Srub v horách, část 12
XII.
Chvíli jsem přemýšlela, o čem ten neznámý muž mluvil.
„Řekl, že na všechno lidské soužení něco dobrého roste v přírodě. A Libor se ptal, jestli má člověk hledat východiska, i kdyby mu hrozila smrt.“
Díval se před sebe a přemýšlel.
„Na co myslíte?“ zeptala jsem se, když jsem viděla, jak jeho oči bloudí .
„Byl jsem ženatý. Anička byla pěkná a hodná holka. Po roce se nám narodil syn. Matka pořád říkala – jdi od policie, jsi přeci právník, máš rodinu a můžeš dělat něco, co tě uživí a neohrozí.. Ale já měl svou práci rád. Před pěti lety jsme vyšetřovali jeden případ. Hodně ošklivý. Aničce začaly chodit výhružné dopisy. Byl jsem pořád ve službě a ona se bála být s dítětem sama doma, bála se vyjít na ulici. Pochopil jsem, když mne opustila. Zůstal jsem sám a rodina mne odsoudila. Kvůli kriminálníkům, vyčítali, jsem se vzdal mladé ženy a svého dítěte. Když jsem s Aničkou mluvil naposledy, ptala se mne, co ji mohu nabídnout. Musel jsem mlčet. A tak vzala našeho Honzíka a odstěhovala se. Dokonce se vzdala alimentů. Nechtěla se mnou už nic mít.“
Mlčela jsem. Rukou jsem hladila drsnou kůru stromu a smutek mi stoupal k hrdlu.
„Myslíte, že jsem se měl vzdát svého povolání?“
Jeho otázka se mi zdála zvláštní. Ale potřeboval si o tom promluvit, protože se zřejmě cítil osamělý stejně, jako já.
„Ne, nemyslím,“ řekla jsem upřímně,“vaše situace je stejná jako situace všech, kteří šli za svými představami. Nemyslím si, že byste byl spokojený, kdyby jste poslechl matku a svlékl uniformu. A pokud jste našel ve svém konání smysl, pak je všechno v pořádku. Nejednal jste proti sobě. Ale Libor ano,“ řekla jsem mu po pravdě.
„Jak to myslíte?“
„Libor se bohužel spolčil se špatnými lidmi. Nemělo to žádný smysl. Je pravda, že vydělával pěkné peníze a měli jsme se dobře. Ale dlouhá léta jsme si byli cizí. Nesvěřovali jsme se jeden druhému, náš intimní život vyhasínal a přitom jsem stále váhala, jestli mám mít s ním dítě. To prostředí, v kterém se pohyboval, bylo odporné. Ale jinak, než to, v kterém se pohybujete vy. Cítila jsem se ohrožená v momentě, když jsem jim stála tváří v tvář. Fanatici. Jedním slovem, fanatici. Velkovýrobci problémů, temných úmyslů, které je zavádějí až na pokraj šílenství. I mého Libora zpitoměli. Řekněte mi, proč to dělal? Děti nemáme, takže ani nebylo pro koho se obětovat a všechno to budovat. Nebyli jsme schopni ani žít jeden pro druhého.Prázdnota, stress, strach, nesmyslný způsob života.“
Pokýval hlavou. Když jsem mu to vyprávěla, cítila jsem, jak mne popadá vztek. Teprve nyní jsem si uvědomila, jak jsme nesmyslně žili. A nyní, když je Libor mrtvý, nemám už nikoho, koho bych milovala, o koho bych se starala a prožívala s ním krásné chvíle, ale když žil, neměla jsem vůbec prostor, abych mu nabídla jiný způsob života. Až těsně před tím neštěstím, když jsme oba prohlédli skutečnost, v které jsme se celá léta pohybovali. Bylo pozdě, z toho rozjetého vlaku se nedalo vyskočit.
„Ztratila jsem život,“ řekla jsem tiše.
„Máte odvahu se mou jít hledat toho chlapa?“ zeptal se najednou.
„Ano. Pokud si myslíte, že je to nutné, půjdu do hor s vámi. Jestli má něco společného s tím, co se stalo, myslím, že je jedině správné ty lidi pochytat, usvědčit a potrestat. A ne proto, že mohli zabít Libora, ale proto aby přestali ohrožovat spoustu ostatních slušných lidí.“
„Čím myslíte, že je ohrožují?“
„Nadřazují naplnění svých nesmyslných ambicí normálnímu životu. Přesvědčují své okolí, že bohatství má jediný smysl a lidé se mají podřizovat všem prostředkům a cílům, kteří oni volí, jen aby si přišli k penězům. Ale přitom, ty peníze nejsou jediným cílem. Jsou posedlí svou prací, svými styky, svou hrou, kterou mezi sebou rozehráli a rozehrávají.“
„Mám pocit, že to bude správný tah, když toho chlapa najdeme. Neztratilo se vám nic, když u vás byl?“
„Nedívala jsem se.“
„Dovolíte, abych se k vám podíval?“
„Jistě,“ řekla jsem.
„Ale nejdřív musím domů. Slíbil jsem mamince, že ji s něčím pomohu. Rád vás s ní seznámím.“
Šli jsme zpátky stejnou cestou a já jsem měla pocit, že se do něčeho zamotávám, co není v pořádku. Libor už není. Ale zůstala za ním celá řada problémů, s kterými se nyní potkám, budu je prožívat, řešit a možná, že půjdu i svědčit. Ohrozím tím svůj klid. Své bezpečí, svůj domov. Má to smysl? Stanu se zase součástí práce někoho, kdo je na stopě možného zločinu. A až to skončí, mohu být a tom hůř než teď, protože poznám pravdu nejen o tom, v čem jsem žila, ale jak jsem žila. A to vědomí si potáhnu až do konce svého života. Ale neřekla jsem už ani slovo. Každý jsme byli pohrouženi do svých myšlenek a ty se týkaly jiného světa, než který byl kolem nás.
„Myslím, že zavolám Danielovi a promluvím s ním o tom všem,“ řekl.
„Proč?“ zeptala jsem se podrážděně.
„Něco mi říká, že by měl jít do hor s námi. Zná cestu a může být užitečný.“
Pokrčila jsem rameny. Další člověk, kterému už na ničem nezáleží…
„Vím, na co myslíte. Tři lidé, kteří všechno ztratili, co mělo smysl, se nyní vydávají a cestu. Na riskantní pouť, na které mohou najít mnoho důležité a nebo ztratit zbytek toho, co pokládají za důležité.“
„Ano, na to myslím,“ řekla jsem bez zaváhání.