22.08.2010 12:49

Předmluva: Děj povídky a postavy jsou smyšlené.

Stalo se to před pěti lety. Ano, před pěti lety, a také z kraje podzimu. Skupina turistů našla mrtvolu muže, ale v tak pokročilém stavu rozkladu, že ho nebylo možné ihned identifikovat. Později se zjistilo, že jde o muže jménem Orlovský, muže, jehož jméno mnoha lidem nic neříká, tajného agenta, který bůhvíproč přijel. Neměl u sebe žádné doklady, peníze, nic se nenašlo. Zřejmě měl někomu předat důležité bezpečnostní informace. Podle všeho se mu to podařilo. CNN jen oznámila, že se stal obětí trestného činu na území České republiky a kvůli úspěšnému pátrání po vrahovi nebo vrazích, nebude o případu informovat veřejnost. Co ten muž hledal na té cestě a proč neměl u sebe nic, bylo záhadou. Měl se s někým sejít, to bylo jasné při dalším šetření a našly stopy, které patřily dvěma mužům. Policie uvalila na případ embargo. Po delším pátrání našla, jak tvrdila mluvčí, důkaz na místě činu proti jednomu z domnělých útočníků a zatkla ho. Richardovi Hemelíkovi, advokátovi, byl případ svěřen ex offo, a to proto, že mladý muž neměl svého advokáta a stále tvrdil, že je nevinný a nechtěl mluvit bez právního zastoupení. 

Od chvíle, kdy se Richard dozvěděl od svého klienta celou pravdu, byl natolik otřesen, že se do případu pustil s cílem, aby byl jeho klient osvobozen a propuštěn na svobodu. To byl jeho úkol. O zmizelém druhém svědkovi nikdo nic nevypátral. Zatím. A tušil, že zahladil za sebou veškeré stopy. A dokud jeho klient nepromluví, nemají ho šanci dopadnout a usvědčit. A Richard mu chce dát čas. A šanci, protože má k tomu důvod. 

Kdyby šel někdo po půlnoci po ulici, která se honosí názvem Jana Husa, uviděl by v okně jednoho domu světlo. A kdyby viděl do okna, spatřil by muže, jak sedí u počítače, v očích má smutek a píše nějaký text, pak vztáhne ruku po mobilu a krátce do něho hovoří. Mobil položí zase na místo, vstane, otevře dvířka od trezoru, uloží do něho složku a zavře ho. Ještě jednou se přesvědčí, jestli je dobře zavřený. Tajemství, které je těžší, než balvan, který ho tísní. Jde k oknu a podívá se na oblohu, je zataženo a na nebi se honí tmavé mraky. Ještě jednou otvírá trezor, vytáhne složku, chvíli v ní listuje a pak zase trezor zamyká. Bystrý pozorovatel jistě zjistí a nebo si domyslí, že je to věc, která se ho týká. Vrací se zpět ke stolu, pokračuje v práci a pak zhasíná počítač. Zhasne i světlo a za chvíli vychází hlavními dveřmi na ulici.
„Pane, nemáte deset korun?“ oslovil ho nějaký pobuda. Hmátl automaticky do kapsy a vytáhl peníze, které tam nedbale zastrčil. Podal mu je.
„Ale to je hrozně moc,“ řekl mu pobuda a chtěl mu je vrátit.
„Jen si je nechte,“ řekl, „bezcenné papírky,“ dodal a spěchal dál, tmavou ulicí k domovu. Začalo trochu pršet a zvedal se vítr. 

Četl to nesčíslněkrát. Pečlivě, slovo za slovem, vážil každé slovo a o každém přemýšlel. Divil se sám, že k textu vrací bez odporu, i když na něm pracuje již několik let. Úmyslně do kauzy nikoho jiného nezasvětil, než svého nejlepšího přítele, doktora Palečka. Kdysi si byl jistý, že si nechá všechny informace pro sebe. Ale teď mu nevěřil. Proto musí být opatrný. A uměl si představit, kdyby se někomu zachtělo peněz a slávy a prodal kauzu nějakým novinám, co by následovalo. Ale když se nyní opět, v této deštivé podzimní noci, zamýšlí nad otázkami viny, trestu, práva, spravedlnosti, pravdy. Nemůže potlačit nejistotu. Proč zrovna dnes. Možná vlivem toho telefonu, možná také vlivem okamžiku strachu, úzkosti, které ho však rychle opustily. Kdyby se tomu poddal, znamenalo by to, že všechno skončí pro něho i pro jeho klienta. I pro toho, kdo byl dalším svědkem a ví, kdo zabil Orlovského. 

„Nezlob se, Ríšo, ale proč to neděláš jako ti ostatní?“
„Jak to myslíš?“ zeptal se a nalil si trochu mléka do kávy. Díval se na ni s úsměvem, byla i po ránu velmi krásná, mladá a svěží. Matka mu říkala, aby si ji nebral, že mu neporozumní, že se nepřizpůsobí. Pokud chce dělat takovou práci, neměl by mít rodinu. On se jen smál. Když se Anička začala zakulacovat, byla ještě krásnější. Nic mu nevyčítala. Ani pozdní příchody domů, ani to, že když je doma, tak ji s ničím nepomůže. A pak se narodil Honzík a všechno se změnilo. Začaly hádky. A zanedlouho potom rozvod. To už bylo v době, kdy pracoval na té kauze. Položil první oběť, velmi bolestnou. Ale souhlasil s rozvodem a souhlasil i s tím, že Honzík bude svěřen do výchovy matky. 
„Ríšo, měl jsi usilovat, aby soud nařídil střídavou výchovu,“ řekla matka, „takhle už ho neuvidíš. A já taky ne.“
Chápal že je to její první vnouče a že se na něho těšila. Objal ji.
„Je to tak lepší, mami.“
I tehdy, když opustil svou studentskou lásku a zřekl se nenarozeného dítěte, věděl, že je to tak lepší pro ni i pro něho samotného. Možná, že už tehdy bylo všechno předurčeno k tomu, aby splnil svůj úkol i za cenu obětí, které všichni svým způsobem přinesli.To si myslel. 
A tak přicházel o další a další radosti, až mu zbyl na stole velmi objemný spis a klient, který seděl stále ve vězení a mlčí. Dobře, že mlčí.

V úterý někdo zaklepal na dveře. Ohlédl se k nim a když zaklepal podruhé, teprve vstal. Podíval se kukátkem, kdo za nimi stojí a spatřil ženskou tvář. Otevřel dveře.
„Dobrý den,“ řekla, „náhodou jsem našla vaši kancelář. Potřebuji naléhavě pomoci.“
„A co se jedná? Pojďte dál, posaďte se klidně mluvte. Nedáte si kávu?“
„Moc ráda.“
Nervózně přejela prsty malou kabelku, kterou měla na klíně a protože to gesto znal,. Usmál se a postavil na stůl popelník. Poděkovala mu očima. Teprve teď si všiml, že je hezká a že má hluboký pohled.
„Tak, promluvme si, jsem připraven naslouchat.“
Zapálila si cigaretu a lehce odkašlala.
„Jsem Erika Pulpánová. Jistě vám nyní mé jméno nic neříká, pokud nesledujete v noci televizi,“ řekla a podala mu svou vizitku. Vzal ji a zastrčil do náprsní kapsy.
Podíval se na ni po druhé velmi pozorně a skutečně si vzpomněl na novinářku, která před lety, když začala kauza, vystupovala v televizi a hovořila o ni. Velmi odvážně.
„Já už tu práci nedělám. Měla jsem problémy, noční telefonáty a tak. Tedy mluvím o tom případě.Orlovský.Když ho zabili, sama jsem usoudila, že bych měla jít z toho pryč. Našla jsem rozházený byt, zničené obrazy. Ukradli mi data z počítače a zničili zdi vulgárními nápisy.“
„Jste vdaná?“ zeptal se.
„Byla jsem. Ale manžel mne potom opustil. Víte, on mne nutil, abych se na kauzu Orlovský vykašlala, ale mne to tak přitahovalo. Buď on nebo já, řekl mi a nakonec šel on.“
„A kdy jste toho nechala?“ zeptal se.
„Hned, “ řekla a zapálila si cigaretu. Podle toho, jak se jí na okamžik zachvěly ruce, poznal, že lže. 
Pomyslel si, že asi bude překvapená, až se dozví, komu zaklepala na dveře a chvíli váhal, jestli ji to nemá říci. 
„A tak co vás trápí? V čem potřebujete pomoci?“ zeptal se jí klidně.
Vyprávěla mu banální příběh. Půjčila přítelkyni peníze, teď je sama potřebuje a ona ji je nemůže vrátit. Moc je potřebuje, musí zaplatit za rekonstrukci bytu. Ukázala mu smlouvu, dala mu všechny doklady, které sebou měla. Naznačuje mu něco nebo se snaží mlžit, aby se něco dozvěděla? Aby mohla nahlédnout na desku stolu, na které se povalovaly složky a byly nadepsány názvy případů.
„Ověřím si totožnost té vaší přítelkyně, prosím. Počkejte na chodbě a pak vás zavolám.“
Srdce mu divoce tlouklo, až se mi zatmívalo před očima. Měl sto chutí ji vrátit všechny papíry, odmítnout její prosbu a vyhodit ji. Ale přesto, že mozek vysílal varovné signály, vstal a otevřel dveře.
„Tak pojďte dál,“ řekl, ale na chodbě nikdo nebyl. Rozhlédl se kolem sebe a usmál se. Dveře skříně, kam si ukládal kabát, byly pootevřeny. Tak přeci! 


„Neukvapuj se, Richarde," namítá doktor Paleček. „Z toho se nedá nic vyvozovat. Třeba to byla jen zvědavost, nic víc. Pokud je mi známo a tobě jistě také, ledy se hnuly. Tisk potřebuje nové informace. Třeba je to jen tvá představa. Někdo ji volal a musela odejít." 
„Nejde o jednu novinářku. Volal mi soudce Hrabánek, že se mnou chce mluvit. Kdyby to nebylo vážné, ten by tě neobtěžoval! Prosím tě, pomoz mi," řekl Richard. 
„To chceš všecko projít znova?" zděsil se Paleček.
Přikývl.
„Jde přeci o víc, než jen o nás.“
„Ty jsi fantasta. Třeba změní soudce. Třeba odročí případ. Třeba všechny ty naděje, které dnes jsou, se zítra rozplynou. Chápeš to?“
„Právě proto musí být obhajoba perfektně zpracovaná. Kdykoliv jsem k případu něco dělal, vždycky jsem se snažil o perfektní práci. Proto se také udržela, i když jen doutná.“
Paleček se rozesmál.
„Nezlob se, Richarde, ale připadáš mi jako posedlý.“
Richard k němu zvedl unaveně oči.
„Záleží ti na tom klientovi tak, že jsi schopen obětovat úplně všechno?“
„Nejen na něm. Ale také na spravedlivém rozsudku. Jsem přesvědčen, že vraždu nespáchal.“
„To je jedna věc. Druhá je tak, abys o tom přesvědčil i soud.“
„No právě. A proto …“
Paleček otevřel spis a začetl se do něho. Richard vstal a přešel místnost od okna ke dveřím. Pak zvedl telefon a vytočil číslo, které četl z vizitky.
„Prosil bych paní redaktorku Půlpánovou.“ Chvíli čekal.
„Půlpánová,“ ozvalo se.
„Kam jste zmizela? Tady Richard Hemelík.“
„Musela jsem odjet. Nestačila jsem se vám ještě omluvit. Přijdu jindy.“
„Dobře,“ řekl a skončil hovor. 

Probděli čtením celou noc. Zato si udělali jasno. 
"Tak tohle je pěkný malér!" prohlásil otráveně doktor Paleček, "musíme s tím ven. Nedá se nic dělat. Ještě štěstí, že nám zatím nedali termín stání!"
„Co myslíš?“
„Ty jsi nečetl výpověď náhodné svědkyně z loňského roku?“
„ Je to podvrh. Šetřil jsem to. Nakonec své svědectví odvolala. Zde je její dopis, přečti si ho.“
Paleček nevěřícně zakroutil hlavou. Podal mu spis.
„Nelob se, ale já do toho s tebou nepůjdu. Některé výpovědi, jak se mně zdá, se opírají o falešná tvrzení a někteří to budou s velkou chutí interpretovat jako podvod, i když není z tvé strany úmyslný.“
„Jak to myslíš?“
„Je to všechno přitažené za vlasy. Výpověď svědka, poté zase dementování výpovědi. A zvláště v případech, které vypovídají proti tvému klientovi. Připadá mi to jako scénář, který se odehrává v podřadné detektivce. Nakonec budeš obětí celého procesu ty sám. Ty znáš viníka, že ano?“ řekl náhle a upřel na něho oči. Richard se zachvěl od hlavy až k patě. Nikdy, pomyslel si, nikdy nevysloví to jméno, i kdyby měl zemřít na místě. On musí jen osvobodit svého klienta, tím udělá svou práci a ostatní, ať si zařídí kompetentní osoby. Ale to jméno nikdy nevysloví. 
„Jistě víš, co děláš, Richarde, ale na tom se nebudu podílet. Nezlob se,“ řekl nakonec Paleček, když se už blížila osmá hodina ranní.


Pro jeho kariéru by to nebyla taková pohroma. Ale pro něj, který měl stejně tolik stoupenců jako nepřátel, pro něj by to byla rána do vazu, kdyby se kauzy ujal a nakonec byla ostudně prohrána. Podepsal by se pod výsledek, který se zčásti opíral o sporná data...Někteří to budou s chutí interpretovat jako podvod. Všichni by o tom mluvili. Tohle byl scénář, který se odehrával v řadě případech. Jenomže tahle kauza jen tak nevyšumí. Pokud osvobodí Richardova klienta, budou hledat druhého svědka, který má u sebe tajné informace, a toho Richard kryje mlčením. Proč? Ptá se sám sebe. 

Soudce Hrabánek je starý a zkušený muž. V justici pracuje dlouhé roky a lecos mu prošlo rukama. Vážně se dívá před sebe a mlčí. Richard si neodváží ani sednout.
„Ale posaďte se, pane doktore. Nechcete kávu?“
Ani nečeká na jeho odpověď a objednává u své asistentky dvě kávy. Pak zavře dveře a zase usedne na místo.
„Já vás chápu,“ začne, aby trochu snížil napětí mezi nimi, „ale vy také musíte pochopit mne. Nemáte žádné důkazy, o které bych se mohl opřít, abych vašeho klienta zprostil obžaloby z vraždy. I když je postavená na nepřímých důkazech.Je to pod drobnohledem lidí, kterých bych se rád zbavil. Chtějí vědět, kam zmizely dokumenty, které, jak všichni soudí, u sebe pan Orlovský měl a které se potom u něho nenašly. Dovedete si představit, kdyby byly takového charakteru, že by vyvolaly mezinárodní skandál? A to přinejmenším?“
„Já...“
„Nepřerušujte mne, prosím. Orlovský byl velmi schopný tajný agent. I když pán v letech. Co dělal u nás, to je záhada. Proč sem vůbec přijel? S kým se měl setkat? Věděli ti dva, co má vůbec u sebe nebo se tam jen připletli? Bylo by štěstí, kdyby ty dokumenty nevzal někdo jiný. A já potřebuji vědět, kdo je má. Váš klient nebo ten druhý? Všechno by se objasnilo. Nerad bych postavil rozsudek na nepřímých důkazech. A vašeho klienta bych nerad vystavil nebezpečí, protože si pak podají jiní a vymlátí to z něho. Uvědomte si to. Všechno, co mám, je jedna straka povídala. Tak jsem svou kariéru nechtěl skončit.“
Richard cítí, že ho soudce citově vydírá.
„Stačilo by, kdybych, dejme tomu, ty dokumenty přinesl k vám na stůl?“ zašeptal.
Soudce si posunul brýle a zadíval se na něho.
„Stačilo, to víte, že stačilo,“ řekl stejně tiše, jako on. 

Richard seděl v autě se zhasnutými světly a upíral oči do tmy. Jen slabé světlo osvětlovalo silnici, která se leskla od večerního deště. Už nepršelo. Někdo zaťukal na okno a on rychle otevřel dveře. Do auta vklouzl mladík, na hlavě měl černou kapuci.
„Ahoj, táto,“ řekl. Richard pocítil chvění radosti i úzkosti zároveň. Už tehdy, když mu telefonoval, když mu řekl pár věcí, které s ním otřásly, cítil něco jako hrdost i obavu, kdy mu vrátí jeho čin i z úroky. Přesto svolil k této schůzce, i když se jí obával. 
„To je ono,“ řekl a vytáhl z bundy kazetu, „je tam všechno.“
„Jak jsi to mohl udělat!" Díval se nevěřícně na svého syna. 
„Co myslíš? Snad si nevěříš, že jsme ho zabili my,“ zasmál se. Pal sáhl do bundy a vytáhl svazek fotografií.
„Tady to máš černé na bílém.“
„Musíme jet dál. Někde si to prohlédnu.“
Zapnul dálková světla a nastartoval auto. Rozjeli se, naštěstí nikdo za nimi nejel.
„Zaboč na tu lesní cestu. Kousek odsud je chata. Tam budeme v klidu.“
„Čí je to chata?“ zeptal se Richard.
„No mámy přeci.“
Vešli dovnitř a Richard se rozhlédl kolem. Byla prostě zařízená, ale nepostrádala na útulnosti.
„Tak, sedni si, rozsvítíme malé světlo a koukni se na to.“
„Kdo to fotil?“
„Já ne. A radši se neptej. Tady ten, to je vrah.“
Richardovi to úplně stačilo. 
„Tak, teď si to všechno vezmu a uvidíme, co na to soudce.“
„Ale táto, co já? Já ty informace potřebuju.“
„Na co? Tvůj kamarád sedí v base a já ho potřebuji dostat ven. Soudce na mne tlačí, abych přinesl důkazy o jeho nevině.“
„To není všechno. Stejně to není všechno. Je tu ještě jedna věc, která je důležitější, než ty fotky i obsah kazety. Ale tu ti dám, až vyjde můj článek.“
„Tvůj článek? Zbláznil jsi se?“
„Dlužíš mi to.“
Řekl to nekompromisně a tvrdě a Richard věděl, na co naráží. Na své dětství, které prožil s matkou, na kolejích. Na věčné stěhování po podnájmech, když ji vyhnali vlastní rodiče. 
„Podívej se, já to potřebuji. Jinak se stane neštěstí a budeš ho mít ty na svědomí. Uvědom si to. Orlovský byl tajný agent. Vy jste věděli, že je tady a vyhledali jste ho. Než stačil promluvit, někdo ho zabil, ale nestačil ho okrást. Zřejmě viděl, že ho někdo fotografuje. Nemám pravdu? Tak zavolal policii a ta našla vaše stopy u mrtvoly. A to stačilo, aby se všechno rozjelo nesprávným směrem.“
„Jsem novinář, táto a dělám svou práci. Dělám ji dobře, jak vidíš. Ty jsi se mi jen připletl do cesty.“
„Jsem obhájce ex offo.Jsem jediná šance pro tvého kamaráda. Jinak ho zavřou, na nepřímých důkazech a ve vězení z něho vymlátí všechno, co budou chtít a nepřej si, jaké budeš mít problémy ty sám a ten, kdo to všechno fotil. Kdo to fotil?“
„Znáš ji,“ zasmál se tiše. 
Ihned pochopil důvod její návštěvy. Čmuchala. I ona ho má pěkně v hrsti. Půlpánová. Už má určitě napsaný článek. 
„Chceš zveřejnit informace, které sis vycucal z prstu!" Stále v koutku mysli doufal, že mu to 
nějak přijatelně vysvětlí. Že jde třeba o nějaký žert. Že si s ním zahrává.
Doufal marně.
"Musel jsem odevzdat pár informací, které čekají na zveřejnění,"prohlásil bezostyšně, „víš to moc dobře. Jinak bych měl šlus. Kvůli nějakým skrupulím.Tak jsem si musel vypomoct sám."
Na svědomí si tenhle mladík opravdu nepotrpí, řekl si Richard. Co se od něj také dalo čekat! 
Věděl že nemůže v takovém případě zasahovat. 
„Ty spoléháš na to, že mám vůči tobě černé svědomí!" Měl chuť ho praštit. Nebo aspoň bouchnout do stolu. Neudělal ani jedno, ani druhé.
"Pak uznáš, že mi nic jiného nezbývá.Prostě jsem přidal pár hypotéz..."
"Hypotéz? Ničím nepodložených výmyslů! Nechápeš, co se mohlo stát, kdyby je někdo třeba prošetřoval? Vždyť to mohlo zavést řadu lidí na scestí! Způsobit pohromu!" Rozčilením ho rozbolela hlava. Mechanicky sáhl do kapsy pro prášek. Byl odporně hořký.
"Nedělejte z toho drama, otče! Společnost přece postupuje ku-předu i cestou omylů!"
"Ale ne podrazů!" 
„Myslíš?“ zasmál se. 
Tahle drzá, namyšlená a vyzývavá tvář, ten neuvěřitelný cynismus! Jak ho vůbec mohl tak dlouho poslouchat? Nebýt klienta, nikdy by se s ním nesešel. Jak si rychle zjistil jeho jméno a adresu, povolání. Nikdy by mu nesvěřil tak důležitou věc. Jenže byl přitom všem nadaný! A ze začátku to vypadalo, že se bude snažit, už z jakési vděčnosti za tuhle příležitost! A on místo toho...ho vydírá. 
“Mlč!" řekl stroze. Cítil, že dál už pohled na něho nesnese. 
„Úplně mne zničíš a nejen mne," řekl mu jen. 
„Jsem pod tlakem,“ odpověděl syn a pohrával si si krabičkou od zápalek.
„A já snad ne?“ 

Najednou cítil, že ten mladík, ten syn, nebude mít s ním slitování a že si s ním při této přiležitosti vyřizuje své účty.
„Tak dobře, co chceš?“ zeptal se tvrdě.
„Nic zvláštního. Exkluzivitu.“
Nasadila ho na něho. Teď si je už jistý. Slíbila mu něco, na co skočil. I za cenu, že obětuje svého přítele. 
„Počkejte do procesu.“
„To je nám k ničemu. My ho sami dostaneme na svobodu. A kápnou za to pěkné prachy.“
Zasmál se.
„Nemáš všechno, ale je toho dost, abys mohl zahrát tvůj případ do autu.“
„Hraješ o hlavu svého kamaráda pro peníze?“ zeptal se.
„A máš lepší důkazy než já?“ opáčil. 
"Nemluv nesmysly!“ 

Tak to byl konec. Na té kauze stál celý jeho život, celá existence. 
Richard se zvedl. 
„Uklidni se, táto," řekl chlácholivě. „Ještě si o tom všem promluvíme."

Ten večer nemohl vůbec usnout.Proč právě on má takovou smůlu? Co ještě dál měl v životě ztratit? 
Kdyby byl skutečně provedl nějakou špinavost... Je to přeci normální, není svatý. A nikdy se za svatého nepovažoval. Kdyby se to nestalo, tedy ta vražda, nikdy by se nemusel dívat na svého syna, jak ho nenávidí, nikdy by nezažil, jak si s ním hraje. A když to prasklo, dál klidně vegetuje a čeká, až se v šňůře mnohem větších afér na něho zapomene. Jenomže na to je nutné mít kůži tlustší než hroch. Nebo spíš otrlou duši? Možná je chyba, že ji také nemá... Místo toho se pošetile trápí. 

Vstal a rozsvítil. V měkkém světle stojací lampy vyplulamčást pokoje, který kdysi považoval za útulný. Měkký nažloutlý svit dopadal na stěnu, kde visel obraz krajiny, ponořené do sněhu. Ale jím zmítalo křečovité vlnění, jako by měl horečku. 

Druhý den jel přímo k soudci. Našel ho v pracovně pohrouženého do čtení. 
„Váš klient je mrtvý," řekl tiše a položil před něho noviny. 
„Cože?" vytřeštil na něj oči. "A co se -" nedořekl.
„Dobrý den," oslovil ho vysoký snědý člověk. "My jsme z kriminálky: tohle je kapitán 
Jarkovský, já jsem poručík Mráz."
‚Ale co se stalo?"
"To teprve zjišťujeme. Váš klient byl nalezen mrtvý. Někdo ho uhodil nějakým tupým předmětem do hlavy." 
"Rádi bychom s vámi mluvili v klidu," řekl kapitán. Jako ve snu šel za nimi do prázdné 
kanceláře. 
"Především nás zajímají vaše vztahy k tisku.“
Položil před něho noviny.
„Obhájce mrtvého klienta vypovídá: Kdo zabil agenta Orlovského? Je odpovědný za smrt svého klienta?“
Richard vytřeštil oči. Uvědomil si, že má u sebe kazetu a fotografie.
„Musím vás požádat, abyste vyndal všechno, co máte u sebe.“
Kazeta a fotografie ležely na stole. Kapitán ji otevřel. Byla prázdná. Jen na spodní straně víka bylo vyryto pár čísel. Kapitán sáhl do kapsy a vytáhl nějakou listinu.
„To je Orlovského kód.“

Po několika měsících vazby dostal příležitost – se zastřelit. Obsah kazety se nikdy nenašel. Aféra brzy vyšuměla. Zapomněli nejen na mrtvého agenta, jehož jméno a poslání zůstalo mnoha lidem neznámo, ale také na jméno obhájce, který zaplatil za to, že jen od začátku chránil svého – syna.