Srub v horách, část 11
XI.
„Chcete jít dál?“ zeptal se po krátkém zaváhání.
„No, pokud vám to nevadí, ráda bych pokračovala v cestě i v rozhovoru,“ odpověděla jsem upřímně.
„Dobře, přiznávám, že vím, co se stalo a jak se to stalo, protože …“
„Proč?“ zeptala jsem se trochu nevraživě.
„Jsem policajt,“ řekl.
„Aha,“ odpověděla jsem zklamaně.
„Jsem na dovolené u maminky. Potřebovala spravit střechu a pomoci se zahradou. Má jen mne.“
Zase mluvil tím útěšným tónem. Ale já ztratila harmonický pocit, protože jeho přiznání mne zneklidnělo.
„Kdybychom se na té louce nepotkali, tak bych se nic nedozvěděla. Nikdo mne nekontaktoval Nevěděla jsem, že se to vyšetřuje.“
„Zatím je vyšetřování na začátku. Stejně bychom vás předvolali.“
„Z jakého důvodu?“
Odmlčel se. Nechtěla jsem na něho naléhat, ale tušila jsem, že mají podezření na vraždu.
„Nebudu vás uvádět do rozpaků. Jste na dovolené a já také.“
„Byla to náhoda, že jsme se potkali.“
„Vy jste od začátku věděl, že jsem …“
„Mám k dispozici vaše fotografie.“
„A tak,“ odpověděla jsem, „takže se vlastně nemám čeho bát.“
„Jak to myslíte?“
„Jdu do lesa s neznámým mužem, kterého potkám na své procházce zcela náhodně, lehkomyslně se k němu připojím a jdu s ním v osamělém kraji, jako bychom se znali odjakživa,“ řekla jsem věcně.
„No vidíte. Vy jste mne neznala a já vás ano. Jste zklamaná?“
„Ne, nejsem. Jsem ráda, že jste mne vyvedl sem do té krásy. Ztratila jsem spánek a jsem ve velkém stressu. Neumím se s tím vyrovnat a myslím si, že se s tím ani nevyrovnám. Bloudím v mysli v minulosti a bojím se každého následujícího dne.“
„Já vás plně chápu. Ale nyní o tom nemluvme.Vypadala jste tak šťastně,“ řekl a v hlase měl soucit.
„Naopak, mluvme o tom. Potřebuji se smířit, potřebuji si své tušení potvrdit.“
„Dobře, ale znepříjemní nám to celý výlet. Chtěl jsem vám ukázat krásné místo.“
Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy.
„Už jste se seznámila se svými sousedy?“
„Ano. Ale nestýkám se s nimi.“
„Myslím ze Slavíčkovými. Mohli by vám pomoci překonat tíživé chvíle.Jezdí za nimi i Daniel, je to můj přítel.“
„On vám o mě něco..“
„S nikým jsem o tom nemluvil. Nepodezírejte každého, že se vámi zabývá. Víte, lidé se straní těch, kteří prožívají smutek.“
„Já vím. Daniela znám a paní Slavíčková mi o něm vyprávěla.“
„Ona je trochu jednoduchá a tak se na ni nezlobte. Určitě jsou to slušní lidé.“
„Jsem raději sama.“
„To je právě ta chyba. Jednoho dne se z toho dostanete ven a budete se cítit opuštěně. Nevyhýbejte se lidem.“
„My jsme s Liborem měli problémy. Dnes vím, že měl plnou hlavu práce a s tou měl problémy. Jeho šéf měl příliš ambiciózní plány. Uzavírali nějaké riskantní smlouvy a Libor se do něčeho určitě zapletl.“
„Ano,“ řekl jen.
„Nemohli bychom si někde sednout? Padla na mne únava,“ řekla jsem.
„Jistě, vyhledám místo, aby tam nebyli mravenci, Ty dovedou pořádně potrápit.“
Šel napřed. Na chvíli jsem si pomyslela, že využiji té chvíle, kdy je otočen zády a dám se na útěk. Bylo mi z toho nevolno. Ale obrátil se ke mně a já zůstala stát.
„Tady,“ řekl a skutečně vybral pěkné místo v trávě. Usedli jsme, Otevřel batoh a vyndal dva velké slepené krajíce. Rozlomil je na půl.
„Jsou se sýrem,“ řekl a zakousl se s chutí do chleba.
„Až přijdeme k prameništi, tak se napijeme výborné vody.“
Jedla jsem mlčky a stěží polykala.
„Nebojte se, je to dietní. Já chodím k Danielovi se žaludkem. To víte, ta má práce, ta mi dává. Ale snažím se si udržet zdraví a kondici, abych mohl svou práci dělat. A vy si to zapamatujte. Mrtvé z hrobu nevzkřísíte a sama nic nezmůžete. Nepamatujete se na nějaký detail?“
Zamyslela jsem se.
„Krátce před tím, než se to stalo, se u nás zastavil nějaký muž. Tak kolem čtyřicítky. Měl na hlavě velký klobouk a opíral se o hůl. Nabídla jsem mu čaj. Mluvil o zdraví a lidské duši. Měla jsem pocit, že je to místní léčitel.“
Podíval se na mne.
„A co bylo dál?“
„Nechali jsme ho u nás přespat, rád šel dál.“
„A řekl vám, kde žije?“
„Někde v horách. Na osamělém místě.“
Polknul sousto a nalil si do pohárku čaj.
„V horách se opravdu nachází na osamělém místě jeden srub. Bydlel tam pan Horáček. Lidé za ním chodili pro bylinky a říkalo se o něm, že věští budoucnost. Ale to byl starý člověk. Umřel někdy předloni. Nevím, že by měl syna. To víte, nikdo se dobrovolně nevydá tak vysoko. Přestalo se o něm mluvit a já měl za to, že je ten dům prázdný.“
„To je zvláštní. Už tehdy, když s námi hovořil, jsem měla divné pocity.“
„Proč?“
„Nevím. V magii se nevyznám a ani ji nevyhledávám.“
„A proč teď mluvíte o magii?“ zeptal se mne.
„Protože jsem tehdy měla dojem, že se ten člověk takovými věcmi zabývá.“
Nalil do pohárku čaj a podal mi ho. Napila jsem se a vrátila ho.
„Měl abyste odvahu se mnou vystoupit do hor a podívat se na ten dům?“
„Měla,“ řekla jsem.
„Asi bude důležité toho člověka najít. Byl poslední, který s vámi oběma mluvil.“
Sevřelo se mi hrdlo.
„Můžete mi říci, co jste si zapamatovala z jeho řeči?“
„To je těžké. Ty události mi spoustu souvislostí a dějů vymazaly paměť.“
„Zkuste to. Soustřeďte se.“
Zavřela jsem oči a snažila si to všechno vybavit.
„Je to moc důležité,“ dodal a vzal mne za ruku.