Srub v horách, část 10
X.
Uvědomuji si, že se nesmím na dění okolo sebe dívat přes prizma bolesti ze ztráty, ale stále na mne více a více doléhá. Bojím se stmívání, protože večer mne nutí k bilancování za uplynulým dnem a já vím, že nic na světě mi Libora nevrátí živého. Snažím se, tak se snažím se uklidnit a nemyslet na minulost, ale ona dotírá a připravuje mi rafinovaná muka. Když otevřu okno, přichází ke mne dech lesů a luk. To mne ještě víc rozteskňuje a trápí, protože se nemám s kým rozdělit o své pocity a myšlenky, necítím klid a harmonii, jsem jako otevřená rána, která se nechce zahojit a čím víc se snažím zavřít za těmi bolestnými pocity dveře, tím víc přicházejí. Někdy chodím po bytě a vyslovuji jeho jméno. Nedostávám odpověď a uvědomuji si, že zní do prázdnoty, která je nyní dominantou. Ano, správně, cítím prázdnotu!
Ještě ráno, když se rozbřesklo, jsem se šla projít. Měla jsem za sebou probdělou noc. Myslela jsem si, že pohyb mi udělá dobře a mírná únava přivede spánek. Sešla jsem z kopce dolů a přede mnou se objevila ranní louka, plná květů, které byly oroseny ranní rosou. Hledala jsem cestu, abych přes ní přešla k potoku a dále pak jsem měla v plánu si zajít do borového hájku, někde si sednout a pozorovat přírodu. Skutečně, cestu jsem objevila. Byla schovaná v trávě a tvářila, že není. Už po ní nikdo nechodil, asi si lidé našli jinou a tu si vyšlapali ke svým procházkám.
„Ztratila jsem se?“ zeptal se mne za mou nějaký mužský hlas a já jsem se otočila. Za mnou stál vysoký muž, ještě jsem se s ním tady nesetkala. Měl přes rameno pověšenou kosu a zádech bato, který si sundal.
„Ne, jen se rozhoduji, jestli mám tudy jít. Cesta není vyšlapaná. Abych někomu nepošlapala louku.“
Usmál se na mne.
„Takže na procházce ranní přírodou. To vám chválím.Klidně tu louku přejděte, chystám se kosit.“
„Takže je to vaše louka,“ zkonstatovala jsem.
„Ano, je to moje louka,“ zasmál se, „bude mi ctí, když po ní přejde tak krásná paní.“
„Pomůžu vám,“ nabídla jsem se.
„V čem?“
„Chvíli budu kosit já a chvíli vy.“
Podíval se na mne pochybovačným pohledem.
„Jednou se to naučit musím. Já tu totiž bydlím a mám kolem domu vysokou trávu. Už jsem na to myslela, že ji budu muset pokosit. Nemám totiž sekačku.“
„Nebydlíte náhodou v tom krásném srubovém domě, co se nedávno dostavěl?“
„Ano,“ odpověděla jsem. Pokývl hlavou. Nic neříkal, možná, že všechno už věděl od lidí
„Tak se do toho dáme,“ řekl a podal mi kosu, „ sekejte rovně, ať je louka pěkná. Až nebudete moci, budu kosit já.“
Zprvu mi to moc nešlo, ale ukázal mi, jak se mám postavit a jak zacházet s tím nástrojem. Slunce už stoupalo a začalo být teplo.
„Tak, teď se něčeho napijeme,“ řekl, když jsem odpočívala, „ mám tu v batohu čaj z bylinek slazený medem. Letos jsem stočil víc medu, než loni. Je výborný.“
Nalil do malého nerezového hrnku čaj a podal mi ho. Čaj byl opravdu lahodný a zahnal žízeň i chmury. Pak se napil on a svlékl si košili.
„Teď budu kosit zase já,“ řekl. Chodila jsem za ním a dívala se, jak louka krásní. Po chvíli jsme se vyměnili. Už mi to šlo mnohem lépe.
„A pokud budete chtít, můžeme ji spolu shrabat, až tráva uschne,“ řekl a usmál se.
Přikývla jsem.
„Ani jsem vám neřekl, jak se jmenuji. Bavíme se spolu a ani jsme se nepředstavili. Mirek Nedoma.“
Také jsem se představila a podala jsem si ruku.
„Víte co? Já vás do toho hájku doprovodím. Ukážu vám lesní prameniště, pokud budete chtít.“
„Ano, to víte, že chci.“
Položil kosu na zem břitem dolů.
„Jen tak pro jistotu. Ale lidi přes mou louku nechodí. To jen vy, úplně náhodou,“ řekl a oblékl si košili. Hodil si batoh na záda.
Šli jsme vedle sebe a mlčeli, abychom nerušili krásu dne, který se před námi otvíral.
„Budeme muset přebrodit potok. Ještě nepostavili lávku. Zujte si boty.“
Sešel z břehu do vody a podal mi ruku.
„Nebojte se, nejsou tu kameny.“
Seskočila jsem k němu a on mne chytil.
Voda příjemně chladila. Cítila jsem se dobře v jeho společnosti. Připadal mi tak nekomplikovaný, měl veselé ohníčky v očích a milý úsměv. Stáli jsme proti sobě a usmívali se na sebe.Trvalo to jen okamžik. Ale byl důležitý.
„Až vylezu na břeh, tak vám podám ruku. Hoďte boty na cestu.“
Poslechla jsem. Vyskočil na břeh a podal mi ruku. Obula jsem se.
„Tak pojďte , vejdeme do háje a budeme tiše, abychom neplašili zvířátka.“
Půda byla měkká a tráva vysoká, čerstvá, krásně voněla. Vedl mne cestou, kterou bych sama nikdy nenašla. Vyšli jsme mlčky z háje na další louku a před námi se prostíral krásný les,.
„Nebojte se. Jen pojďte, uvidíte něco, co byste sama nikdy neuviděla.“
Nikde nebylo ani živáčka, jen ten ptačí zpěv, šumění stromů v lehkém letním vánku.
„To je taková krása,“ zašeptala jsem.
„To je. Já bych ve městě umřel. Nemohl bych bez toho tady žít ani den.“
„To vám věřím.“
Bylo to upřímné vyznání, které jsem pochopila, i když jsem ještě zdaleka nesplynula s tímto krajem a nemohla jsem o něm říci, že je to můj domov.
„Vy se budete vracet do města?“ zeptal se mne.
„Budu muset. Pracuji v Praze.“
„Aha. Ale budete se vracet, že ano?“
„Budu muset. Prodala jsem pražský byt a ten dřevěný dům je můj jediný domov, který mám.“
Zastavil se.