24.12.2014 00:04

Vlasta vypráví o svaté Fabiole

 

Když vklouzli do garáže, Vlasta vystoupila a vzala do ruky knihu a list do spisu, který tam neměl být, kabelku a on také vystoupil a zamkl auto. Pak vyjeli výtahem do patra a on odemkl dveře, pustil ji jako první a dveře zamkl.

„Ty se pohybuješ, jako bys měl každou chvíli střílet. Děje se něco?“

V jejích očích tančily všechny druhy taškařic a on si připadal v tu chvíli jako paranoidní pitomec.

„Ne, je to jen zvyk – vždy ve střehu.“

„To je dobře, mám alespoň u tebe jistotu, že se umíš kontrolovat,“ smála se a vešla do jeho pracovny. Nikdy v ní ještě nebyla, ale dveře byly otevřené a z ní vanula zvláštní vůně. Ta jeho.

„Ty jsi pracoval? Ty můj chudáčku, ani v neděli nemáš klid. Ty můj detektive.“

Zastavila se nad stolem a uviděla desky s tkanicemi  velkým štítkem: “Případ „Fabiola.“ Opět se rozesmála.

„Čemu se čemu se,“ zeptal se a byl připravený na všechny možné vytáčky a výmluvy, kdyby ten její objev mu šel nějak k tíži. Dokonce ho napadlo, že ji samotnou nemůže nechat nikam jít, protože byli viděni na veřejnosti a kdo ví, kdo teď sleduje. Rychle si zkontroloval své vnitřní pocity a ujistil se, že je to instinkt, nikoliv paranoia.  A ona se stále smála. Šel tedy postavit na kávu a mezitím slyšel, že šla do sprchy. Je to dobrý, pomyslel si, bude tady do rána, pak ji odvezu.

Zatímco chystal kávu, vyšla z koupelny a ptala se ho, zda jsou v ložnici nějaké štěnice.

„Kde by se tam vzaly štěnice, vždyť jsem před měsícem maloval,“ řekl.

„Ale já myslela jako odposlechy, víš?“ usmála se laškovně.

„Ne, nejsou,“ řekl a nabídl ji kávu. Měla na sobě slušivý domácí úbor a byla pěkně učesaná, aby její hezká tvář vystoupila z pozadí vlasů. Tak to měl rád. Nabídl jí kávu, ona si dala šálek před sebe a ještě požádala o sklenici vody.

„Chutná ti?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla a věnovala mu pohled plný něhy.

Michal si kávu, a přemýšlel, jak ji polichotit.

„Byl bych rád, kdybys mi vyprávěla večer své příběhy, které znáš. Moc by mne to uklidňovalo.“

„Chceš být za krále Šahrijára?“

„Kdo to je?“ zeptal se.

„Aha, beru zpět. Tak ti prostě budu vyprávět příběhy, aby se ti lépe spalo a nemyslel jsi na samé ukrutné věci, I když – mnoho těch příběhů je vlastně ukrutných,“ řekla zamyšleně. Škoda, pomyslela si, chtěla bych pro něho Šahrazáda. Třeba náš příběh se bude tak odvíjet. Od chvíle, co jsem ho dnes viděla, má pořád strach. Je ostražitý. Něco se děje a možná, že je do něčeho i zatažený.

Nabídl jí cigaretu a zapálil ji. Věděl, že se rozpovídá, otevře se mu  a že on bude moci vysvětlit tu složku na stole a prosbu o příběh svaté Fabioly.

„Zapal vonnou svíčku a povídej nejdřív ty,“ řekla a pohodlněji se usadila.

Poslechl ji a zhasnul světlo, aby měli více intimního osvětlení. Pak šel pro spis a vložil do něho i ten list, který mu kolega okopíroval. Všechno si přečetla a pak zavázala tkanice. Vyprávěl ji o telefonu, který ho vyděsil i o svých pocitech. Pozorně ho poslouchala,  když skončil, řekla, že nyní bude vyprávět ona.

„Pojď do ložnice,“ řekl a sfoukl svíčku. 

Lehli si vedle sebe, on ji vzal jemně za ruku a ona přivřela oči a začala tiše vyprávět.

„Svatá Fabiola byla lékařka a v hodnosti matróny ušlechtilých římských žen.  Rodem patřila k patrijskému římskému rodu Fabijovců. Provdali ji za muže, který vedl prostopášný život. A tak s ním nechtěla žít a požádala o rozvod. Byla posléze rozvedena podle římského práva. Oproti církevnímu právu se podruh vdala ještě před smrtí svého prvního manžela a žila jako ostatní lidé. Až teprve po smrti druhého manžela zvolila asketický život, jaký ve čtvrtém století se zavedl u křesťanů. Jenže to nebylo tak jednoduché, protože porušila církevní právo a nemohla být přijata co církve a proto se před velikonocemi, po smrti svého druhého manžela objevila před branami Lateránské baziliky. Oblečená do kajícnického oděvu a učinila veřejné pokání za svůj hřích. To udělalo na římské křesťany velký dojem a papež ji přijal zpět formálně do církve. Fabiola se vzdala veškerého bohatství a možností, které ji její svět nabízel a věnovala všechno na potřeby chudých a nemocných. Byla to ona, která postavila v Římě nemocnici, i navzdory tomu, že se lidé báli, že přivede do města od nemocných nákazu. A tak přijímala nemocné sama. V roce 395 odešla do Betléma, kde působil sv. Jeroným. Žila v hospicu v klášteře pod vlivem učení sv. Pavla, které vztáhla na sebe. A pod vedením sv. Jeronýma se věnovala studiu Písma asketickým cvičením. Ale stalo se, že v té době, kdy  Hunové podnikli velkou invazi do východních provincií říše a mezi Jeronýmem a Janem II. jeruzalémským biskupem, vypukl velký spor o uznání učení Origenova a i když pro ni bylo velmi příjemné žít v Betlémě, pro ty všechny nešťastné spory se opět vrátila do Říma. Neopustila však přátelství se sv. Jeronýmem a on na její naléhavou žádost sepsal pojednání o Áronově kněžství a o oblečení pro kněze. A i v Římě pokračovala    ve své lékařské praxi a ve vedení charity pro chudé. Dne 27. prosince kolem roku 400 zemřela, zanechala po sobě jeden významný odkaz, který ilustruje zapojení raných křesťanských žen do medicíny. Sv. Jeroným napsal monografii o Fabiole. Tolik z textu Katolické encyklopedie. [1]“

Na chvíli se odmlčela.

Ale pak se stalo něco, co tě bude zajímat,“ řekla a tím ho přivedla do plného vědomí, protože to povídání o svatých nebyl zase takový šálek čaje, jaký by si přál.

„Co?“ vyhrkl.

„V roce 1855 maloval Jean-Jacques Henner Fabiolin portrét a ten se ztratil v roce 1912. Od té doby ostatní malíři pořídli spoustu kopií a v roce 2009 Francis Alys udělal putovní výstavu více než 300 těchto kopií. První výstava byla v hispánské Society of America v New Yorku, pak v LACMA v Los Angeles a od května 2009 probíhala v Londýně v National Portrait Gallery.“

„A to je v té knize?“ zeptal se a ona zavrtelě hlavou.

„Kdepak, ta Fabiola, co je v té knize popsána nemá nic společného se svatou Fabiolou, o které jsem ti vyprávěla. Autorem té knihy, jak si jistě všimneš, anglický kardinál Mikuláš Wiseman, jehož kniha byla publikována v roce 1854. Byl silně motivován protikatolickým románem do Charlese Kingsleyho „Hypatia“, která vyšla v roce 1853, a román pana kardinála byl zaměřen na angažovanou katolickou menšinu v Anglii, kde byly nějaké problémy s katolickou hiearchií, která byla obnovena pouze v roce 1850. Pak vznikly tři filmové verze: jedna v Itálii v roce 1918, pak ve francouzsko-italské koprodukci v roce 1949 a pak vznikla další filmová verze s názvem „La Rivolta degli Schiavi“ v roce 1969. Tyto filmy však románovou předlohu nedodržují.“

„Takže z toho vyplývá, že v 19. století byl namalován originál obrazu sv. Fabioly, pak následně na vzniklo spousta těch kopií, (originál se však v roce 1912) ztratil,  z těch kopií  se udělala putovní výstava a Americe a v Anglii v roce 2009. V srpnu 2009 se ztratila Anna Jílková a byl založen spis „Fabiola“.

„Ale nemáš jistotu, jestli ta Anna Jílková má něco společného třeba se ztraceným originálem.“

„To to skutečně plave. Ale ty prachy, co byly zajištěny v jejím domě a šperky, to je opravdu divné, i když samozřejmě je nyní dost divoké to dávat nějak do souvislosti. A navíc, ta ženská, jakoby ani neexistovala a nikdo ji neumí popsat, jak vypadala.“

Vlasta se rozesmála.

„No vidíš, něco společného se svatou Fabiolou má, protože se mluví o tom, že její obraz, jak byl namalován v tom 19. století, byl zidealizován, takže její pravou podobu nikdo nezná. A pak ten obraz z 19. století je pouze ideální představa té dámy, kterou tak pěkně ve své monografii vysvítil sv. Jeroným. Víme o ní všechno, ale z druhé , třetí ruky a vlastně nic.“

„Jdeme spát. Já jsem z toho celý unavený,“ řekl a ona pokývla hlavou. Políbil ji lehce na tvář.