Vražedná kniha

02.12.2008 21:18

 

Úvodem:

Události rozumem neuchopitelné a nevysvětlitelné. Mizející souvislosti. Těžko obhajitelné chování lidí . Jakoby někdo našeptával a nenápadně řídil děje, které nemají logiku v běžném životě. Jsou mezi námi a pod námi, bojují o moc a potřebují lidi, aby jim otevřeli brány, kudy vstoupí... je to otázka času .... a taky charakteru lidí. Někteří z nich však touží být pány světa. ***


Citát z knihy :
Jsem starý muž a jediné, co mi zůstalo, jsou vzpomínky na mé viny a zločiny. Nyní přikládám do starého krbu pár polínek, oheň zaplane, já usednu do křesla a budu pokračovat v psaní. Snad to bude někoho zajímat a nebo má kniha zmizí spolu ostatními věcmi, které po mně zbudou. Když už ne pro druhé, tak pro sebe přiznávám hrůzu tajemství, do něhož jsem byl jako mladík zasvěcen ...snad pro mne bude mít někdo odpuštění a soucit.
Soucit ?
Směšné přání toho, který ho nikdy s nikým neměl.

10.5.2006, 8,00 hod.
" Helenóó´!" Slyším ze dvora hlas mé kamarádky Jarky. Zavírám starou knihu a uklízím ji opatrně do knihovny. Nikdy nikdo se o ní nesmí dozvědět. To by byl pěkný průšvih ! Musím se Jarky rychle zbavit, abych to měla čas dočíst.
" Jo, Jarko, už jdu," volám do okna. Natahuji na sebe rifle a tričko a běžím dolů. Když otvírám dveře domu, uhodí mě do tváře teplý jarní vzduch a slunečné pohlazení. Tak, to mám ráda.
" Přijď do kavárny " U Knihomola ". Uděláme si schůzku redakce. Tak v deset. "
" Je osm, jo, to zvládnu. Ještě si skočím koupit pár rohlíků a šunku. Mám docela hlad."
" Ty vypadáš, jakobys v noci flámovala," řekla mi a šmírovala mi očima po obličeji. To nemám ráda.
Pravda byla, že jsem celou noc nespala. Od té doby, co mám doma tu knihu, zmocňuje se mne zvědavost a nepokoj. Mám strach a současně jsem ..... zvědavá. Sním o tom, že napíšu o Honoré Gabrieli de La Cruix svůj román. A to bude bomba. Pak knihu odvezu zpátky do toho starého a opuštěného domu, kde jsem ji našla. Byla tehdy strašná bouřka a moře se vzdouvalo až k pokleslým mrakům na nebi. Ztratila jsem se skupině a silný vítr mi zabránil je hledat. Měla jsem naštěstí batoh a v něm zásobu jídla, cigaret a termosku s čajem a hlavně – foťák. Mobil byl vybitý.
" Ty jsi zase zamilovaná ?" zeptala se mne Jarka a tím vkročila nešetrně do vzpomínek.
" Jo, jsem." Radši jsem zalhala. Určitě se bude snažit mne pochopit a alespoň mne nechá na pokoji. Zamilovanost se bere jako nemoc. Nemocný potřebuje klid a opatrnou péči. Znám přeci své kolegyně a přítelkyně z naší redakce.
Nemýlila jsem se. Zmlkla. Šla se mnou do obchodu a pomohla mi vybrat měkké celozrnné rohlíky.
" Kdyby ses potřebovala svěřit, tak se mi ozvi na ICQ, můžeme si promluvit."
" To víš, jen co to trochu strávím."
" A pak mi to všechno řekneš, jo ?" vzala mne pod paži a přitulila se ke mně jako zvědavá a mlsná kočka.
" To víš, že jo," usmála jsem se. Tak, jsem z toho venku.
" Tak v deset," řekla mi tiše na rozloučenou a stiskla mi lehce loket na důkaz, že mi rozumí a že si vymínila exkluzivní zpravodajství z mé ložnice.

Tuto mimořádnou schůzku redakce našeho časopisu " Žena dneška" svolala šéfredaktorka Vlasta Jírovcová. Objednaly jsme si kávu ve skle bez mléka a cukru s minerálkou a sedly si k dlouhému stolu. Zpozorovala jsem pět mužů, kteří seděli o tři stoly dál a četli noviny. Přitom sem tam někteří po nás mrskli pohledy. Kopla jsem Vlastu pod stolem lehce do holeně a očima jsem jí nenápadně naznačila směr. Nenápadně kývla hlavou a jakoby lhostejně si zapálila cigaretu a odfoukla kouř. Z pod dlouhých řas očima vyfotila tu posádku a kývla na mne. Byli to oni – někteří redaktoři časopisu " Svět muže". Podivná a pochybná konkurence. Šovinistický plátek který byl nedávno založen a vzbudil v našem městě ohromnou senzaci. Nevíme, kde na ty reklamy a ten design vzali peníze. Rozhodně, když se na to podívám z hlediska profesionální novinářky, je to opravdu dobrá úroveň. Víceméně technicky zaměřený, ale ... právě to ale. Ta rubrika – Muži dneška -, ta nám dává pořádně zabrat. Právě pro tuhle speciální rubriku jsme nuceny jejich časopis odebírat a rozebírat do nekonečna, při hořkých kávách a zahaleny kouřem, jejich úmysly a nejapnosti a rafinované útoky vůči našemu časopisu, který už funguje tři roky a má hodně předplatitelek a i mužské předplatitele. Zjistily jsme si jejich totožnost, ale byli to většinou osamělí muži,. kteří studovali ženský svět, aby se jim ho lépe mapovalo, jak řekla Majka, když skončila s analýzou pravidelných čtenářů. A právě, ta analýza byla důležitá, protože jsme trochu obohatily rubriku " Vařte si sami" a daly jsme tam osvědčené recepty na jednoduchá, dietní a dobrá jídla.
" Jak se dozvěděli, že tu máme sezení ?" zašeptala Vlasta zuřivě a hodila zlým pohledem po celé redakci. Všechny jsme pokrčily rameny.
" Někdo to musel prásknout," řekla potichu Jarka.
" Ale vždyť to víme jenom my, co tu sedíme. Další osazenstvo redakce nemá o tom ani tušení." Jarka se po mně krátce podívala a zapálila si cigaretu. Došlo mi, že mne podezřívá, že tím mužem mého srdce je někdo z redakce " Světu muže". Naštěstí, dostanu se z toho velmi rychle. Zavolám Dominikovi a dohodnu se s ním, že mne z této šlamastiky dostane. Za odměnu mu řeknu o knize. Stejně to neudržím v sobě, alespoň se mám komu svěřit a on mi pomůže napsat román. Je perfektní autor a hlavně, není ženatý.
Vlasta přestala vyšetřovat zradu a rozložila na stůl autorské, již vysázené archy.
" Každá si vezměte svůj článek a udělejte korektury. Máte na to dva dny, holky. Nedáme si koňak ?"
" Jo, dáme." řekly jsme nahlas, aby to naše konkurence slyšela.
Vlasta nahlas objednala pět francouzských koňaků a sodu. Byly jsme si jisté, že "Svět muže" bude horlit na ženský alkoholismus a bude tam spousta narážek na průběh naší schůze.
" Dominiku, prosím tě, potřebuji s tebou osobně mluvit, mám problém," zavolala jsem mu to odpoledne. Současně jsem si blahopřála, že mne tohle zrovna napadlo. A nejen kvůli té knize ..... už jsem ho dlouho neviděla a on často cestoval do zahraničí, kde mu vydávali knihy. Nechtěla jsem mu to přímo říkat, ale od té doby, co koketuji s tím románem, strašně bych si přála, aby mi otevřel cestu ke svým nakladatelům. Určitě mé ambice tuší, není hloupý, ale tak trochu se mnou laškuje. To nemám ráda. Potřebuji mít tyhle věci na jistotu a on mne pořád v té nejistotě drží jako v kazajce. Mám pár rukopisů, které jsem pečlivě psala tři roky, určitě by snesly i zahraniční konkurenci. Sám profesor Hřib mi je recenzoval a to je už co říci .....
" A kdy?" ptá se mne lhostejně a určitě si zapaluje doutník, slyším škrtnutí zapalovače.
" Ještě dnes, je to opravdu nutné."
" Copak ? Usilují ti o život a nebo ti někdo vykradl kabelku ?"
" Nemůžu do telefonu."
" Tak dobře, na Starém městě u kašny."
To se hodilo. Na to místo museli všichni z naší redakce vidět z okna.
" Dominiku, mohu tě tam obejmout a políbit ?" zeptala jsem se potichu.
" Už zase ?" rozesmál se.
" Jo, prosím tě."
" Ale mně to nevadí. Dělej si s mým tělem co chceš. Jen když mne necháš pokojně psát."
" Říká ti něco jméno Honoré Gabriel de La Cruix ?" zeptala jsem se ho tiše.
Už, už chtěl něco říci, ale pak se zarazil a sáhl si do kapsy pro kapesník. Snad, aby získal čas.

Mlčela jsem, ale nemohu říci, že jsem necítila nepříjemné napětí.
"Ten muž, kterého jsi jmenovala, napsal nějaký deník. Všichni, kdo ho znali nebo s ním měli něco společného, po tom deníku pátrají."
" A ty ?"
" Já ?" opáčil a nervózně si hrál s kapesníkem v ruce.
"Ano, ty, zajímalo by mne, jestli ty také po tom deníku pátráš."
" Mám k tomu důvod, o kterém bych nerad mluvil. Promiň, ale musím už jít. To bylo to, co jsi mi chtěla říci ?"
" Ne."
" Tak to vysyp, protože mám nějakou naléhavou práci."
" Mohu říci v redakci, že spolu chodíme ?"
" Ale jo, já vím, ty ženské nedají pokoj. Hlavně, že je jasné, že to není pravda. Měj se krásko."
Rychle odcházel a to určitě, jak jsem byla přesvědčená, po tom, co jsem vyslovila to jméno. Napadlo mne, že ho si vyhledám na Internetu, o čem píše a o co právě zajímá.


14.5.2006, 13,30 hod.
Za pár dní mi volal, že mne přijde navštívit domů. Nejsem moc předvídavá, ale bylo mi jasné, že se mne bude ptát, proč jsem to jméno vyslovila. Raději jsem knihu odnesla na půdu a poklop jsem pečlivě zamkla. V tom se ozval zvonek. Přečísla jsem si vlasy a šla otevřít. Jarka.
" Jdu tak kolem, řeknu si, kouknu se na ni, dáme si kafe..."
Hodilo se to. Alespoň s ním nebudu sama. Nelíbilo se mi, jak se tváří a tak alespoň nedojde na to všechno řeč. A Jarka snad pochopí, že s Dominikem něco mám a budu mít pokoj.

Sedla si na pohovku a očima přelétla můj parádní pokoj.
" Hele, já ti to řeknu na rovinu. Jestli na náš něco hraješ, tak to vyklop. Vlasta si myslí, že chodíš ze Štefanem Krajíčem, s tím redaktorem "Ze světa muže".
" Ne, já chodím s Dominikem Křížem."
" Fakt jo ?"
" Udělám to kafe."
" Já ti ho přeji. Na mne by byl moc velký morous. Ale je to pěkný chlap a má postavení i jméno. Ty ho znáš z toho zájezdu z Francie ? On tam taky byl."
" Jo ? Ty jsi ho tam viděla ?"
" Napsal o tom reportáž."
" To ani nevím."
" Protože to nesleduješ. Já ti ji můžu najít na internetu."
" Najdi, prosím tě, já zatím udělám to kafe."
Byla jsem strašně nervózní. Pořád nepřicházel, i když jsem měla dojem, že jde o naléhavou schůzku.
" Pojď, já ti to ukážu, už jsem to našla."
Běžela jsem k počítači. Sedla jsem si a nasadila nedočkavě brýle.
Dominik Kříž – Po stopách velmistra Cruixe. Kde je "Proklatý deník" ?"
Už tohle mi stačilo. Rychle jsem to uložila do oblíbených a zahnala Jarku do pokoje ke kafi. A zvonek. Šla jsem otevřít. Dominik stál ve dveřích - s kyticí.
" Ty jsi tak pozorný, víš, jak mám ráda růže," řekla jsem a políbila jsem ho vášnivě na rty a hned jsem dala kytku do vázy a postavila ji na okno.
Pochopil to a nic neříkal. Vešel do pokoje a podal Jarce ruku.
" Co si dáš, miláčku ?" zeptala jsem se sladce a usmála se.
" Kafe s mlíkem bez cukru," řekl a nabídl Jarce cigaretu. Dobře to hraje, pomyslela jsem si. Nedal se vyvést s míry.
Jak jsem mu chystala kafe, blesklo mi hlavou, že Kříž a Cruix jsou vlastně stejná jména. Ale tolik chlapů má příjmení Kříž .... No jo, jenomže jen jeden hledá velmistrův deník.

Začala jsem chápat některé souvislosti. A taky možná i stopy vedou do redakce "Světa mužů". Musím si vzít ty jejich plátky a pořádně je prostudovat, jestli se tam taky neomílá to jméno. Pochybuji, že by Dominik měl s tou pochybnou redakcí něco společného. Ale to se všechno uvidí.
" Zrovna jsme se bavily o tom zájezdu ve Francii," začala Jarka a usrkla si kávy.
" Jo, kdyby nebylo té bouře, tak by to byl milý zážitek," řekla jsem.
" Kde jsi vlastně tehdy byla ?" zeptala se mne Jarka.
" U jedněch lidí, schovali mne."

Dominik na mne upřel tázavý pohled.
" Ale tam přeci není žádné stavení. Jen jeden starý dům, léta opuštěný."
" Tak ten jsem neviděla," řekla jsem s jistotou přímo mrazivou a napadlo mne, kde mám ty fotky, co jsem v tom domě pořídila. Kdybych si udělala pořádek ve svých archivech, tak bych pořád neměla takové starosti.
" Já bych do nějaké zříceniny nikdy, nikdy nevlezla," chtěla jsem smíchem odlehčit atmosféru .

Ale oni se nesmáli. Plíživě se dostavoval pocit strachu a nejistoty z obou.
Napadlo mne, že je tu nějaká spojitost mezi Jarkou a Dominikem a pane de La Cruix.
" No, nezlobte se, ale já mám ještě domluvenou nějakou schůzku, musím už jít," řekl

Dominik do houstnoucí atmosféry a vstal.
" Já mám vlastně taky nějakou práci, " řekla jsem s úsměvem a tím jsem jasně naznačila Jarce, aby šla s ním. Neměl a důvod, proč by se zdržovala.


15.5.2006, v 10,00 hod.
Jsem na cestě do Prahy. Prší a dálnice je ucpaná. Pod sedadlem mám tu knihu. Včerejší schůzka mi nahnala takový strach, že ji radši odvážím k mým známým do Rudné. Nikdo o nich neví a tak. Pokud ji začnou hledat, určitě je nepadne ..... a tam si ji také přečtu a zvážím, co udělám dál. Je jasné, že Jarka nepřišla jen tak a možná, že Dominik ji řekl, že jsem si s ním smluvila schůzku a ona nepřišla náhodou a také ne náhodou hledala na počítači ten článek.
A co když mne někdo sleduje ?
Už ta myšlenka mne děsí a tak zajíždím do nejbližšího motelu. Beru si sebou věci a knihu. Mám štěstí, že je volný pokoj. Cítím se unaveně, protože vynakládám spoustu energie na strach, který neumím ovládnout a který ve mně stoupá a klesá úměrně s tušením, že se kolem mne odehrává něco, co je ohrožující. Zamykám dveře, rychle se svlékám, stoupnu si pod sprchu a v proudu teplé vody cítím úlevu. Až si přečtu tu knihu, myslím si, najdu odpověď na všechny otázky.


15.5.2006, 18,30 hod.
Tak. Konečně je mi jasné, že pokud budu mít knihu u sebe, jde mi o život. Zavírám desky a dávám ji pod postel. Už nepotřebuji nikam jezdit. Beru do ruky svůj digifoťák a mažu všechny obrázky, které by mohly prozradit, že jsem v tom domě byla a co by mne mohlo usvědčit, že jsem tu knihu odcizila.
Tajná lóže, která skrývá jedno strašlivé tajemství už po staletí. Posledním velmistrem byl právě pan de La Cruix. Předmětem toho tajemství je existence bytostí, které se skrývají hluboko v zemi a vede k nim tunel, který byl kdysi vyhlouben pod tím domem. Podle té knihy ty bytosti reagují na zelené světlo a vysílají své informace do budoucna. Pomocí těch informací se může ten, který je zasvěcený a tudíž s nimi umí komunikovat, zasahovat úspěšně do dějů a jejich souvislostí, - do budoucnosti. A pochopitelně, že tyto informace se zřejmě dobře prodávají vybraným jedincům a současně lze ovlivňovat jejich prostřednictvím budoucnost celého světa. Pan de La Cruix se ve svém rukopise přiznává k mnoha vraždám lidí, kteří by mohli sami svou vůlí, ovlivňovat běh světa jinak, než bytosti předpověděly. A to je také posláním celého řádu. Vyhledávat nepohodlné a příliš aktivní jedince, zabíjet je se ničit jejich dílo, aby nepůsobilo proti již předepsaným dějům, které se mají v budoucnosti stát . Je mi špatně a chce se mi zvracet, protože si uvědomuji, že jedním z těch lidí, kterých je nutné se zbavit, jsem nyní já. Mám pocit bezmoci a hrůzy a nyní si uvědomuji, že všichni účastníci zájezdu, kromě mně, hledali ten dům, pozůstalost po velmistrovi a možnost, jak se dostat k těm tajemstvím.Ta lóže zřejmě byla zdecimována, ale někteří členové přežili a zasvětili další. Nedivím se tomu. Je to lákavé ovládat svět prostřednictvím tak inteligentních a informovaných bytostí, které, jak je patrné z knihy, nemají žádný zájem na okamžitém vlastním profitu na Zemi, i když jejich informace by jim mnozí lidé, kteří ovlivňují život a budoucnost, zaplatili cokoliv, nepracují však ve prospěch Země, ale pracují pro jinou civilizaci, která má působit ve svůj prospěch, aby ovládla nejen naši planetu Zemi, ale zasela svou vládu do celého vesmíru.


15.5.1006, 20,00 hod.
Mám stále vypnutý mobil, aby mne nemohlo nikdo zaměřit, ale současně, jsem v takovém psychickém stavu, že nemohu už dál být sama. Musím odvézt knihu do bezpečí a obrátit se na někoho, aby mne ubytoval a ochránil před těmi lidmi, kteří tuší, že jsem nepřímo zasvěcená do jejich plánů a mám něco, co oni nemají a co by strašně moc chtěli mít. Srovnávám si nyní v hlavě všechny možné alternativy a možnosti o lidech , kteří by mohli být pro mne nebezpeční.
Dominik může mít spojitost s velmistrem. Buď je jeho přímý potomek a nebo žák. Velmistr zemřel před deseti lety za záhadných okolností. To jsem si přečetla v úvodu toho článku jen tak zběžně a nyní je tato informace pro mne důležitá. To mohlo být Dominikovi čtyřicet let.
Podle toho, jak reaguje, není od věci uvažovat o tom, že on sám hledá jako pominutý informace o řádu a hledá lidi, s kterými by se mohl spojit a pokračovat v jeho díle. Ten článek mohl sloužit také jako signál, že se mohou s ním kontaktovat. A Jarka musí také mít nějakou hodně důležitou úlohu v celé akci. Měla bych odtud rychle vypadnout. Ale kam ? Změnit motel ? Jestli mne hledají, pak se někde motají na dálnici a snaží se monitorovat můj pohyb.
Ještě je světlo, nemohu nepozorovaně vypadnout. Ale jak se setmí, vydám se do lesa a půjdu do nejbližší vesnice, vyhledám policii. To mne napadlo hned, jakmile mi začaly tělem projíždět pocity smrtelného strachu. Jenomže si uvědomuji, že všechno se odehrává pouze v mé mysli a že všechno jsou dohady, dedukce a analýzy, které jsou postaveny na pouhých domněnkách a možná i omylech. Rozmýšlím si to, uklidňuji se pocitem, že se děsím sama a dělám jen zmatky a problémy sama sobě.


15.5.2006, asi 23,00 hod.
Probudilo mne klepání na dveře. Byla už noc. Oblékla jsem si župan a naklonila jsem ucho ke dveřím, jestli nezaslechnu nějaký hlas, abych se dozvěděla, kdo mne tak pozdě burcuje.
" Kdo je ?"
" Policie."
Otvírám dveře. Před nimi stojí muž v uniformě.
" Paní Helena Krahulcová, narozená 25.2.1960?"
" Ano to jsem já."
" Našli jsme vaše auto. Oblékněte se, odvezu vás na stanici."
" A proč ?"
" Nebojte se." Řekl to konejšivě a já jsem tedy poslechla. Sbalila jsem si věci.Knihu jsem dala na dno kufříku a nasedla jsem s ním do služebního vozu.
Nemluvili jsme. Asi za půl hodiny jsme zastavili před budovou, označenou Policie. Šla jsem za ním, až do místnosti, která byla velmi stroze zařízená.
" Posaďte se," řekl a odešel.

Tupě jsem si sedla, ještě rozespalá a neschopná si dát nějaké věci dohromady. Srdce mi divoce tlouklo.
Asi za pět minut, jak jsem stačila zjistit z nástěnných hodin, se otevřely dveře a do nich vstoupilo pět mužů. Policista si sedl za stůl.
" Pokud se máte kam posadit, vezměte místo." Řekl jim. Jedna židle scházela. Šel na chodbu a přinesl tu zbývající.
" Paní Krahulcová, nebojte se ničeho. Nechcete se něčeho napít ?" zeptal se mne.
"Horký čaj a cigarety," řekla jsem.
Zvedl telefon a zopakoval mé přání.
Vůně čaje začala probírat mé instinkty a normální vnímání.
" Tihle pánové jsou z FBI. Hned vám vysvětlím všechny otázky, které si jistě nyní kladete. Ale nejdříve si pro pořádek řekneme stručně sled událostí, které vedly až k tomuto setkání."
Začala jsem tušit, že všechno, co jsem si promýšlela v tom motelu, bylo pravděpodobné a že se bude jednat o ty věci, která se nyní soustřeďují v mých rukou.
" Bylo nalezeno zdemolované auto výbuchem nedaleko sjezdu z dálnice. Patrně ho někdo chtěl zničit použitím nálože.V autě byla nalezeno ohořelé tělo, které bylo identifikováno jako Marcela Hlaváčková, narozená 5.8.1959, bytem Puškinova ulice, číslo popisné 8, Hradec Králové. Podle čísla jsme zjistili, že je auto vaše. Pátrali jsme po vás. Znáte oběť ?"
" Ano."
" Jaký byl důvod vašeho odjezdu z místa vašeho bydliště ?"
"Strach," řekla jsem. A v tu chvíli jsem věděla, že když všechno nevyklopím, budu ve velkém nebezpečí. Tak tedy Marcela. Nemýlila jsem se, že mne jistí lidé hledali. Marcela se snažila odjet s mým autem, protože si určitě myslela, že něco, pro ně důležitého, v něm najde.
" Můžete nám popsat důvod svého strachu ?" zeptal se mně jeden z těch mužů.
Rozhodla jsem se. Nic už horšího se mi nemůže stát, než toto vyšetřování.
A tak jsem vykládala od začátku všechny ty události tak jak se seběhly, ale bez mých domněnek a analýz. Když jsem skončila svá líčení, vytáhla jsem z kufříku tu starou knihu a podala ji policistovi.Ten ji okamžitě podal dál. Napila jsem se čaje a zapálila si cigaretu.
Slyšela jsem, jak obracejí listy a šeptem se domlouvají.
" Četla jste to ?" zeptal se mne tentýž muž, který mne prve oslovil.
" Ano," přiznala jsem se.

Odvezli mne ještě v noci do nějakého hotelu. Byla jsem tak unavená, že jsem zahlédla jen název "Černyšev".Poučili mne, že nesmím vycházet ven, zabavili mi mobil a zajistili mi obsluhu. Televize ani rádio, zřejmě úmyslně, na pokoji nebylo a tak jsem se osprchovala, lehla jsem si do postele a usnula jsem.
Probudil mne hluk za dveřmi, pak mne probralo zaklepání. Něco mi říkalo, že nemám otvírat. Někdo chvíli čekal před dveřmi a pak odešel. Bylo totiž slyšet vzdalující se kroky. Myslela jsem, že mne hlídají. Ale za dveřmi už nikdo z těch policistů nebyl, jak jsem zjistila. Upadla jsem zase do té nejistoty a úzkostného strachu. Šla jsem opatrně k oknu a vyhlédla ven. Na ulici byl normální život. Oblékla jsem se a vyšla na chodbu. Všude bylo ticho, jakoby byl hotel prázdný. Jen na recepci seděla nějaká paní a pletla svetr.
" Mohu si zavolat ?" zeptala jsem se.
" Jistě," řekla vlídně a podala mi telefon.
Vytočila jsem Dominikovo číslo. Chvíli to zvonilo a pak se ozval.
" Dominiku, to jsem já, Helena."
" Prosím tě, kde jsi, všichni tě hledali.Kam jsi zmizela ? Čtyři dny jsi o sobě nedala vědět."
Přijeď za mnou do hotelu Černyšev, prosím tě. Musím ti všechno říci."
Přijel a já jsem ho zavedla do pokoje.
Sedli jsme si a já mu všechno vykládala, jak se události po sobě sběhly. Díval se na mne vážně a soustředěně. A když jsem skončila, sáhl do kapsy. Myslela jsem že pro kapesník ....
" Profesore Kříži, ani hnout a položte tu pistoli," ozval se hlas ve dveřích, " a teď vstaňte a dejte ruce za hlavu. Přiřítili se dva muži a porazili ho na zem.

Pochopila jsem, že od té doby, co jsem opustila starý dům a měla tu knihu u sebe, začaly fungovat proti mně ty vlivy, o které všichni tak bojovali a pro které se i umíralo. Odváděli ho v poutech a se mnou zůstal ten, který mne zachránil před zastřelením.
" A všechno tímto skončilo, bude lepší, když na všechno zapomenete a vrátíte se domů. Lidé, kteří měli s tím něco do činění, nenajdete, všichni byli zajištěni a budou se zpovídat z aktivit, které páchali ve spolčení. Doufám, že nebudete o tom s nikým hovořit a napíšete si dodatečně dovolenku. Všem vysvětlíte, že jste byla s milencem.

To bude asi to nejdůvěryhodnější vysvětlení, že ?" usmál se.
Vrátila jsem se k normálnímu životu. Všichni mi uvěřili moji povídačku o milenci. Vlasta mi jen vykládala šeptem, že Jarka a Dominik byli členové nějakého nebezpečného spolku a že jsou ve vyšetřovací vazbě.A ještě jeden, Štefan Krajčíř. Mělo to nějaký mezinárodní význam. A vykládala mi, že nechápe, jak se do toho zapletli. Ale všechno, řekla, začalo tím zájezdem do Francie. Čert vezmi to cestování, řekla a zapálila si cigaretu.
Nechávám ty věci takové, jaké jsou. Ať si s nimi poradí ti, kteří vědí jak na to. Byla jsem hříčkou něčeho, co můj rozum nechápe ani nechci vědět, že tento svět je tak mizerně chráněný proti zlu a zatracení. Nesmím se tomu poddávat. Možná, že časem pochopím, co to znamenalo pro mne samotnou, protože nic se neděje bez příčiny. Nic ........