Srub v horách - část 7
VII.
Libor sedl za volant a já vedle něho.
„Připoutej se,“ připomněl mi, jako vždycky. Vyjeli jsme z lesa na silnici, směrem k okresnímu městu.
„Asi se vrátíme do Prahy,“ řekla jsem.
„Proč? Vždyť je to tady hezké. Co bychom dělali v Praze?“
„Necítím se dobře. Jsem nervózní. Chybí mi domov.“
„Ireno, neblbni. Ještě jsme spolu na pořádné dovolené nebyli a teď máme šanci prožít hezké letní dny v tak nádherném kraji.“
„Je to tu až příliš krásné. Právě proto. Mám strach, že to zanechá ve mně bolestivé vzpomínky.“
Libor zajel ke krajnici a zastavil.
„Mluvíš jak ze snu. Já ti nerozumím. Je ti něco?“
Mlčela jsem. Dívala jsem se do zeleně a do napůl vytaženého okénka proudil svěží vzduch. Položil mi ruku na koleno.
„Nesmíme to vzdávat. Jestli chceme zůstat spolu. Ale tentokrát mám opravdu dojem, že jsi to ty, která pořád někam utíká.“
„Máš pravdu. Bojím se samoty a opuštěnosti. Už předem se bojím vzpomínek, které přijdou, až budu krájet den za dnem…“
Do očí mi vstoupily slzy.
„Víš, Ireno, já ti nemohu říkat něco do větru. I když bys to ráda slyšela a mě by to nic nestálo. Ale jsme dospělí lidé a lhali jsme si už dost a dost. Mám tě rád a nerad bych tě ztratil. Současně nevím, co mám udělat, abys to sama cítila a chápala, že je to láska pro tebe.“
„Kde se stala chyba?“ zeptala jsem se.
„Já nevím, Snad, že jsem neměl dost síly tě spoutat. Bylo mi líto tě srážet v tvém velkém rozletu. Chtěl jsem, abys byla šťastná. Ale byla to špatná cesta.“
„Víš co? Koupíme si srubový dům. Někde na pěkném místě. Zařídíme si ho a budeme tam trávit veškerý volný čas spolu.“
Upřel oči před sebe a mlčel.
„Proč nic neříkáš?“
„Raději pojedeme dál. Promluvíme si o tom někdy jindy.“
Jeho vyhýbavá odpověď mne zamrzela. Nechápala jsem to. Z jedné strany to vypadalo, že budeme usilovat o pokračování našeho manželství , ale z druhé strany mu zřejmě můj návrh nepřipadal jako dobrý. Už jsem raději mlčela a dívala se před sebe a cestu.
„Musíme kde načerpat benzín,“ řekl.
„Včera jsem byla nakoupit, když jsem přijela a potkala jsem v obchodě jednoho muže. Nabídl mi, že mne sveze zpátky. Vyprávěli jsme si, bylo to příjemné. Za pár hodin na to jsem se dozvěděla, že prožil velkou tragedii a že zápasí s myšlenkou na sebevraždu.“
„No, to není nic neobvyklého. Takové věci by tě neměly už vyvádět z míry po tom, co jsi zažila při své práci.“
„Zahrávám si s představou, že s tím seknu.“
„Nepovídej. Ještě před měsícem jsi si dělala takové plány.“
„Nejsem šťastná, Libore a může to být také tím, že jsem příliš úzce spojená s negativními věcmi. Ať jsou to ty konkurenční boje mezi kolegy nebo ty cesty do válečných zemí. Možná, že bych měla vést soukromý život.“
„A jak si to představuješ?“
„Nejsme na tom tak zle, abych nemohla být na volné noze. Co myslíš?“
Zastavil u pumpy.
„Myslím, že máš pravdu.“
„Třeba bychom se mohli pokusit o dítě,“ řekla jsem najednou. Neřekl ani slovo a vylezl z vozu. Dívala jsem se za ním, jak vchází do dveří a ty se za ním zavírají. Bylo to venku. To, co ve mně spalo a pak už jen dřímalo. Vnitřně se mi ulevilo. Za chvíli vyšel ze dveří. S někým telefonoval. Vypadal rozrušeně. Pak načerpal benzin a vlezl za volant.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.
„Ale volal Honza. Chce, abych se hned vrátil. Vždycky, když mám volno, tak mě otravuje.“
„S čím?“
„Ale kvůli jednomu kšeftu,. Nechtěl jsem do toho jít. Ale on pořád, že to nebude problém. A teď si neví rady. Vykašlu se na to.“
Nastartoval auto a vyjeli jsem na silnici.
„Díval jsem se do mapy, že nedaleko je nějaká zajímavá lokalita. Jestli máš foťák. Můžeš si udělat pár fotek. Koupil jsem tiskárnu, na které se dají tisknout krásné fotky.“
„To je dobrý nápad.“
„Třeba bys mohla psát o pěkných místech.“
¨
Ta moje zmínka o dítěti zůstala mezi námi viset, ale už jsme o tom nemluvili. Asi toho bylo příliš mnoho najednou. Náš život, který jsme až do této doby žili, byl tak složitý, že veškeré ale pokusy o změnu do budoucna budou narážet na odpor a nesouhlas lidí, s kterými jsme pracovně vázáni. A kteří do nás právem očekávají plné nasazení za cenu obětí našeho soukromí.
A v tom případě jsme si nebyli jisti, ani jeden z nás, jestli budeme sami schopni se vzdát našeho postavení a návyků ve prospěch naší lásky.
„Tu dobu, co budeme tady, Libore, si můžeme promyslet, jak budeme žít dál. Já se už nechci vrátit a chci všechno změnit.“
„Já taky. Možná, že to nevíš, ale já už rok beru antidepresiva. Nedělá mi to dobře. Možná, že se s tím vším dá ještě něco udělat, ale musíme s tím začít co nejdřív, Ireno. Než nás to oba položí na lopatky.“
„Mluvila jsem o dítěti,“ připomněla jsem mu svou poznámku, když jsme vylezli z auta a šli jsme zvolna, zavěšeni do sebe, po cestě, která vedla do městečka.
„Já vím. Slyšel jsem. Ale nejsme na to už trochu staří?“
„Proč? Pokud budu na volné noze, můžu se o dítě starat celý den.“
„Myslel jsem už na to, že si zařídím poradenství. Určitě bych měl dobrou klientelu. Ale do velkého byznysu už nepůjdu. Jsem tak trochu se silami na dně. Vidím sám, jak mě to všechno užírá a ten Honza začíná blbnout.“
„Proč myslíš?“
„Pracuje ve dne v noci. Chce vydělávat prachy. Na nic jiného nemyslí. Pořád sleduje účty, podepisuje smlouvy a nutí lidi, aby dělali přes čas. Ve firmě je obrovské napětí. Já už to nevydržím, Ireno.“
Stiskla jsem mu loket a položila hlavu na jeho rameno.