Srub v horách, část 14
XIV.
„A proto ty pokusy o sebevraždu?“
„Ano. Proto ty pokusy o sebevraždu.“
„Ví to někdo jiný, než já, co jste mi řekl?“
„Ne.“
„Víte to, doktore? Já vím to všechno věřím. Nikomu to neřeknu. Ale půjdeme tam, do toho srubu v horách. Začínám si leccos vybavovat z toho posledního večera, kdy ten muž u nás byl a přespával. Nyní mi to dává souvislost. On tam žije. Jsem o tom přesvědčená. A jistě může leccos objasnit. Pokud mi umožní mluvit s Liborem, jako vám bylo umožněno hovořit s vaší ženou a synem, dozvím se co se stalo a Nedoma, pokud to zvládne, najde jeho vrahy, pokud má pravdu a je na stopě zločinu. Všichni budeme mít klid. Třeba váš návrat bude k něčemu užitečný a vy se smíříte se svým životem.“
„Já nevím, nevím. Nedovedu si to vysvětlit.“
„To proto, že nechcete. A to je dobře. Jak to tak vidím, je lépe, když existuje ta tenoučká opona mezi námi a tím světem, protože jinak bychom ztratili smysl pro pozemský život. A ten má určitě svůj význam. Jinak bychom se tady nenarodili.“
„A o čem jste mluvili ten večer?“
„V kostce. O smyslu života.“
„Pak to bylo ono. Ten člověk přinesl vašemu manželovi zprávu o jeho konci a připravil ho na to, co bude pak.“
„Troufám si nyní tvrdit, že je to přesně ono.“.
Ale nebyla jsem si tím tak jistá. Znám dobře svět iluzí, jen nevím, jak mohly být vyvolány někým v prostředí, do kterého se Daniel vypravil. Třeba stačilo jen málo, v jeho psychickém stavu, aby propadl vidině a navodil si stav bezvýchodnosti. Kdo na tom mohl mít zájem? Tato myšlenka se mi zdála velmi pravděpodobná a rozhodla jsem se, že si promluvím s Nedomou, než se skutečně na ten výlet vypravíme.
„Danieli, nebojte se. Ať je to tak či onak, musíme poznat pravdu. I v těch těžko vysvětlitelných věcech je možné najít něco, co nám dá, pro náš pozemský život, mnoho odpovědí na naše věčné otázky.“
„Takže vy pochybujete?“
„Pochybuji. Srub v horách je místo, které toužím uvidět a možná, že o něm i napíšu reportáž.“
Ulehčeně jsem se zasmála, ale stejně, v nejzazším koutku duše jsem byla a vahách.
Už se zvedal k odchodu.
„Je tu několik místností. Můžete tu přespat.“
Podíval se na mne vážně, jakoby chtěl říci, abych žertovala.
„Opravdu. Nerada bych byla dnes v noci sama v prázdném domě.“
„Jedině tak. Nerad bych, abychom přišli do řečí.“
„No, já také ne. Ale lze se vymluvit na nějaké vážné okolnosti, kdyby někdo něco vykládal.“
„Jistě.“
Ustlala jsem mu v pokoji pro hosty.
„Pokud se chcete vysprchovat, vlevo na chodbě je koupelna. Já jdu spát. Jsem unavená.“
Bylo už k půlnoci a venku bylo ticho a dusno. Pustila jsem si ventilátor a po sprše jsem ulehla a ihned usnula.
Ráno mne probudila vůně kávy z kuchyně. Bylo osm hodin. To byl sen! Daniel jel zřejmě pro čerstvé rohlíky, mléko a zavařeninu. Oblékla jsem si župan a učesala jsem se.
„V životě mi nikdo nechystal snídani.“
Usmál se.
„Nikdy jsem nespal v cizím domě.“
Usedli jsme ke stolu.
„Jak jste se vyspala?“
„Výborně. Po dlouhé době jsem spala celou noc.“
„To proto, že jste tu nebyla sama.“
„Asi ano.“
Z otevřeného oka sem proudil čerstvý vzduch a doléhal ptačí zpěv.
„Je tu krásně,“ povzdechla jsem.
„Ano, Nemohl bych bydlet ve městě.A co vlastně hodláte dělat?“
„Budu psát knihy a články a překládat. Chci tu zůstat, myslím, že najdu klid a štěstí, které jsem tak hloupě propásla.“
„Plně vás chápu.“
„Ano? Tak zapomeňte na všechno a snažte se žít v pokoji,“ řekla jsem, „to, o čem jsme včera mluvili, nevede k dobrému.“
„Myslím na to, jestli nakonec s vámi půjdu.“
„Ale jistě. Musíme se vyrovnat s některými věcmi a pak se pěkně vrátit do tohoto kouzelného kraje. I když je tu plno smutku, neštěstí a starostí. Ale já to beru. Být věčně šťastná? To není život.“
„Neumíte si to představit?“
„Ne. Musí to být nuda.“
„Z pohledu člověka, který něco takového neviděl, to může být pravda.“
Zakousla jsem se do čerstvého rohlíku s jahodovou marmeládou.
„Myslela jste někdy na to, že byste se znovu vdala?“
„Nemyslela. A asi myslet nebudu. Libor byl hodný člověk, ale nepřinesl mi do života nic dobrého. Od manžela bych očekávala, že …“
Nedořekla jsem to, protože někdo zaklepal na dveře. Oba jsme se na sebe podívali a usmáli jsme se. Daniel šel otevřít a já se šla převléknout.
„Kde se tu bereš?“ Hlas Nedomy zněl udiveně a trochu posměšně.Běžela jsem dolů, abych zachránila situaci.
„Přivezl mi rohlíky, tak jsem ho pozvala na snídani.“
„Nemusíte mi nic vysvětlovat. Tak vyrazíme?“
„Teď?“ řekl Daniel udiveně.
„Bude dobré počasí. Když budeme mít štěstí, budeme večer nahoře. A hele, vezmi sebou nějaké obvazy a kapky, však víš. Kdyby náhodou…“
„Mám to v autě.“
„Fajn. Pojedeme ke křížku a pak musíme pěšky. Hlavně si vezměte dobré boty a sbalte si pláštěnku,“ řekl ke mně.
„Hned se sbalím. Zatím dosnídejte.“
Viděla jsem na Nedomovi, že se ho to dotklo, že nás uviděl spolu v mém domě a ani za mák nevěřil historce, že Daniel mi náhodou přivezl rohlíky. Mohl si myslet cokoliv. V tom mu nikdo nezabrání a mně ani nenapadlo se očisťovat a vymlouvat mu to. Proč? Jeho zájem o mou osobu nemohl překročit žádné hranice. Viděli jsme se spolu vlastně krátce. Když jsem se vrátila do jídelny, seděli spolu u stolu a mlčeli. Stejně, jako jsem je před chvílí nechala samotné.
„Můžeme vyrazit.“