Tajemství mé babičky

Láska, úcta k životu a sebeúcta jsou hodnoty, které přetrvávají, i když nejsou lidmi upřednosťnovány. Ale právě ty nás vedou po správných cestách a sebepoznání.   

Obloha byla nádherně barevná a přitom mrazivá. Pozorovala jsem zrůžovělá místa, jak se tak sem a tam ukazovala na tom kousku, který jsem měla možnost vidět z křesla. Poslouchala jsem Bacha a pokuřovala cigaretu. Sem tam jsem se napila horké, silné a hořké kávy. Na komodě tiše tikaly velké rokokové hodiny a i když bylo v místnosti dost chladno, hřál mne babiččin dlouhý měkký černý župan, který mi půjčila, než odjela ráno ke strýci do Prahy. Přiznám se, že jsem jí ho záviděla a říkala jsem si, že jí jednou požádám, aby mi ho dala. Koupila bych ji za něj jiný! Ale babička by o tom nechtěla slyšet. Cenila si ho víc, než krásných šperků z první republiky, které mi darovala slovy :

„Vezmi si je, ať se tady o to nemusím starat. "

Jaké vzpomínky ji k němu vázaly? Dosud jsem o tom nepřemýšlela.

Babička měla rozumné manželství, jak se tak říká. Moje sestra Alice se několikrát vyjádřila, že vdávat se bez lásky je nemravné. Babička se vševědoucně usmívala a neříkala nic. Co by také měla říkat? Dědečka jsme znaly obě, já i Alice, moc dobře. Chodíval s námi do divadla a na koncerty, protože kino a televizi považoval za ztrátu času. Také nás vozil na výlety do přírody. Užily jsme si s ním opravdu krásné chvíle, obě jsme ho zbožňovaly, i když neprojevoval žádné velké city. Ale až nyní, když jsme dospělé, chápeme, obě to chápeme, že ti, kteří o nich mluví, nemají je v srdci, jen na jazyku. A tak jsme prožily mládí a dětství v prostředí, které nám vytvořilo ty nejlepší základy do života, kdybychom se toho obě ovšem držely, aniž jsme cokoli tušily, o čemkoli přemýšlely. Oba nám vytvořili krásnou iluzi bezpečí a jistoty.

 Když se už dědeček nevrátil z nemocnice, obě jsme ho oplakaly upřímnými slzami a těžce jsme jeho nepřítomnost snášely. Babička také. Ale nehořekovala. Jen byla více zamlklá, ale na jejích činnostech, kterými se obyčejně zabývala, to nebylo znát. Jen někdy šla spát později, než obvykle, ale dědečkovu půlku postele nechávala pečlivě upravenou tak, jakoby si do ní měl přijít za okamžik lehnout. A to byla láska ! Tak jsem si to představovala.

Až moje sestra Alice mi svěřila tajemství, že se babička zamilovala a zapřísahala mne, abych to nikomu na světě neříkala. Ani babičce, natož matce nebo otci nebo někomu jinému. Alice byla vždycky informována o všem, co se kolem děje a o čem já nikdy neměla ani tušení. Kéž by si ty svoje tajemství nechala pro sebe. Od té doby, co jsem se dozvěděla pravdu, jsem plná nepokoje. Podívala jsem se na velký obraz, kde byl můj dědeček v pěkném dlouhém tmavém kabátě a držel za obojek psa. Poprvé jsem si řekla, že to byl hezký muž a zadívala jsem se mu do očí.

„Tak vidíš, dědo, nebyl jsi jediný a nebudeš“, řekla jsem mu.

Zasmála jsem se a vstala z křesla. Šla jsem do babiččina pokoje a otevřela okno, abych tam vyvětrala a přitom se podívala do ulice. Světla se už rozžíhala a vrhala na chodník rozmazané odlesky. Do pokoje vlezla zima. Přitáhla jsem si dlouhý velký župan blíže k tělu a chvíli jsem čekala, až se vzduch vymění. Pak jsem zavřela, zatáhla žaluzie a rozsvítila světlo.

Pokoj, kde oba bývali nejčastěji, byl moc pěkný, starodávný. Dvě postele, secesní kulatý stolek pokrytý vyšívaným ubrusem stylem richellieu bez jediné poskvrnky, pěkně naškrobený a vyžehlený, na něm drahocenný porcelán a starodávná dóza na bonbony. Otevřela jsem víčko, no jasně, že tam byly, jako obvykle. Ty mlsával dědeček. Babička je doplňovala!

Vzala jsem si jeden, pěkně jsem si ho rozbalila a pochutnávala si. Bylo mi veseleji. Asi proto, že staré věci zůstaly na svém místě, i když se všechno změnilo. Ale, co bude teď, když si ta Alice pustila pusu na špacír ? Ještě , že to řekla jen mně. Nedej Bože, aby se s těmi svými řečmi ještě potloukala po příbuzných. Nebylo jí co věřit, ale mně zapřísáhla, abych mlčela. Tak snad tu klapačku taky udrží na uzdě. Sedla jsem si na pěkně vypolštářované pohodlné křesílko, kde sedávala babička ještě za života dědečka a z toho křesílka mu předčítala tichým hlasem krásné příběhy, stejně konečně tak, jak nám čítávala před spaním. Ach jo ! Babi, kdybys věděla, co víme !

Dívala jsem se na obrazy na zdech. Andělíčci, nevinnost sama. Jeden se mi líbí – jak anděl vede duši do nebe. Asi od nějakého francouzského malíře.

Moje zvolna oči přejížděly obrazy, vpíjely se do těch krásných romantických výjevů. Všimal jsem si, že na levé straně jsou podepsány takovým klikyhákem.

Alice mi řekla, že důkaz o pravdivosti tajemství je ukryto v místech, které každý den vidíme a na které se obvykle díváme. Tak jsem sundala jeden obraz a otočila ho.

Byl řemeslně zhotoven. Přejela jsem dlaní po té straně, kde byl bílý tuhý papír, pěkně zasunutý do kovových trojúhelníčků. Podívala jsem se na hodiny. Babička říkala, že přijde o šesté a je třičtvrtě. Kdybych ty obrazy rozdělala, nestačila bych je už dát zpět a babička by jistě poznala, že se v nich někdo hrabal. A kdo tam bývá nejčastěji ? Já.

No jasně, babička přišla v šest. Našla mne, jak sedím nevinně v křesle a čtu si.

"Ty jsi na mne čekala ? Ty jsi hodná," řekla celá zkřehlá a sundala si klobouk. Byla ještě pořád moc hezká. Usmívala se.

„Tak co strejda ? " zeptala jsem se.

Zarazila se. No, i když byla ještě pořád hezká, přeci jen ta paměť .... Musela jsem se usmát, ale ne před ní, chraň bůh.

„Asi jsem něco popletla," řekla jsem jí a objala jí.

Voněla krásně parfémem, určitě francouzským. Šla do kuchyně, vzala si zástěru a postavila na čaj. Z ledničky vyndala koláč a dala ho do mikrovlnky.

„Babi, mám tě ráda,“ řekla jsem a objala jí. Objala mne také. A pak se mi podívala zpříma do očí a pohladila mne po tváři.

„Jsi hodná holka, proto také jsem ti s dědečkem odkázala naše obrazy. Vím, že je máš ráda. "

„A ty, babi ?" zeptala jsem se přímo.

Možná, že to potřebovala, abych se tak zeptala. Nalila vodu do konvice, kam pečlivě nasypala černý čaj a zaklopila jí víčkem. Z mikrovlnky vyndala koláč a přesunula ho na krásný, starodávný velký koláčový talíř. Připravila šálky, dala všechno na podnos a odnesla do pokoje. Položila podnos na ubrus a sundala si zástěru. Bylo to tak úžasně uklidňující jí pozorovat. Pěkně jedno po druhém. Pak si sedla a vzala mne za ruku.

„Ty obrazy jsem vozila z Francie, když jsem tam jezdila, jak si jistě vzpomínáš, s turisty. Celá léta, jeden po druhým. Mám na ně i darovací listiny. Od člověka, který je maloval. Ty obrazy miluji "... odmlčela se a podívala se do okna.

Mlčela jsem také. Nebylo třeba slov. Byla bych raději, kdyby zůstalo u té pauzy.

„Řeknu ti tajemství. Někdo mne požádal o ruku a já neřekla ne. Ten někdo je autorem obarů, na které se díváš.“

Pokla jsem na prázdno. To jsem nečekala, ale babička se na mne s napětím dívala.

„No, babi, hlavně, že ho máš ráda,“ řekla jsem určitě to samé, co by ona řekla mně.

„Nevím, jak se na to budou lidé dívat,“ zapochybovala.

„Myslela jsem si, že jsi milovala jen dědečka.“

Zarazila se.

„Babi, to bylo ode mne trochu nevkusné, viď?“

„Ale ne, děvečko. Vůbec ne.“

„Víš, babi, my jsem vás dva poznali už, když jste byli starší. Vlastně vás ani neznáme, vaše osudy a život, který jste prožili před naším narozením. Je to divné a trochu i sobecké. Proto snad se neumím k tomu vyjádřit tak, jak bys čekala. “

„Všechno není vždycky tak, jak se navenek zdá, děvče a jen málokdo ví, co jsme s dědečkem prožili.“

„Povídej, babi,“ zaprosila jsem a věděla jsem, že buď to řekne tď, když jsme v takovém sdílném rozpoložení a nebo nikdy.   

 „Tvůj dědeček, „ začala vyprávět, „nebyl upřímný, jak si myslíš. Když se narodila tvoje maminka, našel si jinou ženu, mladší a asi přitažlivější. To víš, padaly mně vlasy po porodu, byla jsem celá špatná celé šestinedělí. Když přišel s tím, že má jinou, ztratila jsem mléko. Odešel z domu. Vzal si to nejnutnější. Sehnala jsem si hlídání pro tvou maminku a nastoupila do nemocnice jako sanitářka, abych si přivydělala trochu peněz. To, co mi po svém odchodu dal, to nestačilo pokrýt potřeby a tak jsem byla na mizerné podpoře. Všechno, co jsem do té doby studovala, jsem mohla teď zahodit ! V noci, když jsem sloužila, hlídala paní, co jsem ji sehnala. Děvče, to byla doba!“

S napětím jsem ji poslouchala. Je to stzejné jako dnes, kolik takových žen tohle prožívá. Generace po generaci.

„A jednou, pokračovala babička, „přivezli do nemocnice, zrovna, když jsem sloužila, jednoho člověka. Zle zřízeného. Byl zmlácen a okraden na ulici . Nějak jsem se k tomu přichomýtla. Vzal mne v té bolesti za ruku a stiskl ji. Byla jsem s ním v tu chvíli sama, sestra běžela pro doktora, který měl noční službu. Operovali ho. Chodila jsem uklízet na pokoj, kde ležel. A protože jsem uměla francouzsky, tak jsem tlumočila. Ten měsíc, co ho dávali dohromady, tak stačil na to, abychom se do sebe zamilovali. Ale to víš, musel odjet zpátky do Francie, kde měl domov a práci. Učil na malířské akademii v Paříži. Psali jsme si. Dopisy jsou schované v těch obrazech. Nikdy jsem se od nich nechtěla odloučit“.

„A proč jste se babi spolu nesblížili víc? Jistě by to vyřešilo tvou situaci.“

Babička pokývla hlavou a zadívala se do oken. Její pohled byl prázdný a já nemohla v tu chvíli určit, zda ji ten rozhovor bolí a nebo ji zanechává lhostejnou.

„Málem jsme se vzali,“ mluvila dál, „ale tvůj dědeček se vrátil zpátky, slíbil mi, že to všechno, co udělal napraví a také to napravil. Ten župan, který pořád loudíš jsem od Jeana dostala na památku, když jsme poprvé spolu strávili noc. “

„Ale babi, jak jsi se mohla po tom všem k němu vrátit?“ podivila jsem se.

„Víš, možná, že z tvého pohledu to byla hloupost. Ale byl to otec mého dítěte. Kdo ví, jak by se nám v té Francii vedlo. Bála jsem se o dítě a hledala jistotu.“

Odmlčela se a já pochopila, jaké to muselo být těžké odříkání. Jak bych se asi zachovala?

„Narodil se nám potom tvůj strýc,“ pokračovala, „u kterého jsem dnes nebyla, protože Jean přiletěl na skok a chtěl mne zase vidět. A to je celá historie té lásky, která skončí jako v pohádce.“

„Nepřestala jsi Jeana milovat?“

 „Víš, dědeček sice všechno napravil. Zase jsme začali spolu žít, jako by se nic nestalo. Ale já si tu lásku k Jeanovi přeci ponechala. Máš mi to za zlé, holčičko ?" zeptala se mne a shovívavě se usmála.

Stiskla jsem jí ruku.

"O co jde, babi, já ti fandím. Hlavně, že to dobře dopadlo. Ale chtěla bych být k tobě také úpřimná. Alice se něco dozvěděla a také mi něco o tom řekla. Asi to už není zase tak velké tajemství. "

Babička ukrojila kousek koláče a dala mi ho na talířek a pobídla mne, abych ho snědla takovým tím pěkný mateřským gestem.

„Jean není ve světě neznámý člověk. A Alice s ním udělala rozhovor do časopisu, počkej, tady to je. On tam říká, že má rád Prahu a že má v Praze i svou životní lásku. Alice mu zřejmě nedala tak dlouho pokoj, dokud jí alespoň něco nenaznačil. Vytáhla to z něho. Zdálo se mu pikantní, že dělal rozhovor právě z mou vnučkou. "

Přelétla jsem očima celý rozhovor a podívala se na fotografii muže, která byla v rohu.

„Ten je hezký, babi," řekla jsem jí a objala ji.

I ona se na tu fotografii dívala s takovým něžným výrazem ve tváři.

„Jsme celá léta šťastní, že jsme se potkali. Pochopil, že jsem se vrátila k manželovi a nepřestal mne mít rád. A o tom to je, děvče. A víš co ? V létě tě vezmu do Provence. Jean tam má takovou pěknou usedlost, jezdí tma v létě, rozhodně se nebude zlobit, když nás obě bude hostit jako královny. "

Políbila mne na tvář. Šla jsem domů okouzlená tím příběhem a také šťastná, že to všechno se tak pěkně rozmotalo.

Za dva měsíce po tom rozhovoru babička umřela. Náhle a nečekaně. Nikdo jí nemohl už pomoci. Obrazy s dopisy, které jsem nikdy nečetla, putovaly do mého domu. I všechny ty krásné věci, které mi babičku a dědečka připomínaly. Alice nad tím ohrnovala nos. Zkoušela mi namluvit, že beztak jsou v těch starých krámech červotoči.

Na konci června jsem dostala dopis od Jeana. Zval mne do Provence. Přijala jsem to pozvání s radostí. Držel mne za ruce a já poslouchala jeho vyznání k mé mrtvé babičce, jejíž portrét visel na zdi.

Když jsem odjížděla, věděla jsem, že se budu k němu vracet a možná někdy napíši ten velký příběh lásky, sebeúcty a odříkání.