Skandál
Už viděla několikrát, v poslední době, ve snu ty zvláštní věci, ale nechtěla jim věnovat pozornost. Stávalo se to vždycky k ránu, kolem čtvrté hodiny. Najednou, jakby upadla do tranzu a před očima se jí zjevil svět, nepodobný tomu, který vnímala v bdělém stavu. Vysoké útesy, slunce nad nimi a moře, které hrálo neskutečně jasnými barvami. Odráželo totiž na své hladině barvy stejně tak barevné a krásné oblohy. A nikde ani živáčka.
Žádní ptáci, žádná zvířata, žádní lidé .......
Leo spal ve vedlejší místnosti, býval unaven z očích služeb a ona respektovala jeho přání i potřebu si odpočinout. Není už žádný mladík, omlouvala ho a kolem sedmé hodiny vstávala, aby mu nachystala snídani a koupel. Pak se sama připravila, aby byla včas v zaměstnání. Jejich cesty se ráno rozdvojovaly a večer zase spojovaly už několik let.
Cestou do zaměstnání procházela náměstím, kde se právě otvíraly obchody a lidé už spěchali za nákupy. A kolem dokola se linula vůně čerstvě napečeného chleba a jiného pečiva, kterou vdechovala s pocitem, že dokud se peče chléb, všechno je na světě v pořádku.
Byla to jen iluze .... Ale lidé přijímají iluze jako tu lepší alternativu a urputně se jich drží, protože příliš dlouhé setrvávání v realitě a tvrdosti života, jim působí zmatek a smutek, do kterého upadají stále hlouběji a hlouběji, až jim někdo v bílém plášti oznámí, že trpí depresí. A ona dobře věděla, že nemá k tomu daleko, aniž znala pravý důvod a příčinu. Stále se ujišťovala, že všechno je v pořádku, že se nic neděje. Je zdravá a Leo také. Sice to mezi nimi v poslední době takové, jako dřív, ale když má tolik práce a starostí s privatizací nemocnice, není divu. Všechno ho omlouvá, hlavně, že je hodný. V příbuzenstvu nejsou sváry a děti prospívají. Těší ji život, a to přeci něco znamená ! V nejhorším případě si vezme prášek a zase to zmizí. Má ho od paní Bezdíčkové, doporučila jí ho, když se jí svěřila, že trpí velkou vnitřní tísní. Paní Bezdíčková se a ni zkoumavě dívala a řekla: jste citlivá žena, tak se nedivte. Přeci nebude obtěžovat manžela, měl by zbytečné starosti. A navíc, ten lék ji tak uklidní, že pak se ocitá v krásných a útěšných snech. Nepotřebuje pak ani televizi, ani rádio a nebo společnost druhých lidí .......
Všechno je hned jednodušší. O nic nejde, vždyť ty léky jen uvolňují bolesti hlavy.
Ing. Poledník se podíval na hodinky, když ji viděl vcházet. Prošla kolem jeho dveří a sotva ho pozdravila, tak ji bez odpovědi na pozdrav řekl, že by si měla ráno přivstat, protože podle interní směrnice má být na pracovišti pět minut před zahájení pracovní doby. Pokývla hlavou a šla do své kanceláře, aby si zapnula počítač a připravila si dokumenty, které odnese dnes kolem desáté hodiny na podatelnu Městského soudu.
" Paní doktorko, a nezapomeňte zaplatit kolky, víte, že jste je minule nezaplatila a musela jste se vracet. Jak bych tak řekl, měla byste si ty věci psát," řekl ji mezi dveřmi. Pokývla hlavou a pomyslela si, že kdyby se s ním dohadovala, přišla by o místo. Několikrát už slyšela vykládat, že by bylo dobré kancelář omladit. A jí jde na čtyřicet pět let. To už je nějaký věk, který ji může zradit. Nicméně, tyto poznámky jí působily starosti, s kterými se nikdy nikomu nesvěřila. Ani Leovi, ten má své starosti a svou práci. Ani dětem, ti mají spoustu studia a svůj život ....
" Ahoj, Barboro," veselý hlas jí vytrhl z myšlenek, " ty jsi tak zabraná, že mne ai nevidíš. Tak kdy vyrazíme na to kafe ?"
Jana ! Kamarádka ze všech nejmilejších.
" Jani, to jsem ráda, že tě vidím."
" Jak se máš, holka ?"
" Ále, jdu k soudu odevzdat spisy a pak se vracím do práce. Šéf je dneska divně naloženej."
" Jo, Poledník ? Ale z toho si nic nedělej. Je to starej fouňa. Byli jsme rádi, že jsme se ho na životním zbavili. Říkali jsme mu Omlazovač," zasmála se Jana a vzala Barboru pod paži.
Barbora se také usmála. Ale přesto si dělala stále starosti. Nechtěla měnit zaměstnání a pak, kde by mohla pracovat ? V tom malém městečku lepší místo nenajde.
" Není to s ním lehký," postěžovala si poprvé. Jana ji stiskla lehce loket.
" Chceš si o tom promluvit ?" zeptala se s důvěrným tónem v hlase.
" Ano, dnes má Leo službu. Myslím, že bych mohla v pět."
" Tak jo, sejdeme se na obvyklém místě."
Poledník jí dvakrát vrátil dopis, že se mu nelíbí a že ona ,jako doktorka práv, by ho měla napsat bez problémů. Po třetí mávl rukou a podepsal ho. Pak se podíval na hodinky a řekl jí, že může jít domů. Bylo půl páté.
" Ale Leovi ani slovo," zapřísahala Janu, když s ní usedla na místo u okna.
" Ne, neboj, já se s ním skoro ve špitále nevidím a soukromě se s ním nestýkám," zasmála se.
Objednaly si kávu a zákusek a daly se do řeči.
" No, on pracoval na ekonomickém oddělení ve špitále, přeci. Dělal vedoucího. Já jsem byla tehdy v odborech a párkrát jsme řešili stížnosti holek, že je deptá. Ale to bylo před revolucí. No, to víš, chlapi se ho zastávali, protože s nimi chodil hrát kulečník, sem tam poskytl někomu nějakou výhodu, však to znáš." A nakonec se postarala Závodníková, že ho vyrazili, když se rozhodl omladit oddělení. Vytahoval se na ženské, pořád se mi něco nelíbilo, když některá slavila narozeniny, tak ji dával dárky, které měly upozornit, že jsou za zenitem a strašně se tomu všichni řehtali. Ale Závodníkové se to dotklo a řekla mu svoje. Byla z toho ostuda, ale nakonec se toho chytil ředitel, udělal na něho kontrolu a zjistil, že má spoustu problémů. Tak ho vyrazil."
" To jsem nevěděla."
" Bodejť bys to věděla. Navenek to vypadalo, že šel od toho sám za lepším platem. Holka, to je hrozný parchant a bůh ví, kdo ho vlastně drží."
Barbora přišla domů a ke svému překvapení zjistila, že Leo umyl nádobí a vyluxoval. Seděl u televize a díval se na soutěž.
" Ahoj," řekla mu a políbila ho do vlasů. Ucítila závan dezinfekce.
" Kde jsi byla ?" zeptal se.
" S Janou."
" No, alespoň jsi se trochu povyrazila," řekl a otevřel dlaň. Ztuhla, protože v ní byla krabička s jejími tajnými pilulkami.
" Vypadlo ti to asi z kabelky. Našel jsem je v koupelně na zemi. Můžeš mi říci, jak jsi k nim přišla a proč je bereš ?"
" No, dala mi je paní Bezdíčková. Pobolívá mě hlava."
" Ale to jsou antidepresiva, to není žádný aspirin. Hele, nebudu tě vyslýchat, buď mi řekneš, co tě trápí a nebo se to dozvím sám vlastními cestami. A pak se těš, jestli je v tom nějaký chlap."
Poprvé, od svatby, od něho slyšela podrážděný, žárlivý tón a docela ji to i potěšilo.
Sedla si k němu a začala mu vyprávět o své situaci v práci a Poledníkovi. Soustředěně poslouchal.
" No dobře, znám ten případ a nenapadlo mně, že bude tak drzý a pokračovat v té své pochybné praxi. Neboj se, všechno bude v pořádku, ale tohle prosím tě, neber."
Paní Poledníková právě dovařila a prostřela stůl. Hodiny už ukazovaly šestou a její manžel chodil vždycky přesně. Ještě otevřela dvě lahve minerálky a zkontrolovala, jestli jsou sklenice čisté. Ten vždycky řádil, když našel nějakou šmouhu !
Už ho slyšela na chodbě. Uhladila si zástěru a běžela mu v ústrety.
" Ahoj, Jeníku," objala ho na chodbě. Mírně jí odstrčil a zul si boty, pečlivě je narovnal do botníku a sako si se stejnou péčí pověsil na ramínko.
" Tak co jsi mi nachystala ?" Teprve teď jí políbil letmo do vlasů a poplácal po zádech.
" Knedlíčkovou polívku a haši s bramborem:" Nalila mu polévku a sedla si k němu ke stolu. Nikdy nejedla současně s ním, neměl to rád. Nemohla by ho obsluhovat, jak si to přál – trochu pepře, trochu přisolit ..... tak byl zvyklý.
" Půjdeš dnes na kulečník ?"
" Ještě nevím. Ukliď kuchyň a možná, že se půjdeme spolu projít."
To říkal vždycky, aby ji naladil, ale nakonec z toho sešlo. Dřív měla slzy v očích a cítila zklamání, ale pak si zvykla. Čas běžel a ona si přestala připouštět mnoho věcí. Konečně, může být ráda, že ji nezanáší. Jako třeba Jakoubek a nebo Hlavica. Kolikrát si říkala, ať je jaký chce, hlavně, že chodí domů včas a v pořádku.
Její úvahy přerušil telefon.
" Zvedni ho," zavolal na ni z koupelny. Běžela k němu a zvedla sluchátko.
" Poledníková," představila se.
"Dobrý den, paní Poledníková. Tady doktorka Schneiderová. Mohla bych mluvit s vaším manželem ?"
" Jistě, zavolám ho."
Dveře do koupelny byly přiotevřené.
"Volá tě Schneiderová," řekla mu mezi dveřmi.
" Co zase otravuje ?" řekl nabroušeně a vyšel s osuškou kolem pasu do chodby. Poledníková ho přejela očima a musela si přiznat. Že je stále pěkný chlap.
Slyšela, jak mluví o nějaké, zřejmě služební věci. Pak jí oznámil, že musí ještě do kanceláře a že se vrátí za hodinu.
Doktor Schneider zvedl telefon. Bylo už dobře po půl noci.
" Pane doktore, tady Poledníková. Prosím Vás, nezlobte se, že vás obtěžuji v noci, ale můj manžel šel kolem šesté do kanceláře, protože ho volala vaše paní a ještě se nevrátil. Já mám obavy, jestli se něco nestalo."
" Moje paní ? Ta byla celé odpoledne se mnou doma. Vůbec nikam nešla a nyní se dívá na televizi."
" Ale to není možné, sama se mi představila do telefonu."
" Paní Poledníková, uklidněte se," řekl důrazně, když uslyšel známku v hlase, že se co nevidět strhne hysterický výlev.Na to neměl náladu.
" Moje paní nebyla vůbec, co odešla z práce, mimo domov. Takže to musel být někdo jiný."
" Co se děje ?" zeptala se Barbora mezi dveřmi.
" Noc, jen Poledníková, že se jí ztratil manžel. Že jsi prý volala odpoledne z kanceláře, aby přišel a on prý odešel za tebou."
" Panebože, to je hrozný, já už ho mám plné zuby. Ještě tohle. A co když se mu něco stalo ?"
" Nejspíš se zapomněl u nějaké kočky," řekl s úsměvem a Barbora a na jeho tváři spatřila zvláštní úsměv, který naznačoval takové to mužské pochopení, " hele, já si ještě odskočím do špitálu. Za dvě hodiny se vrátím. "
" Ale nemáš přeci službu ?" řekla Barbora a letmo se podívala na kalendář.
" Dnes ráno přivezli mladou holku po těžké havárii. Podívám se na ni. Dnes slouží Kratinoha a znáš ho ....."
...... Žádní ptáci, zvířata, ale do jejího ráje přišel kdosi v tmavém plášti. Jeho hlas byl takový zvláštní, jakoby přiškrcený. Bála se mu podívat do tváře, aby se nelekla. Ten hlas jí říkal, že pod starým dubem je zakopán její smutek. A sen zmizel.
" Co je s tebou ?" zeptal se Leo ráno, když jí dvakrát vypadl z ruky nůž.
" Poledníka určitě někdo zavraždil," řekla mu zdrceně.
" Prosím tě, nestraš. Jak jsi na to přišla ?"
" Zdálo se mi to."
" A už toho mám dost, Barbi. Naše domácnost a klid je v troubě. Je sobota a já se tu odmítám starat o Poledníka. Ať si ho vezme třeba čert. A promiň, už o tom chci slyšet ani slovo. V noci umřela ta holka, jsem z toho nějaký špatný. Promiň, ale dnes se nebudeme bavit o tvých problémech s Poledníkem."
Bylo k poledni, když se ozval zvonek u dveří. Leo se zvedl a šel otevřít.
" Policie, kapitán Jeřábek. Mohu jen na pár slov ?" zeptal se příjemný, starší muž a prokázal se průkazem. Pátravě se přitom rozhlédl a zul si boty. Leo mu hned podal domácí pantofle.
" Je vaše paní doma ?" zeptal se ho a Leo ho uvedl do pokoje, kde seděla Barbora a vyšívala.
" Pan kapitán se chce na něco zeptat," řekl Leo a současně mu pokynu, aby se posadil.
" Paní doktorko, nezlobte se, že vás ruším, ale mám pro vás takovou smutnou zprávu.. Váš kolega, inženýr Jan Poledník, byl v noci zavražděn v lesoparku. Našla ho hlídka pod památným dubem. Zatím pachatele neznáme, byl to nějaký muž, to víme, asi střední postavy, podle stop,. které zanechal po sobě, značné hmotnosti. Kdy jste s ním mluvila naposledy ?" Jeho otázka jí probrala z mrákot, které jí obešly, když jí tu novinu oznámil.
" O půl páté, odešla jsem z práce, protože jsem měla schůzku s přítelkyní a pak jsem šla rovnou domů."
" Ano, to by souhlasilo. Doktorka Jana Blahová vypověděla, že jste se sešly v kavárně U Menšíků. Také vypověděla, že jste se jí svěřila, že vás pan Poledník zastrašoval.
Je to pravda ? prosím, odpovězte mi, protože hledáme motiv trestného činu a víme, že jste nebyla jediná, které působil potíže. Nevíte, kdo mohl mít zájem na jeho smrti ?"
" Nevím, já jsem se nikdy o nic nezajímala, Jen jsem se dozvěděla, že již na minulém působišti se takto choval k ženám."
" Našli jsme u něho značnou částku peněz. Jeho paní vypověděla, že peníze nikdy sebou nenosil v hotovosti, ale že platil kreditní kartou. Nevíte, jestli navštěvoval nějaké podniky a nebo herny ?"
" Pane kapitáne, já bych vám ráda pomohla, ale já o něm toho mnoho nevím. Spíš jsem se mu snažila vyhýbat. Byl velmi nepříjemný, chápejte."
" Dobře, promiňte, že jsem vás zdržel."
" Rádo se stalo. Ale vy nejste místní, že ?" zeptala se ho najednou.
" Ne, přišel jsem z Prahy. Ještě se zabydluji."
" A nechcete si dát s námi oběd ?"
" Děkuji vám za nabídku, docela rád. Musel bych do hotelu."
Po jeho odchodu šla Barbora umýt nádobí a Leo se chystal, že pojede k matce. Barbora chtěla mít klid a tak byla docela ráda, že bude sama. Alespoň se na chvíli natáhne a prospí se. Čím dál více potřebovala spánek ......
Obloha byla trochu temnější, než obvykle a zvuky, které bylo slyšet od moře, byly stále zlověstnější. Nešla tentokrát tak daleko ke skalisku, protože viděla, že se vlny zvedají a snaží se dosáhnout až k vrcholu skály. Sedla si do písku a čekala, i když nevěděla na koho. Něco jí v duchu říkalo, aby čekala. Chvílemi jí rozechvíval chlad. A uslyšela docela zřetelně za sebou kroky. Obrátila se. Zase on, pomyslela si a nedívala se mu do tváře. Měl zase takový suchý, skřehotavý hlas.
" Našli ho pod dubem. Teď mi věříš ?A bude další překvapení. Zbavíš se své tísně. Brzy se jí zbavíš."
" Věřím," slyšela svůj hlas jakoby z velké dálky.
Rozesmál se suchým smíchem a zmizel.
Vzbudila se a zmocnil se jí neklid. Prášky ji Leo zabavil a ona se stále více a více propadala do smutku a tísnivého strachu. Napadlo jí, že zavolá ke tchyni, jestli už Leo dorazil, že mu to řekne a nebo půjde za paní Bezdíčkovou, aby jí dala nějaké jiné pilulky. Ale neměla sílu se zvednout. Ještě jí zbývalo dost zdravého rozumu, že se k tomu přinutila a šla na zahradu. Vzala do ruky motyčku a snažila se okopat cestičku. Trochu se jí ulevilo. Bylo krásné počasí a ona si uvědomila, že musí proti tísním bojovat ze všech sil. Žádné prášky. Musí vymístit z hlavy všechny problémy. Hned teď.
" Barboro, Barboro." Janin hlas na ní volal od plotu. Položila motyčku a běžela k ní.
" Jsi sama ?"
" Jsem. Pojdˇ dál. Leo odjel k matce."
Sedly si do kuchyně a Barbora postavila na kávu.
" Nejel, Barbi. Leo je zatčený.On ti to nikdo od poldů neřekl ? A není sám. " Vyjmenovala jí samá vážená a významná jména.
Málem omdlela. Zachytila se desky stolu, podlomily se jí kolena, ale udržela se na nohou. Jana ke ní přiskočila a pomohla, aby se posadila.
" Strašný skandál, Barbaro."
" Mluv Jani, prosím tě. A dej mi cigaretu."
" Našli i stopy tvého manžela."
" Jak ? Vždyť tu noc odjel do špitálu. Prý k nějakému případu nehody."
" Jo ? Tak leda pendrek. Měli zařízený tajný bordel. Kupovali holky. A Poledník jim vyhrožoval, že to na ně práskne, když mu pořádně nezaplatí. Zjednali si na to chlapa.Tomu pořádně zaplatili. Leo se šel podívat, jestli je opravdu mrtvý, to víš, doktor, a tak tam nechal v měkké půdě i svoje stopy. Neslo jim to pěkné peníze. Všechny deponovali do zahraničí. Chtěli pláchnout, měli to naplánovaný.Ale Poledník začal, že si to všechno vymyslel a že chce největší podíl. "
Barbora sepjala ruce na stole a opouštěl jí strach i tíseň. Navzdory tomu, že se dozvěděla ty všechny věci a že si uvědomila, že její dosavadní život, který považovala za vzorný a klidný, je ten tam, ale za jeho hranicemi začíná něco nového, co může pevně uchopit do svých vlastních rukou.
" Začnu znovu," řekla si rozhodně, když Jana odešla. Jen co všechno skončí, najdu si nové cesty. Musím být silná, řekla si a zaťala pěsti, jakoby si dokazovala své pevné odhodlání.
Otočil k ní pohled, když ho vedli od soudu s pouty na rukou. Zahlédla jeho úsměv na rozloučenou. Neopětovala ho. Za ním šla celá ta maloměstská "elita", kromě Poledníka. Vstala a prošla velkými dveřmi ze soudní síně. Tam postávalo pár lidí a dívali se na ni. Ale jakoby se mezi ní a jimi rozestřela mlha.
*****
Léto pomalu odcházelo a ona zavařovala jablka do litrových sklenic. Pečlivě je nakrájela a skládala. Každému dítěti nějakou tu skleničku, mají to rádi ! Kéž by už bylo nějaké vnouče. Dívala se z okna na zahradu, jak si vítr hraje s větvemi stromů a cítila hluboký klid a mír.