Srub v horách - část 6
VI.
Vyšli jsme na cestu. Tráva byla mokrá a vzduch nasycený vlhkou vůní z lesů a luk, z kterých se vznášela pára. Slavíčkovi na nás už z dálky mávali a brzy jsme se k nim připojili.
„Je krásně,“ řekla paní Slavíčková, “půjdeme pomaleji, chlapi půjdou před námi. Trochu si spolu popovídáme,“ řekla a vzala mne za loket.
Než se nadechla, zabrzdila jsem ji.
„Paní Slavíčková, velmi si vážím vaší vstřícnosti, ale prosím vás, nebavme se o smutných věcech. Mám sama co dělat, abych překonala své problémy a nedostala se a dno. Potřebuji klid.“
Nechápavě se na mne podívala a pustila můj loket.
„Nevím, o čem mluvíte,“ řekla tónem, který však napověděl, že dobře pochopila, že nechci probírat Danielův osud a že hlavně nechci se na něm jakkoliv podílet. Sundala ruku z mého lokte a já jsem měla chuť se vrátit, dokud je čas.
„Promiňte, není mi dobře, vrátím se.“
„Jak myslíte,“ řekla a zrychlila krok směrem k mužům. Obrátila jsem se a šla pomalu po cestě, kterou jsme přišli. Nečekala jsem, že se mne někdo z nich zeptá, proč nechci jít s nimi. Byli tak zabráni do svých problémů, že už nebyli schopni vnímat nikoho jiného já jim to neměla za zlé. Co nakonec očekávat od lidí, které znám pouze pár hodin?
Když jsem na cestě úplně osaměla, bylo mi najednou mnohem lépe. Dívala jsem se kolem sebe a pokoušela jsem se úplně uvolnit. Nemyslet na nic. Nedělat si žádné výčitky a nemyslet na budoucnost, kterou nemohu stejně ovlivnit. Rozhodla jsem se, že se vrátím, přezuji se, nasednu do auta a pojedu domů. Třeba se Libor už vrátil. Něco mi říkalo, že bych to měla udělat a přidala jsem do kroku. Vyšla jsem z lesa a už jsem viděla na dům. Před ním stálo auto. Liborovo auto. Dala jsem se do běhu.
„Liiiiboooooreeee,“ zavolala jsem, Uslyšel mne a zamával na mne oběma rukama. Doběhla jsem k němu.
„Ty jsi neodjel?“ zeptala jsem se celá udýchaná. Sedla jsem si na lavici a on vedle mne.
„Odvolali to jednání.“
„To je dobře, že jsi přijel. To je tak dobře.“
„Je tu krásně,“ řekl a rozhlížel se po kopcích, které se kolem vlnily.
„Zůstaň tu, prosím se mou,“ řekla jsem.
„Jsi si tím jistá?“
Přikývla jsem.
„Stačily dva dny, abys změnila názor?“ zeptal se.
„Jaký názor?“
„Že to mezi námi neklape.“
Usmála jsem se.
„Myslím, že tě pořád miluji, Libore, ale něco, něco je ve mně, co mi brání to projevit. Možná, že jsem přišla na to, že i po letech, které jsme spolu strávili, je stále důvod doufat, že jsme pro sebe ti praví.“
Ale nebyla jsem o tom zcela přesvědčená. Ono je jednoduché se domluvit o nějakých schůdných pravidlech vzájemného soužití a ty prostě dodržovat. Ale nebyli jsme ještě v letech, kdybychom museli dělat kompromisy. Spíš hledat lásku, která nám unikala mezi prsty a toho jsme si byli oba v tuto chvíli vědomi.
„Nechci tě opustit,“ řekl mi.
„Já tebe taky ne. Ale přeci, musí být nějaká cesta, nějaké řešení,“ odpověděla jsem mu upřímně.
„Možná, že jsme dosud nic takového nehledali. Vzpomínáš si, když jsme se brali, jak jsem se rozhodli, že jezdit někam na líbánky jsou zbytečně vyhozené peníze?“
„Vzpomínám. Byli jsme blázni.“
„Ne. Pravda je jinde. Prostě jsme se vzali a netoužili po sobě, Ireno. Ty jsi brzy po svatbě odejela dělat reportáž na Srí Lanku a já zůstal v Praze sám. Chodil jsem po bytě a sem tam jsem se díval na snubní prsten. Připadalo mi, že kdybych si ho někde ve zlatnictví prostě koupil pro legraci, tak by to bylo stejné.“
„Ale já jsem tam odejet musela.“
„Určitě by ti to uznali, že jsi čerstvě vdaná a že chceš strávit ze svým manželem pěkné chvíle. Ale ty jsi měla strach, aby tu reportáž nedělal někdo jiný a ty jsi nepřišla o svou prestiž.“
Naše oči se setkaly v jediném pohledu.
„Nikdy jsi neřekl, že tě to mrzí, že jsem odjela.“
„Nechtěl jsem ti to zkazit a nebo jsem nechtěl v tobě vyvolat pocit, že tě nějak omezuji. Byla jsi tehdy plná elánu a plánů! Rozhodl jsem se, že ti dám volnost.“
„A tak se stal náš byt přestupní stanicí,“ povzdechla jsem.
„Jo, stali jsme se přáteli, kteří se občas pomilují.“
„A jeden jako druhý jsme přitom mysleli, co budeme dělat potom,“ dodala jsem.
„Mrzelo mne, že jsem tě jako muž nezaujal.“
„Jak to můžeš říct?“ zarazila jsem se.
„Nejsem hlupák, Ireno. Myslela jsi snad, že se tě nevšímám, že tě nepozoruji? Hrála jsi mistrovsky, ale falešně. Bála jsi se, že otěhotníš, viď?“
„Tahle hra na pravdu je strašně smutná, raději toho nechme.“
Libor se odmlčel a očima zůstal viset v prázdném prostoru.
„Ne, ne, tak to nebylo,“ řekla jsem rychle, „nebyla jsem připravená.“
„Na co? Na co prosím tě. Myslela jsi si, že si budeme pořád spolu hrát?“
„Nevím Libore.“
„Pořád něco nevíš. Raději toho nechme. Dáme si kafe a pak zajedeme někam na nákup.“
Ulevilo se mi. On je tedy opravdu rozhodnutý tady zůstat. Ale současně to vypadá taky na to, že zde padne konečné rozhodnutí o našem dalším osudu. Pokud oba kývneme, budeme muset každý trochu slevit ze svých návyků, které jsme si vedle sebe vypěstovali a –hlavně musíme přestat být takoví sobci. Šla jsem do kuchyně a postavila na kávu. Seděl stále na verandě a díval se do prázdna. Nasypala jsem cukr do cukřenky a zalila kávu. Dala šálky na podnos.
„Ta voní,“ řekl.
„To bude tou vodou.“
„Je to možné,“ řekl a dal si dvě lžičky cukru do hrnku, zamíchal a ochutnal.
„Je výborná. No, máme dnes dost času, tak se podíváme do mapy, kam si vyrazíme.“
Vstal a šel si do auta pro mapu. Dívala jsem se za ním. Měl pravdu, byla jsem a jsem sobecká. A nejsem si jistá, jestli něco v sobě změním.