Vlasto, na férovku!
Vlasto, na férovku!
Na první pohled věděl, že je dobře naložená a když uviděla na sedadle knihu, tak po ni hned ze zvyku hrábla. Dělal, že si toho nevšímá a nastartoval auto. Po očku pozoroval, jak si v ní listuje.
„To čteš, když čekáš, až ti zasvítí zelená?“ zeptala se uštěpačně. Pořád je tak jedovatá, pomyslel si. No, já jsem taky někdy pěkně nabroušený.
„Tak to víš, nějak jsem se do toho pustil.“
„No, moc ti nevěřím, ale když mi řekneš, na co tu knihu potřebuješ, tak ti řeknu, o čem je.“
„Tys ji četla?“
„Jasně a ještě jsem taky viděla prastarý film.“
„Jó?“ opáčil a řekl si, že bude pořád dělat, že se nic neděje, až do chvíle, než bude moci říci: “Vlasto, pomoz mi to rozluštit.“
„Nemáš chuť na večeři?“
„A víš, že jo?“ řekla a on zastavil zrovna na parkovišti velkého domu, kde byla jeho oblíbená restaurace.
Když jeli nahoru, stála před ním a její vůně, do které se ještě nestačil vžít, ho příjemně zasahovala. Když si sedli k vybranému stolu, složila ruce pod bradu a zadívala se na něho.
„Podívej, já vím, jaký jsi. A vím, že se mi rozhodně s tebou žádný románek nestane. Buď budeme spolu, nebo nebudeme. Ale mně je s tebou dobře. Nevadí mi, že máme na sebe málo času.“
Překvapeně se na ní podíval. Usmívala se. Hezky, a přitom se mu dívala do očí. Taky se usmál. Mezitím přišel obsluhující, tak si objednali, a pak se zase na sebe dívali. V jejím pohledu mohl číst: já vím, že máš problém, tak ven s ním. A ona z jeho pohledu: tady není vhodné místo.
Mlčky snědli večeři, Gráf zaplatil a ona se zvedla, že půjde na toaletu.
„Já půjdu s tebou,“ řekl. Udiveně se na něho podívala a dala se do smíchu.
„Budeš držet stráž za dveřmi?“
Já jsem snad zblbnul, pomyslel si Gráf. Ale něco mu říkalo, že se roztočily tím telefonátem nějaké události a že, jak vytušil z rozhovoru s kolegou, musí být ostražitý. A tak skutečně ji doprovodil a čekal na ni, až vyjde ven. A tu dobu se rozhlížel, jestli neuvidí něco zvláštního, nějaké znamení, že případ Fabiola opět ožívá a on se má stát v tom příběhu jednou s postav, od které se čekají činy.
„Tak, jak je to s tím románem?“ zeptal se ji v autě.
„Nemohla bych ti vyprávět doma u krbu?“ zeptala se a on se usmál, ale rozhodně nechtěl v žádném případě mluvit o posteli, i když by si v posteli s ní ten příběh rád poslechl.
A ona mu četla myšlenky. Její rty se pohnuly k úsměvu. A napadlo ji, že by s ním chtěla být tak, jak jsou pořád. Protože ho má ráda, jak umí mít ráda. Líbí se ji, že je takový svůj a jeho povolání, které je samé mlčení, tajemství, nebezpečí, to ji docela přitahuje, nehledě na to, že sám je přitažlivý muž. Ale nemůže mu zatím říci, že ho miluje, bojí se, že to není tak docela pravda.