jsem se mu do tváře. Za několik minut jeho tvář nabyla barvu a oči se zaleskly.
„Už ráno mu nebylo dobře,“ řekla a mateřsky ho pohladila po vlasech.
„Takže všechno je v pořádku?“ zeptala jsem se jeho.
„Děkuji vám,“ řekl a usmál se.
„Jsme něco dlužni?“ zeptala se ta žena.
„Prosím vás, o tom nemůže být řeč. Hlavně, abyste dobře dojeli. Umíte řídit?“ zeptala jsem ji.
„Ne, nemám oprávnění.“
„Tak víte co? Až se to rozjede, tak sjedeme z dálnice. Necháte auto na parkovišti a já vás vezmu do Prahy a nazpět.“
„To nemůžeme po vás chtít,“ řekla ta paní.
„Lidi si mají pomáhat,“ odpověděla jsem.
„Víte, můj manžel jede do motolské nemocnice na vyšetření. Asi ho budou operovat. Má problémy ze žlučníkem. Když jste už tak hodná, zavezte jeho do Prahy, já zavolám synovci, aby pro mne přijel a odvezl mne zpět. Nedělejte si o mne starosti. Hlavně, aby tam dojel on, protože pan profesor na něho čeká.“
„Dobře tedy.“
A tak začal příběh, který je neuvěřitelný i pro mne.
„Oldřich Hamáček,“ představil se mi, když jsme nasedli do auta a já se snažila vyjet na dálnici.
„Klára Divišová,“ představila jsem se a oba jsme se a sebe usmáli.
„To je dnes hnusný den. Ale to víte, profesor Kotrba je strašně nervózní, má toho moc a já jsem ho požádal, aby mne přijal. Už to, že kývl, je pro mne příležitost.“
„Chápu,“ odpověděla jsem.
„A vy jedete do Prahy na nějaké jednání?“ zeptal se.
„Jak jste to poznal?“ zasmála jsem se.
„Jste tak prudérně oblečená, v tašce na zadním sedadle máte určitě notebook a jste napjatá.“
„Zabýváte se jasnovidectvím?“
„Ne, jsem kriminalista.“
Zasmála jsem se.
„Tak to mnohé vysvětluje.“
„Co například?“
„Že máte postřeh.“
„A co děláte vy?“
„Jsem advokátka.“
„Myslel jsem si to. Máte to napsáno v očích.“
Dojeli jsme do Prahy včas. Dovezla jsem ho do nemocnice.
„Tady je má vizitka, kdybyste mi někdy chtěla zavolat,“ řekl a vyndal z náprsní kapsy bílou vizitku.
„Děkuji. Taková známost se vždycky hodí,“ usmála jsem se a podala jsem mu ruku. Vřele ji stiskl.
„A vy mi na sebe kontakt nedáte?“
„Najdete mne v seznamu advokátů. Já vizitky u sebe nenosím.“
Ozval se mi za dva měsíce.
„Dobrý den. Doufám, že neruším. Tady Hamáček.“
V prvním okamžiku jsem si nevzpomněla, o koho jde, až mi to najednou došlo.
„Dobrý den, nerušíte. Tak jak dopadla kontrola?“
„Nakonec mne operovali. Jsem už v pořádku. Mohl bych vás pozvat na kávu?“
„Jistě.“
„Dnes? V pět?“
„Ano.“
„Takže se sejdeme v kavárně u Brouka.“
„Ano,“ řekla jsem, „budu se těšit.“
Nezaváhala jsem. Z nepochopitelných důvodů jsem byla ráda, že ho zase uvidím, i když jsem po celou dobu, co jsme se neviděli, o něho málokdy zavadila myšlenkou.
Když jsem došla ke stolku, vstal . Podala jsem mu ruku.
„Jsem rád, že jsme se zase setkali,“ řekl a objednal dvě kávy s minerálkou.
„A já jsem ráda, že se cítíte v pořádku.“
„Už nastoupím brzy do služby. Moje žena s tím nesouhlasí. Ale já bych nedokázal být doma. Jistě jste si všimla, že je starší než já a to víte, v takových nerovných vztazích se potřeby liší. Já mám svou práci rád. A u ní jsem našel zprvu pochopení.“
Pokývala jsem hlavou. Jeho výpověď byla lidská, upřímná.
„Jste vdaná?“ zeptal se.
„Neměla jsem čas se vdát. Zdědila jsem po otci advokátní kancelář a práce mne zcela pohltila.“
„To není dobře. Najednou zjistíte, že jste sama a nemáte nikoho, kdo by vás objal a nebo chápal.“
„Takové úvahy jsem si zakázala. A muži nemají rádi příliš pracovně vytížené ženy.“
„Jo, to je ten světaběh.“
Tato schůzka nás sblížila natolik, že jsme si začali volat a scházet se. Povídali jsme si spolu a bylo to vždy krásné, protože měl fantazii a dokázal odhadnout mé vnitřní potřeby. A já, pomalu a jistě jsem se zamilovávala. Snažila jsem se to skrývat i před sebou. Nechtěla jsem zničit naše přátelství, od kterého jsem nemohla nic očekávat. Byl přeci ženatý. Stále jsme si vykali.
„Napadlo mne, jestli vaší ženě nevadí, že se mnou trávíte dost času.“
„Za prvé o tom neví a za druhé nemá čas sledovat, co dělám. Přijde domů, udělá si kávu, zapálí si cigaretu a pustí si televizi. Pak udělá něco k jídlu a já se buď s ní dívám na filmy a nebo si jdu číst. Vedeme takový pravidelný život.“
„Je to zvláštní, já bych asi s mladším mužem nemohla být.“
„Jistě vás zajímá,“ řekl, „proč jsem se s ní oženil. Byl jsem už jednou ženatý a žena mne opustila. A ona, tedy Matylda, nemá na mne žádné zvláštní požadavky. Snáší to dobře. Je to hodná žena, pečlivá a pozorná.“
Neřekl mi, proč ho opustila. Asi kvůli práci, pomyslela jsem si. Ale nechtěla jsem se ptát.
Ten den jsme o ni více nemluvili. Z jedné strany jsem cítila, že je mi jeho blízkost velmi příjemná, ale z druhé strany jsem, zvláště po tom, co mi o jejich společném životě vyprávěl, neviděla žádnou perspektivu našeho vztahu. Rozum mi říkal, abych to ukončila, ale srdce nechtělo se vzdát toho dráždivého pokušení. A já jsem toužila, aby se mne dotýkal. I když se mi vždy příčilo být milenkou ženatého muže. Já bych mu takové pohodlí nemohla nikdy nabídnout. Vždyť se tak málo starám o sebe, natož o druhého, který je zřejmě doma hýčkán. A čím byl ten vztah absurdnější, tím více jsem do něho v myšlenkách zabředávala a neuměla jsem se ovládnout.
„Nechtěla byste jet se mnou na naši chatu? Je v lese, mohli bychom tam zůstat přes víkend. Prošli bychom se po lese,“ řekl a já přikývla. Hlavou se mi honily různé myšlenky a úvahy. Myslela jsem na Hanu. Teď budu přesně tam, kde je ona. Určitě dojde k intimnostem a já pak budu jen stále čekat, až si udělá čas a budeme jen vyhledávat příležitost, jak zase být spolu sami. A tak jsem Haně zavolala. Souhlasila se schůzkou. Šly jsme do kavárny u Brouka. Místo, kde jsme s Oldřichem seděly bylo volné.
„Hani, já se ti potřebuji s něčím svěřit,“ řekla jsem.
„Já taky. Ale nejdřív si dáme kávu a zákusek, aby se nám líp mluvilo.“
Souhlasila jsem. Když nám kávu přinesli i zákusky konečně přinesli, ztratila jsem chuť o tom mluvit. Možná, že by Hana neudržela jazyk za zuby a někde něco vykládala.
„Tak o co jde?“ zeptala se.
Honem jsem vymýšlela nějakou náhradní historku.
„Mám obavy, že mám rakovinu,“ řekla jsem.
„Jak jsi na to přišla?“
„Něco jsem si nahmatala na levém prsu.“
„Víš co? Zajdi za mnou v pátek a uvidíš, že to nic není.“
„Alespoň mne to uklidni. Díky,“ řekla jsem a vděčně jsem ji stiskla ruku.
„A teď já. Představ si, že se rozvádí.“
„No to je výborné.“
„Jak se to vezme. Víš, nejsem to já, kvůli které opouští svou ženu,“ řekla a rozplakala se. Cítila jsem s ní. Sevřela ji ruku.
„Neplač. Vidíš, že za nic nestál.“
„To tedy ne. Táhl to současně s jednou sálovou sestrou.“
„A co budeš dělat?“ zeptala jsem se.
„Dala jsem výpověď. Našla jsem si místo v Jindřichově Hradci v nemocnici. Nemohla bych s nimi pracovat v jedné nemocnici.“
„A co ti na to řekl?“
„Nic.Jen pokrčil rameny. Tím to skončilo.“
„To je ale parchant,“ řekla jsem.
„Ale není. Ona, ta druhá, měla menší zábrany a menší výčitky svědomí než já. Byla méně oddaná a snad i méně milovala, než já. A proto jsem prohrála. Asi očekávají, že je budeme dobývat, myslím chlapi.“
Ani po tom, co se mi svěřila, jsem nebyla schopná se přiznat ke svému vztahu k Oldřichovi. Rozloučily jsme se a já šla domů jako ve snách. I když jsem si zdůvodňovala, že mezi námi vlastně nic není, jen přátelství, začala jsem pochybovat, že bych měla pokračovat. Možná, že jsem si jen uvědomila svou osamělost a chopila jsem se příležitosti, která se mi nabízela. Moje city začaly fungovat v momentě, kdy mi sám k tomu dal prostor. Přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, tvrdí všichni jednohlasně. Žádná pravidla jsme si nestanovili a stále si vykáme. Kdyby mne někde představil, že jsem jeho přítelkyně, všichni by si dosadili, že jsem i milenka.
Na prohlídku v nemocnici jsem nešla. Vymluvila jsem se, že musím odjet a že se ozvu. A přes všechny své úvahy a rozumné důvody jsem nakonec na chatu s Oldřichem jela.
„Uvidíte, jak je tam pěkně. Je po rodičích. Oni tam už nejezdí a moje žena také ne. Má radši městské prostředí.“
Chata stála mezi třemi vysokými borovicemi, jejichž vůně mne naprosto omámila.
Zastavil a vystoupili jsme z auta.
„Já vím, že jste asi bojovala s myšlenkou, jestli máte nebo nemáte se mnou jet,“ zasmál se, když odemykal vysoké dubové vchodové dveře.
„Ano,“ přiznala jsem se.
„Berte to tak, že jsme přátelé. I když se říká, že každé přátelství mezi mužem a ženou se nakonec promění v sex. Ale u nás je to jiné.Toho se nemusíte vůbec obávat.“
Vešli jsem dovnitř. Chata byla krásně zařízená, velmi příjemné prostředí.
„Hlídá to tu kolega, který má chatu k celoročnímu obývání kousek odsud. Takže se nemám čeho bát. Takže, tam je koupelka, tam toaleta, nahoře dvě ložnice. Já trochu zatopím a připravím něco k jídlu. Vy se zatím upravte podle svých přání.“
Osprchovala jsem se, převlékla a lehce nalíčila.
Na stole bylo pohoštění a láhev vína s dvěma skleničkami.
„Sluší vám to. Nevypadáte tak formálně,“ zasmál se a objal mne kolem ramen.
„Tak, teď si pustíme hudbu a budeme si vyprávět něco zajímavého. Pak se projdeme po lese, co říkáte?“
„Ano.“
Nalil do dvou skleniček červené víno.
„Tak na naše přátelství a na zdraví. A uvolněte se.“
Chvíli jsme si vyprávěli o své práci. Konečně jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Teď, když jsme byli spolu sami, výraz jeho tváře byl uvolněný a v očích mu hrály ohníčky, které se odrážely ze svící, které rozsvítil. Jeho úsměv byl půvabný. Nic jiného se o něm nedalo říci.
„Hodně trénujete?“ zeptala jsem se.
„Ano. Musím. Tělesná zdatnost je pro mé povolání hodně důležitá.“
„Jistě i krásně tančíte,“ řekla jsem, asi pod vlivem toho vína, co jsem stále upíjela.
„No, chodíval jsem do kurzů. Baví mne to. Ale nemám ani příležitost ani čas.“
„Proč jste se nestal třeba soudcem nebo advokátem?“
„To by mne nebavilo.“
Už jsem mu žádné otázky nechtěla klást. Bylo to hloupé, i když na ně bezprostředně odpovídal a upřímně. Líbila se mi jeho otevřenost a bezprostřednost.
„Měl jsem pěkné dětství. Snadno se mi studovalo a mí rodiče byli jsou velmi laskaví lidé. A chápající.“
„To je dobře. Proto jste také takový uvolněný a harmonický člověk.“
„Zdám se vám harmonický?“ zasmál se.
„Ano,“ přisvědčila jsem.
„Říkají to o mne. Ale nemyslete si, také mám někdy své smutky, ale je pravda, že nemívám špatnou náladu. A vy?“
„Cítím se někdy osamělá. Ale nenavazuji žádné vážné vztahy.“
„Já vás chápu. Tak pojďme se projít.“
Oblékli jsme se a vyšli do lesa. Slunce se už pomalu schylovalo k západu.
„Nebojte se. Do tmy budeme zpět. Ukážu vám něco krásného.“
Šli jsme vedle sebe a já si pořád kladla otázku, proč se mne nedotýká. Jsme tu sami, kolem dokola ani živáčka, jen ptáci se vrtí na větvích a sem tam zazpívají. Vyšli jsme po cestě z lesa a já spatřila malý rybník n něm zářily bílé lekníny.
„To je krása,“ vydechla jsem.
„Ano,“ řekl, „miluji to tady. Někdy mám pocit, že potkám nějakou vílu.“
„Věříte na víly?“ udivilo mne to.
„Věřím v krásné věci a myšlenky,“ řekl s určitostí, která mne hluboce dojala.
„Nikdy jsem s žádným mužem necítila to, s vámi,“ řekla jsem.
„To je možné. A jsem rád, že jste šťastná.“
Ano, byla jsem šťastná v tu chvíli, kdy jsme pozorovali hladinu, které se rozzářily lekníny pod rudým západem slunce.
Vrátili jsme se zpět a on zase rozsvítil svíčky.
„Máte ještě chuť na to víno?“ zeptal se.
„A vy?“
„Dáme si. A pustíme si hudbu.“
Místnost za chvíli ovládla jemná hudba a my seděli proti sobě a dívali jsme se jeden druhému do očí. Usmíval se.
„Byla jste ke mně tak laskavá, že jste tehdy přinesla vodu. Hodně jsem o vás uvažoval. A jsem rád, že jsme přátelé. Záleží mi na tom.“
„Mně také, i když …“ nedokončila jsem větu a zabodla jsem své oči do jeho.
„Ano?“ zeptal se a vzal mne za ruku.
„I když jsem stále na rozpacích.“
„Proč?“
„Jste přeci ženatý a já si myslím, že není správné, že tu spolu sedíme a že tu spolu sami přenocujeme. Ale je něco, co mne k vám stále více přitahuje a já i přes všechny vnitřní výhrady neumím říci – ne.“
„A přesto jste tu se mnou,“ řekl tiše, „a já si toho vážím. Už dlouho jsem neměl tak radostné pocity. Už dlouho jsem se tak necítil dobře, jako nyní s vámi. Jste neobyčejná žena.“
„Proč myslíte?“
„Máte čisté city.“
„Asi proto, že nejsou opotřebované.“
Vstal a šel k přehrávači. Chvíli hledal nové CD. Dívala jsem se za ním, plná údivu a i, proč to nepřiznat očekávání.
„To je Debussy,“ řekl. „mám ho moc rád.“
Drželi jsme se za ruce a poslouchali krásnou hudbu.
„Asi se ptáte sama sebe, proč nevyužiji prostředí i nálady,“ řekl tiše. Zvedla jsem k němu oči. Díval se na mne očima lesknoucíma se slzami.
„Ano, takovou otázku si asi v duchu kladu,“ odpověděla jsem.
„Když odpovím, něco se stane. A já nechci, aby to všechno zmizelo.“
„Nestane se nic,“ řekla jsem tiše.
Odmlčel se a sklopil oči. Pak se napil zase vína a upřel pohled na mou tvář.
„Nechtěl jsem o tom mluvit. Ale vy jste žena a máte právo se zeptat, proč se nestaneme milenci. Je to přirozené. Opravdu neexistuje čisté přátelství mezi mužem a ženou,“ zasmál se, i když ho smutek v očích neopouštěl.
„Jsem gay, myslel jsem, že jsi to pochopila,“ zašeptal.
Sklopil hlavu a sepjal ruce na stole.
Byla jsem ohromená. Ne, nepochopila, i když to snad nuancoval. Vůbec mne to napadlo. Byla jsem i nešťastná z toho, že jsem navodila takovou situaci, aby k tomu přiznání došlo. Aby mi musel vyjevit své tajemství.
Vzala jsem ho za ruce.
„Oldřichu, i přes to všechno tě ….“ Nedořekla jsem to. Zvedl hlavu.
„Miluji?“ zeptal se.
„Ano,“ řekla jsem.
„Ty nešťastnice,“ usmál se a stiskl mi ruku, „promiň mi to.“
„Není se za co omlouvat,“ řekla jsem jen.
„Jsem rád, že jsme si to vyjasnili.Možná, že jsem ti to měl říci daleko dřív.“
„Neomlouvej se pořád. Všechno je v pořádku.“
Odjeli jsme z chaty druhý den večer. Až doma jsem si uvědomila, že jsem prožila dva opakovatelné dny. S Oldřichem jsme se už nesetkali.