Srub v horách - část 9
IX.
Nikdy před tím jsem neviděla tak rozzuřeného člověka. Ten Liborův šéf byl takový malý, rezavý manažér, který celé dny a noci seděl u počítače a dělal ze své firmy Balkán.
„Tak to Libore teda ne. Ty jsi si na sebe přetáhl některé věci, které nemohu předat jiným lidem. Domluvili jsme se tak. Jestli mně chceš poslat ke dnu, tak půjdeme spolu.“
Seděla jsem na kožené sedačce a popíjela mátový čaj.
„Pane řediteli. Nedá se nic dělat. Čekáme rodinu,“ řekla jsem. Zastavil se a vytřeštil na mne oči.
„Zrovna vy? Vy?“ zaklapl po dechu.
Přikývla jsem.
„A co s tím má Libor společného?“
„No, že bude otcem.“
Honza několikrát přešel Rychlým krokem místnost a pak se u mne zastavil.
„Dám vám pět miliónů na to, abyste si zařídila pohodlí pro sebe a pro dítě, ale Libor bude tady pracovat.“
Vyrazilo mi to dech. To byla ta chvíle, která se dala očekávat a na kterou jsme se, ať vědomě nebo nevědomě připravovali.
„Ne, pane řediteli, já žádné peníze nechci. Honza u vás pracuje už dlouho a je na čase, aby to změnil. Já si nepřeji, aby můj manžel strádal. A peníze nejsou všechno.“
„To snad nemyslíte vážně. Každý by po tom sáhl bez rozmyšlení.“
„Každý možná, ale my ne. Jediné co chceme, mít už klid. Pochopte to.“
Začal se chovat nepříčetně a pořád bral do ruky telefon, jakoby chtěl někam zavolat.
Dostala jsem strach. Seděli jsme vedle sebe a Liborovi nezbývalo nic, než dohodnout s ním podmínky. Čekal, až přestane zuřit a bude schopen naslouchat.
„Tak já ti to všechno pošlu přes advokáta, Honzo. Tohle nemá cenu.“
Zvedli jsme a vyšli z místnosti.
„Mám strach, že nám něco provede,“ řekla jsem a stiskla jsem mu ruku.
„Já taky,“ řekl Libor a vedl mne chodbou do garáží.
Nasedli jsme do auta.
„Nejezdi po dálnici,“ řekla jsem jen. Odbočili jsme na okresní silnic a zastavili.
„Počkáme, jestli nás nesleduje,“ řekl. Na dálnici byl dobrý výhled. Auta jezdila velmi rychle, bylo těžké je jednotlivě rozeznat.
Chvíli jsme čekali, ale nic se nedělo.
„Je to blázen a schopný všeho. Zítra musím do Prahy za doktorem Vackem a vyřídit všechny záležitosti. Už se tam nemohu vrátit.“
„Hlavně, aby nezablokoval účet. Radši se vrátíme do Prahy, banka bude mít ještě otevřeno.“
„Chtěl bych zrušit účet,“ řekl Libor vlídné paní a ukázal ji kartičku s číslem a předal občanský průkaz.
Chvíli hledala v počítači.
„Přejete si peníze vybrat?“
„Ano.“
„Je to velká částka,“ poznamenala.
„Kupujeme dům. Prosím vás, moc spěcháme.“
V bance nebylo mnoho lidí a já jsem se stále ohlížela, jestli nás nikdo nepozoruje. Libor uložil peníze do kufříku a rychle jsme šli k autu.
„Uložíme peníze do tvé banky na tvůj účet,“ řekl.
I to se podařilo.
„A teď si vybereme hotel a přespíme v něm. Ráno půjdu za Vackem dám všechno do pořádku.“
Pamatuji se, že jsem měla velký strach a současně jsem nedůvěřovala Liborovým plánům. Nedocenila jsem dostatečně nebezpečí, které se na nás ze všech stran řítilo a možná, že jsem se pokoušela čelit svému strachu tím, že jsem doufala v dobrý konec. Ale velmi jsem se přepočítala. Ráno Libor odjel a večer mi přinesli jeho šaty, hodinky , mobil – věci, které měl v době, kdy sjel z dálnice a narazil do stromu. Vůbec jsem neuvažovala o tom, co bylo, jak bylo. Tmělo se mi před očima a popadala mne tak velká bolest, že jsem sotva dýchala. I když se mi někteří lidé snažili namluvit, že někdo Libora zavraždil, nepátrala jsem po tom. Vystála jsem svůj zármutek v samotě a klidu, rozhodovala jsem se, zda to mám přežít a nebo jít za ním. Ale když jsem se rozhodla k životu, musela jsem všechny věci zařídit tak, abych zase dokázala plně fungovat. Nezbývalo, než najít v sobě sílu a jít dál. Nedopustit, aby smutek rozložil mou mysl a duši. Když jsem dala všechny věci do pořádku, zbýval jen jediný krok, odejít z Prahy a pokusit se uživit na volné noze. Odstěhovala jsem se do našeho domu hned potom, co jsem prodala byt i se zařízením a doufala jsem, že všechno tím překonám. Ale můj návrat nebyl jednoduchý, jak jsem si představovala.
„To vás potkalo neštěstí,“ začala hned paní Slavíčková, sotva se vydýchala z cesty, kterou podnikla hned, jak se dozvěděla, že jsem přijela.
„Chcete kávu?“ zeptala jsem se místo přímé odpovědi.
„Ale dala bych si, jestli budete vařit i sobě.“
Rozhlížela se po domě.
„Krásně zařízené. A je tu tepleji, než u nás. Tak vy tu zůstanete?“
„Ano,“ řekla jsem stručně a tím jsem chtěla naznačit, že si nepřeji další podobné otázky.
„Jistě nemáte žádné finanční problémy, tak proč byste se nerekreovala, že?“
„Jistě, proč ne,“ odpověděla jsem.
Pily jsme mlčky kávu a já se dívala do kraje.
„Jestli vám bude smutno, tak se zastavte,“ řekla.
„Děkuji vám, jste moc milí lidé.“
„Však já vám rozumím.“
Snad vycítila, že mne rozhovor rozčiluje a tak se brzy se mnou rozloučila. Cítila jsem se unavená, vyčerpaná, nespokojená sama se sebou, že nedokážu navázat kontakt. Ale něco mi na ni vadilo, něco, co jsem nedokázala přesně určit. Zavřela jsem dveře a zamkla zevnitř. Rozsvítila malou lampu v kuchyni a umyla nádobí. Ani se mi chtělo pouštět televizi. Venku bylo ticho, jen šuměly stromy a z lesů se táhla omamná vůně, za kterou jsem přijela.