Rozhovor
Rozhovor
Když otevřel dveře, zavanula na něho známá vůně a napadlo ho, že se tady zastavil čas. Tak, kauza Maruška Kabátníková je vyřešena, pomyslel si. Teď je otázka, zda ten, s kým se bavím, je můj syn. Musím být opatrný. A pokud budu chtít mít klid po celé další roky, radši si pořádně promyslím, zda je to dobře nebo špatně obnovovat tak dávné věci. Proto se ani nezeptal, kde nyní Maruška je. Co je mu potom, že?
„To je pěkně těžký krám,“ povzdechl si mladík, „máma si vždycky vymyslí nějakou aktivitu a snaží se mně zapojit, jako bych neměl co dělat.“
„A čímpak je vaše paní matka? Co dělá?“
„Moje paní matka je primářka v Motole a vede nějaký výzkum. Taky učí na univerzitě.“
Maruško, pomyslel si, dopadlo to s tebou na jedničku, na rozdíl ode mne.
„Takže vy budete taky doktor, že?“ usmál se na něho Gráf. Právě byli v druhém poschodí.
„Neodpočineme se?“ zeptal se ho mladý muž.
„Jo, to bych docela rád.“
„Ne, já jsem na medicínu nešel. Nebavilo by mně to. Nemáte cigaretu?“
Komisař sáhl do kapsy a vytáhl krabičku a zapalovač.
„Dáme si jednu a půjdeme dál. Už je to jen dvě patra,“ usmál se a zapálil Gráfovi cigaretu, pak sobě.
„Jsem polda. Přítel lidí,“ zasmál se a Gráfovi přejel mráz po zádech.
„Dělal jsem práva, pak jsem zjistil, že by mně nebavilo dělat právníka v žádném oboru a tak jsem šel ke kriminálce. Máma se strašně zlobila. Už mi chystala advokátní kancelář. No, a od té doby, když se nakonec ze vším smířila, ji dělám poskoka.Radši. Ona se na mně vždycky podívá – hele, já jsem nezapomněla.“
Gráf se usmál. Tak, přítel lidí. Dokouřili a zvedli oba krabici.
„A co děláte vy?“ zeptal se ho mladý muž, který mu jméno zatím neprozradil. Gráf zaváhal.
„Taky jsem polda,“ řekl a mladý muž se na něho zahleděl.
„Jo, já jsem vás párkrát viděl, vzpomínám si. Neděláte náhodou na tom případě té nezvěstné Anny Jílkové? Na tom případě, co se jmenuje tak zvláštně „Fabiola?“
„Jo, to je můj případ,“ přikývl.
„Ještě jedno patro. Ty schody jsou strašně dlouhé. Bože, to je blbý barák. Jenže babi s dědou a máma se nechtějí odtud hnout. Já jsem se odstěhoval, protože to tu nemám rád.“
Gráf se zachvěl. Proč se sem nikdy nevrátil? Ona tu byla celou dobu.
„Pozval bych vás na kafe, rád bych si s vámi o tom případu povykládal,“ řekl, „tda, pokud by vám to nevadilo.“
„Ne, naopak. Já …“
„Já vím, plavete v tom.“
Donesli krabici ke dveřím a mladík zazvonil. Otevřely se dveře a v nich stála paní Kabátníková v domácím úboru. Tak ji znal.
„Tak máš pomocníka,“ řekla a změřila si Gráfa od hlavy až k patě.
„To je kolega z kriminálky,“ řekl a položili krabici na čistě vymetenou podlahu.
Paní Kabátníková na to nic neřekla a komisař měl silný pocit, že ho poznala.