Tak dlouho jsme na tebe čekali!
Sobectví ? Pohodlnost ? Výzva nového života, který si osobuje právo na svůj osud a tichým hlasem rozhoduje pro sebe ? Cesta ke kapli byla cestou k prozření. Naši předkové byli moudří a uvážliví lidé. Věděli, že spousta věcí, s kterými spojujeme svůj osud, nezávisí jen na našem přání, chtění a touze mít. A proto je dobré a správné čekat a být pokorný nebo pokorná ve chvíli velkých krizí v životě.
Tak dlouho jsme čekali ......
Zrovna jsem mu chtěla říci, že jsem konečně těhotná. Sice jsem se nadechovala k řeči, ale on to jakoby nezpozoroval a pohladil mne po vlasech.
"Víš, někoho mám. A ta slečna se mnou otěhotněla. Budu konečně otcem. Musíš to pochopit. Čekali jsme tak dlouho, už mi bude pomalu čtyřicet let a tobě také, myslím si, že už nemá smysl dál usilovat."
Vida, jak se osud točí, jako kolo štěstí ! Nejdřív ve mně pochopitelně hrklo, pak se ve mně rozproudila žhavá láva žárlivosti. Ale - mlčela jsem. Němě jsem přikývla. Nemělo smysl teď vůbec něco říkat.
Několikrát jsem je viděla spolu. Byla o mnoho let mladší, než já. Myslela jsem si, že jsou jen kolegové.
"Proč nic neříkáš ?"
"Nemám co říci. Čekala jsem to."
Hrála jsem si na ušlechtilou. Život, který se ve mně probouzel mne nabádal k obezřetnosti a opatrnosti. A byl také trochu sobecký. Mluvil ke mně vnitřním hlasem a chtěl mne mít jen pro sebe. Bránil sám sebe.
"To je od tebe hezké, že neděláš scény. A kdy se odstěhuješ ?" zeptal se mě a zapálil si cigaretu. Sám musel cítit trapnost své otázky. Usmála jsem se.
Ale byla to praktická otázka.
"Kdy si myslíš, že to bude nejlepší ?" odpověděla jsem mu klidně, jako bychom řešili nejběžnější problém.
"Třeba hned," řekl rychle se a v jeho rysech nebylo už ani trochu toho pěkného přátelství a lásky. Ano, i on měl pocit, že řešíme nejběžnější problém.
Byl zase tím rozhodným manažerem, který v každé situaci ví co dělat. Ani se mne nezeptal kam půjdu, ale předpokládal, že to bude moje zamilované místo v Krkonoších, kde mám po rodičích krásný dřevěný srub k celoročnímu obývání.
"Dobře, takže ti pomohu balit, podepíšeš mi nějaké papíry. Ani jsem nedoufal, že to bude tak snadné."
Bylo to zdánlivě bez sentimentu. U auta mi ještě připomněl, že jsem mu zapomněla odevzdat své klíče od bytu.
Ano, jistě, nedocházelo mi, že sem už nepatřím.
Už bylo docela chladno a na polích ležel bílý sníh, když jela k cíli své cesty, Zvolila jsem si to, nebylo o čem mluvit, nad čím filozofovat .
Vychutnávala jsem si, při jízdě, pohled na postříbřené stromy a pocukrované louky a pole. Manželův advokát určitě již dnes večer od něho obdrží pečlivě vypracovanou žádost o rozvod, pomyslela jsem si. Na všechno myslí v předstihu, usmívala jsem se v duchu. Na všechno myslí ve svůj prospěch, stejně jako ten, který přijde. Nedovoluje mi, abych truchlila a rozčilovala se. Chce mít klid ke svému rozvoji a růstu.
Když jsme se před lety brali, měli jsme skromný byt a mí rodiče mi věnovali dům v horách. S mým sňatkem nesouhlasili a zřejmě věděli o životě víc než já v době, kdy jsem byla zaslepená zamilovaností. Proto také veškeré financování našeho manželství pozastavili. Nevěřili ve správnost mé volby. Mého manžela podezřívali, že se oženil do zámožné rodiny s vypočítavosti a já jsem s nimi kvůli tomu půl roku nemluvila.
Dnes tak trochu vím, že neměli pravdu. Nemohu si to odpustit, že jsem jim způsobila trápení.
Už se skoro stmívalo, když jsem zaparkovala v garáži a vzala svá zavazadla, jedno po druhém, abych je vynesla nahoru. S překvapením jsem zjistila, že je v domě pečlivě uklizeno a vyvětráno a dokonce i příjemné teplo. Všechny věci byly na svém místě. Ale vzápětí jsem si vzpomněla, že moje matka uzavřela s jednou místní rodinou dohodu, že se budou o dům starat a že dohlédnout i na přípravné úpravy a opravy. Mým rodičům na něm hodně záleželo. Jakoby věděli, že jednou budu hledat v jejich domě azyl v těžkých chvílích svého života. Všechno do sebe zapadalo, můj osud nabíral na otáčkách.
Rodina, která dům spravovala, bydlela nedaleko. Nějací Havránkovi. Asi bych tam měla jít. Ale byla jsem si jistá, že až uvidí, že se v domě svítí, že určitě přijde. No, musím říci, že jsem dlouho nečekala. Slyšela jsem, jak před domem zastavilo auto a vzápětí někdo stiskl zvonek. Seběhla jsem dolů a otevřela dveře. Před nimi stál vysoký muž v bundě.
"Vy jste paní Řehořová ?" zeptal se mne.
"Ano, to jsem a vy , vy jste kdo ?"
"Honza Havránek. Staráme o váš dům. Viděli jsme světlo, tak jsem se přijel podívat, kdo tu je."
"Já jsem se dnes přistěhovala a už tu zůstanu. Ale pojďte dál, je dost chladno. Udělám vám kafe."
"Já jedu právě na směnu. Odložíme to na jindy."
"Dobře, jak chcete."
Cítila jsem se trochu unavená a tak jsem uvítala, že se mohu vykoupat a lehnout si. Nebylo mi nejlíp. Ani na těle, ani na duši. Spánek nepřicházel. Nebyla jsem ještě zvyklá spát sama.
Dotíraly na mně všelijaké myšlenky, které bolely. Měla jsem bojovat? Měla jsem něco udělat? Říci mu pravdu? Proč jsem proboha, já husa, z toho hned vycouvala? Šla jsem jak ovce na porážku. Asi si musí myslet všelicos, ale tak mne zaskočil ! Snad se ozve, snad to ještě jednou probereme. Znám ho. Je dost tvrdohlavý a jistě mu bude divné, že jsem z manželství tak rychle vycouvala.
"To jste ale udělala velkou chybu," řekla mi paní Havránková, když jsem ji druhý den ráno všechno pověděla. Zrovna připravovala bramborové placky a po celém domě voněl česnek a majoránka.
"A co byste na mém místě dělala vy?"
"Já bych té ženské udělala ostudu."
"Ale paní Havránková ..." napomenula jsem ji.
Byla prostá žena a jistě v tomto ohledu měla pravdu.
"A s tím vaším těhotenstvím to také nebude žádná legrace. Jste v letech. Musíte se přihlásit na těhotenské oddělení."
"Už jsem na to také myslela."
"A co budete dělat ? Jak se budete živit ? Pomyslela jste na to, když jste se tak rychle spakovala ?"
"Mám dlouhodobou smlouvu na překladatelskou činnost. Budu to dělat přes počítač."
"Tak to jo."
Paní Havránková naskládala placky na talíř a postavila konvici na kafe.
"A víte, co je to za ženskou ?"
"Právnička, pracuje s manželem ve firmě."
"Tak to vám všechno sebere. A vy budete s dítětem živořit."
"Živořit nebudu, to určitě ne."
"Něco na vás nastrojila. Uvidíte, že to jen tak neskončilo.Udělá všechno, aby se k vám manžel už nikdy nevrátil Vzpomenete si na moje slova."
Ale mně bylo nyní lhostejné co nastrojila. Už mi nemohla nic víc vzít. Jen to, že jsem zamlčela těhotenství, to se mi asi v budoucnu nevyplatí. S tím budou problémy. Snadno se to vypočítá, že v době, kdy jsme se dohodli na odchodu, já už věděla, že s ním čekám dítě. Nikdo asi nebude chápat moje rozpoložení ve chvíli, kdy mi oznámil, že se mnou končí.
Vypravila jsem se k místnímu lékaři hned druhý den.
"Jste v pořádku, určitě snadno porodíte," řekl mi doktor. Když jsem od něho odcházela, vzpomněla jsem si, že jsem se do zapomněla zeptat, jak to vlastně bude s otcovstvím mého manžela a jeho právem na dítě i po rozvodu. A tak jsem se ještě vrátila. Byl sám v ordinaci a ještě jednou mne přijal. Vyprávěla jsem mu celý příběh, ale již v slzách.
Když jsem skončila, sama jsem pochopila, jakou hloupost jsem provedla.
"Jestli se k dítěti přihlásí, pak to budete mít hodně těžké. Stejně musíte sdělit jméno otce. Jste vdaná žena. Dosud vdaná. V počátcích těhotenství jste žila ještě ve společné domácnosti. Váš manžel má právo na vaše dítě, pokud o něho bude usilovat. Víte, připravte se na to, že vám pokoj nedá. Měla byste mu napsat dopis a všechno mu vysvětlit. Lépe dřív, než pozdě. Třeba se věci nějak dají do pohybu a nakonec se všechno vysvětlí."
"Nevysvětlí. Manžel je dost nekompromisní. A kromě toho, ta jeho slečna je o mnoho let mladší."
Začínám si uvědomovat, že jsme posledních deseti letech žili ve stereotypu. Neprojevovala jsem mu asi dost lásky a nebo jsem nebyla schopná už dát něco navíc, abych vztah udržela v příjemném rozpoložení.
Uběhlo několik dní, tentokrát se dostavoval neklid. Čekala jsem, že se ozve.
Avšak žádný dopis ani telefon. Jakoby všechno utichlo, ale já jsem byla plná očekávání toho nejhoršího. Mám poslechnout doktora a přiznat své těhotenství manželovi ? Jen při té myšlence mě zaplavila mne vlna nenávisti a odporu k němu.
To se nikdy dřív nestávalo. Musím to nějak řešit. Musím se s tím vyrovnat a udělat rozhodující kroky dobré pro nás tři. Je to nyní na mně. Nepřivádět si další utrpení v pěstování sebelítosti a umíněnosti.
Měla jsem úplně jiné pocity, než dřív. Život ve mně působil změny mých reakcí na události, které by asi, za jiných okolností, byly daleko razantnější. Chápala jsem to jako změny v sobě samotné a odpovídala jsem se zázraku, který ve mně začínal žít. Říkala jsem si, že se musím spoléhat na to, co mne povede ať to dopadne, jak to dopadne, bude to rozhodnutí už pro jiný osud, ne jen pro můj vlastní. A proto jsem ztichla a čekala.
Paní Havránková mi jednou ráno vyprávěla o kapli, která je skrytá v lesích. Prý byla postavená za první světové války, aby se mohly matky modlit za své syny, které měly na frontě. Některé se nemodlily nadarmo. Paní Havránková byla zbožná žena, já jsem se nikdy o náboženství nezajímala. Ale ta úzkost a to vnitřní napětí mne přiměly – alespoň to zkusit.
"Paní Havránková, já bych se k té kapli podívala. Víte, jak jste mi o ní vyprávěla," rozhodla jsem se.
"Není to daleko, syn vás tam vezme autem."
"Raději bych šla pěšky."
Pokývla hlavou a soucitně se na mne podívala. Pak mi na papír namalovala celou cestu. Na cestě jsem vzpomínala jsem na první setkání s mým manželem. Líbil se mi. Později se ukázalo, že je nepřekonatelný milenec. A to bylo pro mne, tehdy mladou holku, rozhodující. Na nic jiného jsem nemyslela a o ničem jiném jsem ani neuvažovala. Když děti nepřicházely, bylo to sice zlé, ale měla jsem pocit, že jsme si na sebe zvykli. Nenapadlo mne, že by si mohl hledat jinou ženu. Tak jsem si byla jistá sama sebou.
Dělal všechno, co mi na očích viděl a tím mne zaslepoval. Nemyslela jsem na něho, ale na sebe. Vlastně, nikdy nepadla řeč o našem vztahu, fungovali jsme.
Za chvíli jsem spatřila vrcholek kaple mezi stromy a záblesky bílých zdí. Trochu jsem přidala do kroku.
A mé myšlenky pokračovaly dál.
Musím si přiznat, že mně ten pohodlný život bez dětí začal vyhovovat. Vzala jsem tu skutečnost hned zkraje manželství jako konečnou a začala se starat především o sebe.
A proto ti nebylo svěřeno mateřství, ozval se ve mně hlas. Ulekla jsem se. Chvíli jsem na nic nemyslela. A tak jsem konečně stála před malou bílou kapličkou. Asi se o ní starají ženy, napadlo mne. Byla bíle natřená, v oknech květiny, čisté schody. Stála uprostřed listnatých stromů. Ty nyní opadávaly a ležely bíle ojíněné na zemi ve všech možných barvách pozdního podzimu. Vzala jsem za velkou, ohmatanou kliku a otevřela jí.
Prostý oltář zdobený květinami, ve výklenku oltáře stála Maria s dítětem v náruči.
Poklekla jsem a sepjala ruce. Jak se modlit ? Nikdo mne to neučil. Nikdo neporadil.
Do očí se mi draly horké slzy. První slzy za hodně dlouhou dobu. Slzy úlevy. Myslela jsem na své dítě, které přišlo v nejneočekávanější chvíli, na svého manžela, který už nevydržel čekat a zvolil si svou cestu a na mé sobectví, které mne náhle vedlo k myšlence, mít své dítě jen pro sebe. Přicházela jsem na myšlenku, že není mezi námi takový vztah, abych chtěla s ním dál sdílet mateřství a budovat rodinu. Ale v koutku duše jsem chtěla, aby mne nikdo v mém štěstí prostě nepřekážel. Ale nyní, nyní bych si přála, abych byla s ním a mohla s ní sdílet ten zázrak mateřství a lásky, která se ve mne silně ozývala a zcela mne měnila v jinou osobnost. Zde, na tomto místě stály matky v úzkostech o život svých synů a já nyní nevím, zda nosím syna nebo dceru, ale jsem také plná úzkosti a nejistoty. Jak budeme žít? Jak to všechno vydržím, když jsem dosud vedla tak pohodlný a bezstarostný život vedle svého manžela, který mi všechno poskytoval a já se nemusela o nic starat? Vypěstovali jsme si něco, co nebylo správné, dnes to vidím. Neusilovali jsme o pokračování smyslu naší lásky, žili jsme v dostatku a mysleli si, že nám nic nechybí.
V těchto myšlenkách jsem upírala oči k oltáři, na kterém stála Madona s mírným a čistým úsměvem a držela v náručí své dítě. Přemohla mne lítost i odevzdání.
Vrzly dveře. To mne vytrhlo z rozjímání. Snad vítr, pomyslela jsem si a ani jsem se neotočila. Někdo mi položil ruku na rameno. S úlekem jsem se otočila a za mnou stál můj manžel. .Chtěla jsem vstát. Zavrtěl hlavou a sám upřel pohled na sochu stojící ve světle svící. Také se určitě neuměl modlit. Ale určitě také mluvil v duchu hlasem silnějším, než bouře.
Tak jako já.
"Pojď, už je chladno," řekl mi tiše.
Vstala jsem a objala ho. Přitiskl mne k sobě pevně jako dřív.
V našem domově se nic nezměnilo, všechny věci zůstaly na svém místě. Sedla jsem si do svého křesla a on do svého. Pokoj zalévalo večerní světlo a hrála jemná hudba do ticha, které jsme si dopřáli.
Až později jsem se dozvěděla, že dítě čekala s někým jiným. Provalilo se to. Pravda vyšla najevo. Stejně jako pravda o našem manželství. Máme opravdu oba co napravovat a nyní také co tvořit. Láskyplný domov pro toho, kdo má nyní mezi nás přijít.
(c) Maura, 2008