Spis číslo 45
Jsem v advokacii krátkou dobu. Ale mám ideály, jako všichni začátečnici. Nerozeznávám dost dobře úskalí terénu, v kterém se pohybuji, ale zatím si, myslím, vedu statečně. Mám případ, který je zapeklitý, nedává mi spát. Jedna firma dluží druhé firmě čtyři milióny korun. Spor se táhne dlouho, nejdříve probíhala fáze dopisů, pokusů o smír, pak jsme podali platební rozkaz, dlužník se proti němu odvolal a nyní máme stojíme před druhým stáním. Mezi prvním ale druhým stání uběhl rok. Firma mého klienta málem přišla do konkurzu, ale naštěstí dostal zakázku a tak firmu udržel nad vodou. Stále však trvá n tom, že spor potáhne dál, už jenom z principu….
Přesně v osm hodin jsem otevřela dveře své kanceláře. Sekretářka seděla u počítače a s někým telefonovala. Nevšímala jsem si toho. Neposlouchám její telefonické rozhovory. Nemám na ni žádný osobní názor. Za ten rok, co u mne pracuje, jsme prohodily sotva soukromých vět. Nikdy jsem nezkoumala její soukromé vztahy. Mám tolik práce, že nevnímám mnoho věcí, které se dějí kolem mne. Když skončila telefonování, obrátila se ke mně.
„To byl doktor Pánek. Objednal se na desátou hodinu.“
Doktor Pánek je starý advokát. Zkušený a protřelý. Udržujeme spolu přátelský vztah. Jsem asi jediná, která snese jeho povýšenecké chování, které nevadí jeho vypjatý egocentrismus. Chápu, že za svůj život toho prožil hodně a má právo na své nálady, v kterých se příliš nevyznám. I když jsem kývla hlavou, dnes se mi nějak zvlášť nechtělo se s ním setkat, ale odmítnout ho – to jsem se neodvážila. Nakonec mi v mnoha věcech poradil a pomohl mi v době, kdy jsem měla hodně práce. I to, že se při tom choval nepříjemně, jsem pomíjela. Ale nyní jsem cítila takový neklid! Něco se určitě děje.
„Neříkal, co chce?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Ne, neříkal,“ řekla Marta.
„Dnes se mi to moc nehodí. Myslím, že než někoho pozvete, měla byste se mě zeptat.“
„Ale na programu nic nemáte,“ ohradila se.
„To ovšem neznamená, že zrovna doktor Pánek by měl řídit můj čas.“
Naše oči se střetly a nebyl to zrovna přátelský pohled.
„Tak ho mám zavolat, že máte naléhavou práci?“ zeptala se mne podrážděně.
Pár vteřin jsem uvažovala o této možnosti.
„Ale ne, pro dnešek to s ním vydržím.“
Obrátila se zase k počítači. Být dennodenně v jedné kanceláři s někým, kdo je vám přinejmenším lhostejný, je těžké a já se sama sobě divím, proč jsem to s Martou dávno neskončila. Chová se také divně. Ale zase – je pracovitá, svědomitá, těžko bych někoho podobného našla. Konečně, každý máme nějakou povahu.
„Abych nezapomněla. Včera, tak deset minut po vašem odchodu, se tu zastavil a půjčil si ze spisu 45 nějaké dokumenty. Asi je dnes přijde vrátit.“
„Víte, že si nepřeji, abyste komukoliv něco bez mého svolení dávala?“ Konečně jsem mohla dát volný průběh své podrážděnosti, která nabývala intenzity od chvíle, kdy mi ho připomněla.
„A co se stalo? Doktor Pánek je tu pečený, vařený.“
Právě, pomyslela jsem si. On ví o každém mém kroku a já o něm vlastně nic. Spis 45 je choulostivý. Měla bych tu spolupráci s ním utnout. Příliš něho spoléhám a věřím mu. Až příliš mu věřím, i když mne několik lidí už varovalo, jak je bezohledný, když jde o něho. Udělala jsem chybu, když jsem se mu svěřila s obsahem toho spisu. Zmocnil se mne neklid, který místy přecházel v strach. Už jsem měla a jazyku, že to s ním brzy skončím, ale raději jsem neřekla nic. Blížila se devátá hodina. Napětí kanceláři stoupalo. Co když se Marta spojila s Pánkem proti mně? Ne, nebudu paranoidní, rozhodla jsem se.
„Skočím si do obchodu. Nechcete něco?“ zeptala se.
„Ne, nechci,“ odpověděla jsem stručně.
Po jejím odchodu jsem si udělala kávu a zapálila si cigaretu. Minuty pomalu ubíhaly. Spis 45 je případ nad případy. Spor se už táhne druhý rok. Můj klient je nervózní, jde mu o čas. Neměla jsem to brát. Už na začátku jsem cítila, že se v pozadí odehrává něco nekalého. Druhou stranu zastupuje doktor Hlaváček. Také starý praktik. Uzavřený člověk. Pokusila jsem se mu několikrát volat, poslala mu několik dopisů, ale nikdy na ně neodpověděl. Není ochoten spolupracovat. Proto jsem požádala doktora Pánka o pomoc. Je mnohem starší, než já a vsadila jsem na jeho zkušenosti. Ale proč ani ve spolupráci s ním nemohu s ničím pohnout? To je divné. To je moc divné! Napětí stoupalo přímo úměrně s ubíhajícími minutami. Marta se vrátila s plnou nákupní taškou.
„Nechcete jogurt?“ zeptala se mne.
„Ne, děkuji.“
Předstírala jsem, že se soustředím na práci, ale ve skutečnosti se moje myšlenky rozbíhaly sem a tam. Ano, přiznávám, že mám nyní podezření, že doktor Pánek se zná s doktorem Hlaváčkem a nosí mu informace bez mého vědomí, aby spor vyhrál on. Je to přeci možné. Proč by spolu nedrželi? Jsou téměř stejně staří, možná i spolužáci. Ale ne, říkalo to zase ve mně. Určitě by doktor Pánek neporušil etiku! Ale co mu záleží na etice, když už brzy skončí praxi? Třeba pro peníze. Třeba se dohodli, že spor vyhrají a pak se spolu rozdělí. Copak já vlastně vím, jestli doktor Pánek nepomáhá i jiným advokátům, nenabízí své zkušenosti a nemotá se tak mezi případy? Kdo by to zjišťoval? Má takovou pověst, že si ani nikdo nedovolí pátrat, jestli dodržuje pravidla advokátské etiky. Než jsem to domyslela, otevřely se dveře a on vešel – jako vždy bez zaklepání. A bez dovolení si sedl do křesla.
„Včera, když jste tu nebyla, jsem si půjčil spis 45. Přinesl jsem ho zpět. Máte tam ode mne nějaké poznámky. Marto, udělejte mi kafe bez cukru.“
Hodil mi na stůl obálku s dokumenty.
Marta hned vyskočila a postavila na kávu.
„Co jste tak zamlklá?“ zeptal se mne a posunul si na nose brýle.
„Ale to nic. Mám špatnou náladu.“
„No, to do práce nepatří. Tak, milá zlatá. Chápu, že jste mladší než já, ale chce to více praxe, než teorie. Pročetl jsem si vaše výstupy. Jsou sice podle práva, řekl bych perfektní, ale k ničemu nevedou.“
„Tomu nerozumím.“
„Doktor Hlaváček je starý zkušený praktik, utluče vás. Rozdíl mezi vámi je ten, že on používá zdravý rozum a vy se držíte práva. Ten případ je složitý, je třeba přistoupit na hru doktora Hlaváčka. Pak využít jeho chyby a skočit po něm.“
Roztlouklo se mi srdce.
„A co když chybu neudělá?“
Pokrčil rameny napil se kávy.
„Takový teoretik jako vy se těžko starému praktikovi ubrání. Myslím, že v tomto případě nebudete úspěšná. Škoda. Jinak si vedete dobře.“
Neodpověděla jsem. Staří praktici! Nahání mi hrůzu jen to pomyšlení na jejich aroganci. Na jejich minulost. Znají dobře systém, v kterém se pohybují a ví, dobře ví, kde jsou jeho slabiny. A na těch slabinách vítězí.
„Děkuji vám, že jste si to přečetl, pan kolego, budu nad tím přemýšlet.“
„Co byste přemýšlela? Opište to, co jsem vám napsal a běžte si třeba tancovat. Ono to nějak dopadne.“
„Ale já bych chtěla, aby to dopadlo dobře.“
„To je otázka. Zatím jste plácala nesmysly.“
Marta se na něho usmála a on na ni.
„Nebojte se. Taky přijde vaše doba, ale to vám už přibude pár vrásek a zase budete cepovat mladší kolegy. Tak už to v naší branži chodí. Je to tvrdý chleba, ale dá se vydělat pěkný peníz. Musíte to tak brát. Účelově, jinak si nevyděláte ani na slanou vodu a zbytečně ztratíte spoustu času.“
Brzy potom odešel. Měla jsem hlavu jako cent. Pomalu jsem si pročítala jeho poznámky. Dříve bych tomu všemu slepě důvěřovala, ale teď? Ani jedno moje podezření se nenaplňovalo. Třeba je všechno jinak a třeba má on pravdu.
Ještě odpoledne jsem se vypravila za doktorem Rovenským. Kdysi mne učil. Nyní je v důchodě a velkou část svého času věnuje své krásné zahradě.
„To jsou k nám hosté,“ řekl s úsměvem a podal stiskl mi ruku.
„Pojďte dál a nezouvejte se.“
Vešla jsem do útulného domku.
„Tak co vás ke mně přivádí?“
„Pane doktore, mám velký problém. Jsem na pokraji zoufalství.“
Sedl si naproti mně.
„A co se vlastně děje? Vypadáte nějak vyděšeně? Počkejte, postavím na kávu.“
Sepjala jsem ruce na klíně a zahleděla jsem se na vzory výšivek na ubruse.
„To vyšívala moje starší dcera,“ řekl, když se obrátil směrem ke mně se dvěma šálky kávy a zpozoroval směr mého pohledu.
„Tak, tady máte kafe, tady cigarety, zapalte si a mluvte bez obav.“
Začala jsem mu vyprávět svůj příběh a nic jsem nevynechala. Pokyvoval hlavou a nepřerušoval mne. Až jsem se odmlčela ve chvíli, kdy jsem vyprávěla o doktoru Pánkovi, nadechl se.
„Znám oba. Staří přátelé, chodí spolu hrát kulečník ke „Zlatému bažantovi“. No, to jste narazila na hradbu, děvče. Hrají s vámi vysokou hru. Měla jste dobré tušení. Je vidět, že máte instinkty.“
„A jakou mám vůči nim šanci?“
Pokrčil rameny.
„Porušila jste pravidla tím, že jste si dala radit někým, kdo není oficiálně do případu jmenován. A oni to samozřejmě vědí. Baví se tím, že odkrýváte karty, i když, z hlediska honoráře, vás může čekat slušný balík. Já bych řekla, že jste udělala velký průšvih, z kterého mají oba prospěch. Jejich vítězství mají takřka od vás předloženo na zlatém tácku.“
„Doufala jsem, že je doktor Pánek čestný člověk.“
„On je čestný člověk. Ale taky mazaný. Nepamatuji se, že by nějaký spor prohrál. Jako je perfektní ve hře kulečníku, tak dovede taktizovat i v praxi. A to se teprve učíte. I když váš to rozčiluje, milá zlatá, jsou to pro vás ti nejlepší učitelé. Fakulta vás naučí právo, když jste pilná studentka, ale vy se musíte také učit z praxe. Co je vám platné, když vám někdo dá do ruky meč a vy s ním neumíte zacházet? Soupeř vás zabije při prvním útoku.“
„Tak nevím, co si počít.“
„Jestli jste něco zpackala, tak prohrajete. Jedině, kdybyste přišla na něco, co oni nevědí. Víte, tihle staří praktici jedou už jen ve své praxi. Možná něco přehlédli. Ty zákony se stále novelizují…“
Odmlčel se.
„Máte to sebou?“
„Ano.“
Vyndal jsem spis z tašky a podala mu ho.
„Pojďte z mou do pracovny. Na něco se podíváme.“
Zapnul počítač.
„Oni dva vůbec počítač nepoužívají. Už jim nestojí za to, aby se namáhali si ho pořídit. Fungují ve svém stereotypu. Tak se podíváme, koho hájí doktor Hlaváček. Firma Gala, s.r.o.“
Vyhledal si ARES.
„Vy jste si je sama prověřovala?“
„Ve spise je výpis z obchodního rejstříku.“
Doktor Rovenský zalistoval ve spise.
„Ale ten výpis je starý dva roky. Podíváme se, jestli se něco nezměnilo. Moment.“
Seděla jsem tak daleko, že jsem na výpis v počítači neviděla. Vytiskl ho.
„Tak se podívejte. Změnili formu. Jsou už rok akciová společnost. To znamená, že doktor Hlaváček, jak vidím i podle poznámek doktora Pánka, tuto změnu nepostřehli. Kdy jste měli poslední stání?“
„To ještě byli s.r.o.“
„Dobře, firma Gala, s.r.o. dlužila vašemu klientovi v době před přeměnou na akciovou společnost. Společnost s ručením omezeným zanikla. Akciová společnost výslovně svůj dluh neuznala. Ve spise není ani zmínka o tom, že by váš klient uznání dluhu po této akciové společnosti vyžadoval. No vidíte, vy potřebujete důkaz o tom, že při změně obchodní formy se převedly všechny aktiva a pasiva z původní formy společnosti na novou. Chápete?“
Byla jsem ohromená.
„Tak tady je ta chyba. Váš klient od vás očekává kompletní službu a není povinen vám to oznamovat. Kdy jste ho, mimochodem, viděla naposledy?“
„Při posledním stání.“
„Tak fajn. Musíte začít pěkně od začátku. A bez těch dvou. Bude to náročné.“
Zatímco ti dva se bavili na můj účet, zajistila jsem poslední audit žalované firmy a zjistila jsem, že dluh o výši čtyř miliónů, který mého klienta málem položil, nebyl zaveden do nového účetnictví. V případu nastal obrat. Nechala jsem si zpracovat expertízu a ta jasně ukázala, že firma Gala, a.s., má vážné chyby v účetnictví. Den dalšího stání se blížil a já pracovala s nejvyšším nasazením.
„Tak co ? Jak si vedete? Stání se blíží mílovými kroky.“ To byla první otázka doktora Pánka, když jsme se potkali náhodou v kavárně. Popíjel bílé víno a usmíval se.
„Opsala jsem ty vaše poznámky a moc vám děkuji.“
„No, udělala jste, co jste mohla. Ale vidím, že se vám nálada zlepšila. To jsem moc rád, milá kolegyně. Uvidíte, že s tím pohneme. Takové spory se vlečou léta a vlastně, je to vděčná práce.“
Zasmál se.
„Co je to dneska čtyři milióny? Za pár let to nebude nic a nakonec si to váš klient započítá do ztrát.“
„Asi ano. Myslím, že se z toho už vyhrabal.“
„Podnikání vždycky nese s sebou riziko.“
Spokojeně se usmál já mu úsměv oplatila.
Objednal mi také dvě deci vína a spokojeně jsme si přiťukli.
„Soud není taky žádná rychlodráha. Co jim předvedeme, to vezmou. Spoléhají na naši zkušenost.“
Usmála jsem se pokud možno chytrácky a vzal jsem si od něho nabízenou cigaretu. Uvnitř jsem se však chvěla napětím. Někdy mám pocit, že bych s tou advokacií nejraději sekla. Ani možné vítězství mne nehřeje na duši. Neumím se ještě oprostit od úvah, zda tyhle hry patří do praxe.
Když byly všechny důkazy hotové, zavřela jsem je doma do šuplíku čekala jsem na vhodnou dobu, kdy je budu moci vložit do spisu. Věděla jsem totiž, že doktor Hlaváček do spisu moc nechodí. Byla to ode mne lest, protože jsem vsadila na jeho přílišné sebevědomí. Jsem si jistá, že si vytvořil svou teorii a postupy a se svými klienty žádné velké diskuse nevedl. Jeden spoléhá na druhého. Od čeho platíme advokáta? Co bychom se o své věci starali, když na to máme odborníka? Je to vlastně jeho záležitost. A moje chyba, pomyslela jsem si. Motala jsem se v těch praktikách doktora Pánka a zapomínala jsem na to, že si mám všechny údaje stále ověřovat, zjišťovat nové zkušenosti a zajišťovat důkazy. Dokud případ běží, nenechat to spát. Vždyť se všechno tak rychle mění! Jestli vyhraji, zruším všechny dosavadní styky, propustím sekretářku. Budu si všechno dělat raději sama. To jsem si slibovala! Dosud byly všechny případy tak jednoduché, moje výhry i nevelké ztráty mne přiměly spát na vavřínech. Tenhle případ mne probudil do reality dnešní doby. Velmi mnoho závisí na správných a včas zajištěných informacích. To, co dávám do sekretářky, bych měla raději vložit do techniky naučit se ji bezpečně ovládat. Den před konečným termínem, kdy zákon dovoluje vložit důkazní listiny do spisu, jsem šla ke „Zlatému bažantovi“ na dvě deci s přítelkyní. Neřekla jsem ji důvod, jen že si chci s ní popovídat. Hlavně jsem chtěla skutečně vidět na vlastní oči, že ti dva, doktor Pánek a doktor Hlaváček chodí spolu hrát kulečník. Seděli v boxu před námi a popíjeli pivo. Mohla jsem slyšet zřetelně každé slovo, ale mlčeli. Bůh ví, jak tam dlouho sedí, pomyslela jsem si, třeba si všechno řekli.
„Zatím tam nic nedala, byl jsem se tam odpoledne podívat. Už je asi zbytečné tam chodit.“ řekl doktor Hlaváček najednou.
„To jo. Radši si zítra vyrazíme na ryby. Stejně je to k ničemu. Máš to v kapse.“
„Trochu je mne holky líto.“
„Každou prohrou se rozumný člověk posiluje a ona zase není tak špatná. Nemá jen praxi. Neví, jak to chodí. Ale naučí se to. O to nemám žádnou obavu.“
„Co jsou dneska čtyři milióny. Nic. V takové firmě se peníze proženou, že se ani pořádně neví jak. A některé ty účetní za nic nestojí.“
„To máš pravdu.“
Odmlčeli se.
„Můžeme tam zůstat dva dny, ne? Je pěkné počasí a líbí se mi penzión. Až s tím sekneme, budeme tam jezdit častěji.“
„Taky jsem už na to myslel,“ odpověděl doktor Pánek a bylo slyšet, jak si přiťukli.
Hlavně žádné emoce, řekla jsem si večer. Znovu jsem vyndala své listiny ze zásuvky a pročítala jsem si je. Bylo mi jako před státnicí. Svíral se mi žaludek a věděla jsem, že tu noc neusnu. Druhý den jsem šla do podatelny a nechala zařadit listiny. Přitom jsem si nechala potvrdit jejich seznam a ten jsem si pečlivě uschovala. Kdyby náhodou někdo něco z toho vytáhl a nevrátil zpět. Kopie jsem si pečlivě uložila doma do trezoru a šla do kanceláře. Marta zase seděla na telefonu a s někým mluvila. Jak jsem vešla, položila telefon.
„Pozdravuje vás doktor Pánek. Chtěl vědět, jestli něco nepotřebujete. Prý jede na ryby a vrátí se za dva dny.“
„Ne, nic nepotřebuji,“ řekla jsem stručně.
„Pozítří máte to stání. Doktor Pánek vám vzkazuje, abyste doplnila spis.“
„Ano,“ řekla jsem věnovala jsem se naoko práci.
„Promiňte, ještě vás vyruším. Doktor Pánek ještě vzkazuje, tady jsem si to napsala, abyste si připravila závěrečnou řeč.“
„Děkuji za upozornění,“ usmála jsem se na ni,“ víte co? Nemáte chuť zákusek?“
Překvapeně se na mne podívala přikývla.
„Tak jdeme. Za rohem otevřeli novou cukrárnu.“
Den před stáním jsem se uklidnila. Zjistila jsem, že si spis soudce již odnesl. Pečlivě jsem si srovnala listiny a vložila do kufříku. Marta si vzala dovolenou a já měla celou kancelář pro sebe. Zavolala jsem svému klientovi a pozvala ho k rozhovoru. Řekl mi, že nemá čas, ale že k soudu rozhodně přijde.
„Víte paní doktorko, mne dnes mrzí, že jsem to vůbec rozjížděl. Je to na kočku. Už se táhne tak dlouho a pořád to nevede ke zdárnému konci. Už jsem ty peníze oželel. Jestli dojde zase k odročení, vykašlu se na to. Zaplatím vám, jak jsme se domluvili, já dluhy nedělám. Ale rozhodně, v případě, že to nedopadne nějak solidně, už nebudu ve sporu pokračovat.“
„Přemlouvat vás nebudu, uvidíme, jak se to bude vyvíjet.“
„Ano, hezký den.“
Někdy si člověk neuvědomuje, tváří v tvář realitě, že je v zajetí pouze úzkého okruhu problémů. Stojí na závodišti čeká, až začne závod. Na trati jsou připraveni závodníci, kteří po výstřelu vyrazí vpřed. A snaží se dosáhnout cíle. Jiní přihlížejí, který z nich bude rychlejší a ti, kdo mají na starost terén, si připravují peníze a stroje, aby ho po závodě zase upravili a nijak jim nezáleží na tom, kdo vyhraje. Je poskytují hřiště za slušné peníze. A vydělají na tom, ať vyhraje ten či onen. Život je rozmanitý a je nutné, aby si každý uvědomil, na jaké straně stojí. Já jsem si vybrala běžce. To dva staří pánové to hřiště a naši klienti diváky, popíjející pivo z plastových kelímků. Ještě to bude dlouho trvat, jak jsem pochopila, než se stanu tím, kdo pronajímá hřiště. A vůbec, stojím o to? Neměla bych stát na straně těch, kteří očekávají, že bude vůči nim správně fungovat zákon?
Doktor Hlaváček si vyslechl čtení nových důkazů mlčky. Soudce odročil soud na prošetření skutečného stavu věci. Můj klient se vzdal žaloby vyčetl mi, že jsem takové závažné důkazy mohla předložit už dávno, že není zvědavý na naše právnické kličky. Já jsem se vzdala plné výše honoráře. Oba staří pánové odešli z advokacie. Doktor Pánek mi napsal dopis, v kterém mne obvinil z podrazu. Dopis byl velmi arogantní, ale důvěryhodně koncipován. Moje chyba byla, že jsem odhalila věci příliš pozdě. Bývala bych s advokacií skoncovala také, kdybych nedostala další případ, který mne zaujal. Tentokrát jsem do toho šla s novou, i když trpkou zkušeností.
© Maura, 2008
„