Tam pod horami

Tam pod horami, když přichází podzim, mají lidé na pilno. Do prvního sněhu, všechno důležité opatřit. Třeba po několik týdnů se kvůli závějím sněhu nedostanou z chalupy do vesnice. Ve vybudovaných sklepech pod podlahami domů je uložena úroda, zavařeniny, sklenice s naloženým masem a sádlo, sklenice medu, sirupy léčivé i ty, které si přidávají do dobré, chladivé horské vody jako domácí sirup .

Idylka ? Jak pro koho. Snad tehdy, když sedí někdo v klidu svého komfortu a sní o horách. O osamělých srubech, klidu a tichu, o romantice. Zdánlivě ztracený kraj. Jakoby veškeré současné bouřlivé dění ve světě se mu vyhýbalo a těch horských lidiček se netýkalo.Ale pouze zdánlivě.

Tento příběh vypráví o člověku, který působil jako dobrovolník ve zdravotnické misi OSN v Iráku. Jeho život po návratu vzal překvapivý obrat. Zrcadlo maloměstské společnosti ? Zrcadlo doby ? Nehledejte v tom žádné moralizování. Taková je doba, takový je stav mysli lidí. A takové i činy doktora Karla Vozdeckého, který je hlavním hrdinou příběhu..

Ten rok se počítalo, že přijde zima hodně brzy. Byla už cítit uprostřed října. V horských domácnostech, v těch roztroušených chalupách se všichni připravovali na zimu.

" Ty, Karliku, ještě, než odjedeš, podívej se mi na střechu kůlny."

" Ale dědo, už jsem ji před týdnem spravoval, ani jste si nevšiml."

Děda pokýval hlavou a usmíval se.

" To aby tě mohl dědek pošťuchovat," zašeptala babička do ucha Karlovi.

" A kdyby něco, tak mi zavolejte. "

" A nebudeme volat, však se přijeď zase podívat," řekl dědek, kterému telefonování mobilem dělalo problémy.

" Dědku vždyť víš, že má služby. Copak by sem ten lán světa jezdil, až z Vrchlabí. Ještě si zničí auto," řekla babka brblavě a spíš pro sebe.

Soustředila se na balení kousků koláčů a úhledných buchet, aby svému vnukovi přilepšila. Stejně jí pořád ty závodní žblechty.

" A mám přibalit křížaly?"

Neslyšel a proto neodpověděl. Stál na zápraží, kouřil a díval se zasněně do nádherného kraje. I kdyby to měl pohodlnější ve městě, nikdy by tohle neopustil.

Radši bydlí přes týden na ubytovně. A jak by mohl své staroušky nechat jen tak ?

Na ubytovnu dojel, zrovna na vrchlabské věži bilo devět. Otevřel okno, aby vyvětral zatuchlý vzduch, pozdravil se s pár lidmi, uložil si všechno jídlo do malé lednice, osprchoval se a zalehl.

Nespal ani dvě hodiny, když ho vzbudily rány na dveře.

" Doktore, honem do špitálu, je tam po tobě sháňka. Hromadná havárie, mrtví, ranění," byl to recepční, který měl zrovna tuto noc službu.

" Jo, už jdu."

Byl zvyklý na takové situace. Do pěti minut, připraven před domem.

Sanitka už přijížděla.

Všichni ho znali, jak je mlčenlivý, znal ho i řidič sanitky, tak mu jen stručně sdělil stav věci.

Nebyl však odtažitý a rozhodně necítil k nikomu nepřátelství. Tři roky v Iráku na frontě udělaly své. Jako jeden z mála to psychicky vydržel a snadno se zase přizpůsobil svému původnímu běhu života, aniž musel cokoliv měnit. Důležitou vlastností takových lidí je vnitřní pevnost a odolnost v těžkých situacích. Tak se rodí horalé, připraveni už ve svých genech, k boji s přírodou.

" Doktore, vy umíte jazyky, " konstatoval saniťák," jsou tam nějací cizinci. Nikdo s tím nechce nic mít, ředitel chce, abych vás k nim přivezl a vy jste s tím něco udělal."

" Co dělali cizinci ... že by autobus ?"

" To vám řeknou na místě. "

A odmlčel se.

Karel byl zvědavý, proč ho vlastně vytáhli k havárii i mimo službu, Tušil, že ředitel má s tím zase nějaký problém. Stoupalo v něm napětí.

" Hele doktore, tam je vidět ten požár."

Pokývl hlavou.

" Ještě si klidně zapalte, doktore, ať máte do foroty."

Usmál se. Vyndal své pouzdro cigaret z kapsy a zapalovač.

" To zase neusneme. Budeme celou noc vozit po špitálech raněný." Pokýval řidič znalecky hlavou.

" Nedá se nic dělat." Pokrčil rameny a zapálil si dlouhou cigaretu. Ulehčeně vyfoukl kouř do prostoru sanitky. Pach desinfekce, lidského potu, benzinu a ještě bůhvíčeho se smísil s vůní cizího tabáku.

" Ještě zásoby z Iráku, co ?" pochopil saniťák, když mu vůně kouře rozevřela chřípí.

" Ano," řekl krátce.

" Na to se asi nedá zapomenout," chtěl saniťák rozvinout řeč, aby si ukrátil chvíli, ale odpověď nedostal.

Karel se najednou přemístil zpět k Bagdádu. Hlavou se mu mihl jeden traumatický okamžik. Oheň, dým, strašný kravál a on drží v ruce utrženou paži svého kolegy, který se nezadržitelně bral k smrti. Na nočním nebi se křižují světla střel a světlometů. Pouští tu paži na zem a plíží se dál, protože ví, že tam ještě jeden.

" Mozek si s tím udělá své," řekl mu jednou zkušenější kolega, který byl i v Afganistánu. Dnes už to věděl ze zkušenosti a také tomu chtěl důvěřovat.

Saniťák zabočil sanitku směrem k cíli cesty.

" A dál nemůžeme. Už jsou tam zátarasy, asi jsou hasiči a policajti v akci."

Karel uhasil cigaretu a stáhl okno. Do nosu ho uhodil zápach spálené gumy, umělé hmoty i spálených těl. Na okamžik pocítil nevolnost.

V autě zachrastila vysílačka.

" Doktor Vozdecký ?" hlas vrchní sestry z vrchlabského špitálu musel poznat každý, kdo ji jen jednou uslyšel ječet.

" Ano, jsme na místě," řekl pohotově saniťák.

" Tak, kde se flákáte ? Jsou tu mrtví, zranění."

Oblékl koženou bundu a vzal do ruky svůj lékařský příruční kufřík.

" Tahle bába, ta mi hned vezme náladu," řekl saniťák naštvaně a udělal směrem k vysílačce jisté gesto, za které by mohl přijít o přední zuby.

Vylezl ze sanitky.Chladný vzduch byl nepříjemný, prosycený hořícím odpadem. Bylo to tak deset minut ostré chůze, než se dostal až k místu havárie.

" To je dost, to je dost," šel mu v ústrety sám ředitel nemocnice. Karel se podivil se, co tam dělá.

" Je to průser, Karle, zůstali v tom nějací arabští diplomati. Kéž by to byli jen obchodníci. Dvě ženské a dva chlapi. Nikdo se s nimi neumí domluvit, jen pořád mávají těmi svými extra pasy a drmolí jako vzteklí. Co jim člověk sotva rozumí v angličtině, tak zase není o co stát. Bojím se, že to neskončí dobře."

Ředitel měl starostlivý výraz. Od jeho jmenování ho pronásledoval neustále pocit, že ho ministr odvolá pro nějakou chybu a tím se z něho stane společenská nula. A takový to byl chirurg, pomyslel si Karel. Dnes by už u stolu byl platný, jako já ve smyčcovém orchestru. A musel se tomu přirovnání v duchu zasmát.

" Je normální, že k hranicím jezdí i diplomati," uklidnil ho Karel.

Černé auto, které skutečně mělo diplomatickou značku, jak stačil zjistit, stálo mimo hlavní dálniční tah. Přední část zcela zdemolována. Opodál seděli čtyři lidé, zabaleni do dek a mlčeli. Na první pohled mu bylo jasné, že jsou jen otřeseni, ale ne vážně zraněni.

" Dobrý večer," pozdravil je Karel anglicky a oni po něm mrskli očima. A jejich pohledy nevěstily nic dobrého.

Pokývli hlavami.

" Jste raněni ?" zeptal se Karel stále v angličtině. Gestem naznačili, že ne, ale Karel spíš tušil neochotu se podrobit jakémukoliv lékařskému vyšetření.

" Mohu se jen tak zběžně podívat ?" zeptal se.

" No," řekla taková mladší žena. která se držela za paži a v tváři měla výraz bolesti.

Nechtěl je k ničemu nutit. Spíš přemýšlel, jak dosáhnout alespoň komunikace.

" Tak, co je s těmi mohamedány?" zařvala vrchní sestra, až se ti čtyři lekli a pochopili, že jde o ně. Vyskočili.

" Klid," řekl arabsky.

" Vy umíte arabsky ?"zeptal se starší muž udiveně a docela i přátelsky.

" Ano, můžete se mnou mluvit bez obav. Takže ještě jednou - je z vás někdo raněn ?"

Mladší žena, která dosud stála opodál, si vyhrnula rukáv, celý zkrvavělý. Na paži měla tržnou ránu, ale nekrvácela. Karel jí opatrně vyčistil ránu, přiložil gázu a ovázal zranění.

" Děkuji," zašeptala a usmála se. Příjemný úsměv, pomyslel si Karel a opětoval ho.

" Doktore, my nemůžeme do nemocnice, " řekl opět ten, který s ním prve mluvil a vzal ho jemně za rameno.

" Rozumím," řekl Karel vážně a současně udělal gesto, kterým je ubezpečil, že je bude respektovat.Pochopil, že se nechtějí chlubit svou identitou.

Mezitím se blížila vrchní sestra.

" Už jsem je prohlédl, nic vážného se nestalo. Ale nemohou jet dál, nemohou se spojit s ambasádou, souhlasí, abych je odvezl k sobě domů, kde jim poskytnu pohostinství, než se budou schopni sami přesunout po své linii."

Vrchní vyslechla jeho hlášení s důstojností zkušené zdravotnice a pokývla hlavou. Pochopila, že není radno do této záležitosti strkat nos, už kvůli lidem ve špitále ne. Ať si to s nimi Vozdecký vyřídí..

Pomohl jim sebrat jejich věci ze země a odváděl je k sanitce.

" Kam pojedeme ?"

" Dostal jsem povolení, že vás mohu ubytovat u mne doma, než si zajistíte pokračování cesty do vašeho cíle."

Tak asi zněla věta, kterou jim řekl v jejich rodném jazyce. Pokývli hlavami a po celou cestu pak už mlčeli. Mlčel i saniťák. Tvářil se důležitě. Jen se jednou zeptal, jestli to jsou teroristi. Karel mu odpověděl, že to sám neví a že se uvidí a musel se usmát.

Tím mu přidělal ještě větší starosti a současně zvedl pocit důležitosti.

Když se dopoledne probudili, vyšli na verandu.

" Tady je krásně." řekla ta mladší žena a upírala oči k obzoru, kde se vlnily kopce.

" Nuže, doktore, jestli budete tak laskavý, doprovoďte nás na dálnici a my musíme pokračovat v cestě. Už nám přistavili auto. Řeknu vám, kde zastavíte a my přesedneme."

Celou cestu mlčeli, ale dívali se z oken a občas souhlasně pokývali hlavami. Vytušil, že se jim kraj líbí.

Zastavil na místě, kde měl určeno. Vystoupili. Rozloučení bylo krátké.

Ředitel si ho pozval hned po příjezdu do své pracovny. Chtěl vědět podrobnosti.

Řekl mu jen to, co bylo nutné, protože se nechtěl zaplétat do dalších a dalších otázek.

A pak, jakoby se na příhodu zapomnělo.

Blížil se konec října a v horách padl první sníh. Ale zatím na hřebenech. Už bylo chladno

" No,Karle, jestli padne o metr víc, než loni, tak se s tím auťákem nedostaneš nikam," dedek se starostlivě díval z okna na odstavený vůz.

" Asi ne," odpověděl a starostlivě se díval týmž směrem. Ale kde vzít skoro milión na nový ? Asi nakonec dojde k tomu, že se bude muset usadit ve Vrchlabí. Sehnat byt, na zimu vzít staroušky sebou. A do hor jezdit jenom od jara do podzimu. Oni ve městě nikdy nebydleli. Tohle nemohou přežít.

V nemocnici není lehká práce a rozhodně ne vždycky příjemná atmosféra. Býval trochu nepříjemný k sestrám i k pacientům. Ale nikdy to nemyslel zle. Netušil, že si o něm vykládají, jak je povýšený, že se neumí domluvit s lidmi, že se ho lidi z vesnic bojí. Některé věci se promílaly i mezi kolegy. Ti mu zase záviděli, že má, oproti nim, slušný plat, ale už neviděli, že má, oproti nim, i vyšší pracovní nasazení. A historie té noci, kdy se stala havárie a on pomáhal "těm Arabům", ještě zvýšila frekvenci dohad a drbů. Nevšímal si toho. Myslel si, že je to moudřejší, ale spletl se. Svým velkorysým přístupem spíš dráždil. A tak pomalu se přidávali ti, kteří si dosud vůči němu netroufali.

" Karle, máš tu návštěvu," zavolal mu ředitel na mobil. Karel vycítil z jeho hlasu, že se něco nepříjemného děje. A tak, aby to měl rychleji za sebou, přidal do kroku po dlouhé chodbě, na jejímž konci byl sekretariát. Zaklepal.

" Jen pojď dál," řekl již velmi přátelsky a úlisně. Na velké pohovce seděla ona mladá žena, kterou ošetřoval tenkrát u auta. Velmi elegantně oblečená, usmívala se a vedle ní zřejmě překladatelka. Jak vešel, vstala a podala mu ruku.

" Vážený pane doktore, byla jsem zmocněna vám poděkovat za mimořádné úsilí, které jste projevil při té nešťastné události. Osobně vám děkuji za ošetření a poskytnutí pohostinství. Jak je zvykem v naší zemi, přivezla jsem vám dar, který vám jistě přijde vhod."

Nemýlil se. Dívka byla opravdu tlumočnice. Přesně přeložila její slova, ale neusmívala se tak příjemně. Spíš mluvila jak automat. Když skončila, žena jí očima poděkovala, vstala a pokynula mu, aby s ní šel k oknu.

Na parkovišti stálo zbrusu nové terénní auto. Polekaně se na ní otočil Snad v první chvíli chtěl odmítnout, ale z jejích očí si přečetl, že je to zbytečné. Podala mu klíčky od vozu a balíček s doklady.

" Ještě jednou děkujeme. Užijte si vás vůz ve zdraví, pane doktore. "

Lehce pokynula hlavou na pozdrav směrem k řediteli a s tlumočnicí opustila místnost.

" Páni, tam, se teda platí za jednu gázu," šla celou nemocnicí jedna řeč.

" Karle, víš, jak si tě vážím. Ale já musím udržet mezi lidmi klid, jak by to tady vypadalo. Teď, když máš to auto, nebude problém tě přemístit do jiného špitálu. Souhlasíš, viď ? " řekl ředitel. Karel pokývl hlavou. Jemu samotnému se ta nastalá situace zdála neúnosná. Ne všechno mozek dokáže zpracovat, pomyslel si a připadalo mu z druhé strany směšné.

Příliš si zvykl na problémy a těžkosti. Uměl je řešit. Ani ho to příliš nemrzelo. Z Červeného Kostelce to není zase tak daleko ke starouškům. Zařídit si podnájem bude hračka. Sbalil si věci, odevzdal klíče od svého pokoje na vrátnici. Nikdo se s ním ani moc neloučil, vždyť nebude daleko. A tam bude mít i lepší pozici, takže to vlastně dostal za odměnu. Přesně tak to nakonec podalo vedení nemocnice. A tak to také řekl i svým starouškům.

Ten rok napadlo sněhu o metr víc než loni.

Copyright © 2007; Maura. All rights reserved