Tajemství telefonu rozřešeno a obraz na zdi
Tajemství telefonu rozřešeno a obraz na zdi
Stará paní mu podala přezuvky a tím mu naznačila, aby se zul.
„Dáte si kávu?“ zeptala se obou a oni přikývli.
„Zanes tu krabici mámě do pracovny a pak si sedněte do obýváku,“ řekla. Nic se nezměnilo. Všechno bylo na svém místě.
Mladý muž otevřel dveře do pokoje.
„To je mámina pracovna,“ řekl. Ano, byl to její pokoj, v kterém dřív sedávali. Ale dnes je vybavený starožitným nábytkem a na zdi visí obraz, který nikdy neviděl.
„Krásný obraz,“ řekl komisař, „mohu se podívat blíž?“
„Jistě, to je kopie obrazu Svaté Fabioly. Máma ho od někoho dostala v Londýně, když promovala.“
Vyšli z pokoje a mladý muž otevřel dveře do obýváku. Ten se vůbec nezměnil.
„Posaďte se, prosím,“ řekl a ukázala křeslo. Sám si sedl proti němu.
„Nedávno jsem měl podivný hovor. Volala mi Fabiola,“ zasmál se.
„Jo, to byla moje kolegyně. Když se dozvěděla, že přidělili vám případ té Anny Jílkové, a když se ještě dozvěděla, že jste ho nazvali „Fabiola“, tak jí to přišlo strašně k smíchu. Zavolala vám, aby vás pošťouchla, ale taky, aby vám předala nějaké naše dokumenty.“
„Jo, říkala, že se zase ozve,“ řekl komisař, „jenže já jsem se na tu Fabiolu vyptával u jedné historičky. Podivný příběh.“
„Proč podivný? Ženská, krásná, bohatá, křesťanka k tomu si vezme pohana. Pak zjistí, že s ním nemůže existovat, tak se rozvede, dostane strach, že přijde o své postavení a že ji někdo ublíží ještě víc, tak se znovu vdá a vynese ji to vyvržení z církve. A to je docela vážná věc, protože ví, že nemůže tak existovat. Fabiola je zvláštní příběh. Taky jsem nad tím přemýšlel, když jsem se jednou podíval na ten obraz, a pak, když jste ten případ nazvali jejím jménem. Krásné ženy platí za svou krásu,“ dodal.
Stará paní přinesla kávu a zákusky.
„Poslužte si,“ řekla a zase odešla.
„Tak, k případu Jílkové. Máme prověřené stopy, že odletěla do Francie. Ten den, co tvrdila, že musí jít pro koření. A neletěla sama. Jenže, pak se nám její stopa ztrácí, protože změnila své jméno a zřejmě i podobu. Takže nemáme její totožnost. Jméno „Anna Jílková nikdo ve Francii nemá v databázi.“
Komisař se napil kávy a cítil, jak se příjemně zotavuje z té únavy, která ho ráno přemohla v autě.
„Že na ni v Paříži na letišti čekal nějaký svatý Jeroným?“ zasmál se.
„To je docela vtipná poznámka. Jenže svatý Jeroným to nebyl. Máme podezření, že Anna Jílková byla už zde agentka a pracovala pro CIA. Zřejmě měla horkou půdu pod nohama a potřebovala zmizet.“
„Víte o tom něco bližšího?“
„Ne.“
Komisař se podíval na hodinky, pak dopil kávu a zvedl se.
„Víte co? Navštivte mne v práci, půjdeme si někam sednout, kde nás nebude nikdo rušit a prověříme ty dokumenty. Děkuji za kávu a přeji vám hezký víkend.“
„Já vám taky děkuji,“ řekl mladý muž.
V předsíni se potkal se starou paní.
„Děkuji vám za kávu,“ opakoval a ona přikývla a zase si ho ostře změřila. Měl chuť říci: jo, jsem to já, ale místo toho ji popřál pěkný víkend a byl rád, že nespadl do nějakých trapných hovorů.