Tajemství komisaře Gráfa
Tajemství komisaře Gráfa
Seděl v křesle a snažil se vybavit její vůni a pohyby. Ráda se smála a její smích byl takový zvonivý. Nosila červené korálky a barevné oblečení.
„Miluji tě, miluji tě,“ opakovala pořád a pak se smáli. Večer chodili po Praze a povídali si. Ona studovala v druhém ročníku medicínu, ale pak se to stalo. Oznámila mu, že je těhotná. Byli tak mladí a on se lekl. Měl před sebou spoustu plánů, nemyslel na ženění a na nějaké závazky.
„Ale já nejsem na to připravený,“ přiznal se. Tehdy poprvé zesmutněla. Když ji dovedl domů, políbila ho a řekla naposledy – miluji tě. A pak se najednou ztratila. Nepřišla na schůzku jako obvykle. Neodvážil se zvonit a ptát se, co se s ní děje. Vzal to, že už ho nechce vidět. Jenže tenkrát měla jiné jméno. Jmenovala se Maruška Kabátníková.
Často pak o tom přemýšlel. Jestli ji měl rád, asi ano, ale jeho city se nějak hlouběji neozývaly. Pak přišlo studium, cesta do zahraničí, kariéra a ženy, které se střídaly jako aprílové počasí. Neoženil se, neměl děti, žil jen pro sebe. Nějakou dobu působil ve Švédsku, půl roku na stáži v USA, výcvik a tento život mu vymazal myšlenky na city a závazky. Poznal život z jiné strany, jak ho málokdo z běžných lidí zná. Až infarkt ho donutil všechno změnit. A tak se dal ke kriminálce. Není to špatné, říkal si. Času mám přeci dost …
Ale nyní může přemýšlet, zda Maruška porodila dítě, syna nebo dceru.
Vzpomněl si na ženský hlas v telefonu, ale to nebyl její hlas. Čí to byl hlas? Znovu se vrátily takové chmurné obavy, co za jejím zmizení stojí. Musí tedy pátrat po stopách Marušky. Nebo říci pravdu, ať si ten případ někdo vezme jiný, že on je s tou zmizelou spojený? Co si o něm lidé pomyslí? Ale vždyť je to pravda.
Na mysl mu přišel příběh té opravdové Fabioly. Třeba její rodiče neunesli, že čeká nemanželské dítě, neřekla jim s kým, musela nechat studií, zklamala po celé čáře a nakonec zůstala zavržená, odevzdaná sama sobě, s dítětem v náruči, zřejmě bez prostředků a bez pomoci, kdo ví, jak se protloukala. A ten její smutek, který ji náhled tenkrát obklopil, jí zůstal v tváři, v mysli, v těle, v pohybech a nikdo by si už neřekl – ale vždyť je to usměvavá Maruška Kabátníková. Stala se cizí ženou v cizím světě, se svým bojem, který neutuchal ani nyní, protože beze stopy zmizela a nikdo ji nehledal, kromě paní, co jí pomáhala s domácností, všem lhostejná.
Nemá sílu, aby se jí podíval do tváře. Nemá sílu, aby ji hledal a našel – co by ji asi řekl – promiň, Maruško, já jsem byl sobec a pitomec, neměl jsem o lásce ani ponětí, ale ty jsi ji znala. Tebe vedla životem, mně opustila. Kdo na tom byl hůř – já nebo ty? Fabiola – ta nesvatá žena, kterou nakonec vytáhl z bryndy sv. Jeroným? Napadlo ho, že i ona žila mimo všechny regule, které se jí stavěly do cesty, protože měla velký cíl. Nebo alespoň na ten cíl myslela.
Dokáže láska proměnit sdílné city, že se nakonec stane sama sebou a už se o ni nemluví, ale skrze ni se koná? Co se s takovými lidmi vlastně děje? Dostanou kříž a úkol dojít až na konec, na samý konec své vlastní Kalvárie?
A Gráf cítil, že s ním něco děje. Až do chvíle, než uviděl ten obraz, byl spokojený, vyrovnaný, svůj – nyní se jeho nitro tříští a mezi ty střepiny prostupuje něco, co si nikdy nepřipouštěl – touha po odpuštění.
Ale to není možné, řekl si pak, když trochu vystřízlivěl ze vzpomínek. Třeba se ta paní Klímová spletla. Nebo se pletu já nebo na mně dolehla vina, kterou jsem vědomě zahrabal a navršil na ni spoustu zbytečného haraburdí všech možných zbytečností, lhaní, vytáčení, milování bez lásky a lásky bez milování.
Rozpomněl se, kde bydlela, když ji znal. Její rodiče třeba ještě žijí. Půjde tam, představí se a zeptá se na Marušku. To udělá. Zítra, pozítří, už to nespěchá. A podá hlášení, že na případě pracuje.
A s tím šel spát.