Románek
Ráno ho probudilo táhlé a naléhavé zvonění. Vylezl z postele a podíval se z okna k vrátkům. Stála tam žena, na hlavě měla šátek, takže dost dobře nerozpoznal, jestli je ze vsi.
„Moment, už jdu,“ zavolal na ni, jen aby přestala už zvonit. Zatracené povolání! Lidi nedají pokoj ani v sobotu.
Hodil na sebe župan a obul si trepky.
„Pane doktore, pane doktore,“ volala zoufale od vrátek a on hledal po kapsách klíček. Byl už na to už za tu dobu své praxe zvyklý, že lidé se dívají skrz slzy utrpení a nebo šťastného ulehčeného úsměvu.
„Co se stalo?“
„Musíte honem k nám. Mladá se asi otrávila.“
„Jak to?“
Otevřel branku a pozval ji dál.
„Našla jsem ji na prahu pokoje. Vzkřísili jsme ji, ale ona stále jen kouká a vůbec nemluví.“
„Obléknu se a vezmu vás autem.“
Nedávno byl na svatbě jejího syna. Věděl, že staří nepřejí tomu sňatku, protože mladá nebyla žádnou pomocí do jejich hospodářství. Učitelka! Na co si bere jejich syn, zemědělský a lesní inženýr, učitelku. Tak dlouho a dobře studoval, však si nechali něco stát, říkal pyšně starý Holáň. A pak najednou přivede takovou! Dlouho se s tím smiřovali. I s tím, jak se do domu stěhovaly knihy a klavír.
Starý Holáň byl mrzutý. Nevěděl proč mu snacha nesedla. I když mu žena několikrát domlouvala, nemohl to změnit. Snachu nikdy na veřejnosti nepomlouval. Ale doma na ni vrhal nevraživé pohledy, pokud ji potkal. Oni totiž bydleli v horních patrech domu a měli vlastní vchod. Chlapi ho popichovali v hospodě. Jestli pak se do snachy nezakoukal. Taková pěkná ženská. Jen mávl rukou a hodil do sebe rum. Opilý pak přicházel domů a bouchal vším, co mu přišlo do ruky.
„Kdybychom se odstěhovali, tak by to naši nepřežili,“ říkal mladý Holáň a snažil se otcovi vysvětlit, aby se smířil.
„Jsi slaboch,“ řekl mu vždycky otec nakonec.
A tak běžel čas a nic se nezměnilo. Mladá se snažila vypomáhat při hospodářství, ale on ji stále kritizoval a nakonec ji od práce vyhnal.
„Nesmím ho nenávidět,“ říkala si mladá Holáňová stále, „nesmí mi zatvrdnout srdce, ale dlouho to nevydržím.“
„Prosím tě, nech je už na pokoji,“ řekla stará Holáňová jednou, když mladá utekla zase z pláčem od společné sváteční večeře.
„Ty mlč. Chtěla tu bydlet, tak tu bydlí. Ať něco platí za to, že jsme ji pustili do našeho baráku. Zadarmo tu nebude.“
„Však platí oba. O co ti jde ? Mají vlastní peníze. Nejsou na nás závislí.“
„Jaké vlastní peníze?“
„Vždyť si vydělává, ne?“
Odmlčel se a díval se do stolu. Pak vstal a hodil na sebe sako.
„Jdu na kulečník.“
Mezitím dorazili k domu a Holáňová vyskočila z auta. Starý nebyl doma. Doktor se hnal do pokoje, kde ležela mladá. Na první pohled bylo vidět, že požila nějaké léky.
„Musí do nemocnice,“ řekl doktor a vytáhl z kapsy mobil, aby zavolal sanitku.
„A proč?“
„Zřejmě se otrávila léky. Ale je při vědomí.“
„To je ostuda. Teď nás lidé roznesou, že jsme ji přivedli k sebevraždě.“
„Horší by bylo, kdybyste ji nechali umřít.“
„Bude se to vyšetřovat?“ starala se Holáňová.
„Samozřejmě. Na to jsou paragrafy.“
Sanitka přijela do deseti minut. Naložili ji na nosítka a odvezli i s doktorem. Holáňová se dala do pláče a uklízela pokoj. Ani si nevšimla, že ve dveřích stojí její muž.
„Odvezli ji. Prý se chtěla otrávit.“
Starý udeřil pěstí do dveřního rámu.
„Co jsi ji zase udělal? Co jsi řekl?“ zaječela na něho v pláči, „prý to budou vyšetřovat. Jsou spolu teprve půl roku a taková ostuda. Zničil jsi jim manželství.“
Mlčel a díval se do země.
„Tak mluv. Mluv něco, proboha živého.“
Odvrátil se od ní a šel do kuchyně. Rozeběhla se za ním.
Seděl u stolu a obě ruce měl položené na desce. Oči zaryté do ubrusu.
„Vysvětli mi to. Co se stalo? Třeba …“
„Když to chceš slyšet, tak dobrá. Ale nebude to pro tebe lehké.“
„Prosím, poslouchám.“
„Na vysvětlenou ti řeknu, že jsem ti nebyl vždycky věrný. Ona, totiž Marie, je má dcera.“
Podal ji dopis. Třesoucími prsty ho uchopil nasadila si brýle.
Drahý Pavle,
nikdy bych ti nenapsala, co jsme se rozešli, ale nyní jsem se dozvěděla, že naše Marie si bere tvého syna. Z novin. Úplnou náhodou. Nikdy české noviny nečtu, ale tehdy se mi dostaly do ruky. Zabraň tomu svazku. Vždyť jsou to svým způsobem bratr ze se sestrou. Ona mi sice psala, že se zamilovala, že se bude vdávat, ale mně nedošlo, o koho jde. Vždyť Holáňů je spousta. Až když jsem si přečetla, že svatba se koná v Kostelci. Zapátrala jsem a všechno mi došlo. Já jsem ji neřekla, že jsi jejím otcem. Utajila jsem tvou totožnost a to byla opravdu ohromná chyba. Nyní přichází asi hodina trestu za naši hříšnou lásku. Nemám odvahu ji o tom napsat, ani ji to říci. Prosím tě, řekni ji to včas, než bude pozdě.
Jitka
Holáňové klesly ruce do klína. Dopis ji vypadl z ruky. Sedl si proti němu.
„Dopis došel bohužel pozdě,“ řekl, „ale já tušil, že není něco s ní v pořádku. Pořád jsem viděl její matku a nevěděl jsem proč. Rozčilovalo mne to. Až k té nenávisti k ní.“
Říkal to tiše, tichounce, jakoby pro sebe.
„Jsou od sebe o pět let,“ zašeptala, „velmi se milují. To bude obrovská rána i pro syna.“
„Řekl jsem ji to. Musel jsem ji to říci. Jinak to nešlo,“ řekl v slzách, „ tolik jsem její matku miloval. Odešla do Německa a vdala se. Naši dceru dala k adopci. Kdo mohl tušit…“
„Bůh je na nebi a teď trestá Marii.“
Vstala a položila dopis na stůl.
„Nebudu teď řešit to, co bylo. Dožijeme. Otázka je, jestli jsi to udělal správně,“
„Co?“
„Že jsi řekl pravdu.“
„Nemohl jsem jinak. Ale musel jsem. Musel jsem ..“
Jeho oči se zakalily smutkem.
„Za hodinu přijede kluk. Musíme mu to všechno říci,“ řekla Holáňová.
„Kdo mu to řekne?“ zeptal se a trochu se instinktivně přikrčil.
„Já,“ řekla Holáňová a pohrdavě si ho změřila.
Před domem zastavilo auto.
„To je on,“ řekl Holáň.
„Už jsem slyšel,“ řekl Pavel, vešel do kuchyně. Byl bledý. Zpocený, nervózní, ale nevyčítal.
„Byl jsi za ni?“
„Ano, všechno mi řekla,“ odpověděl a sedl si ke stolu.
Otec se na něho podíval úzkostně a přilákal jeho pohled.
„Tati, ty přeci za to nemůžeš. Prostě se to tak seběhlo. Takový je osud. Hlavně, že to přežila, že nebyla těhotná. Za týden ji propustí z nemocnice.“
„A co bude?“ řekla matka a hlas jí zakolísal,
„Co by bylo? Teď, když je už všechno jasné, bude klid, ne?“
„Vy zůstanete spolu?“ zeptal se otec.
„A proč ne? Vždyť jsme si dali dělat před svatbou genetické testy a nic nehrozí. A pak takových dvojic možná je, ani o tom nevědí. Tati, probuď se už. Co bylo, bylo. Nakonec, je to tvá věc.“
Holáň mu položil ruku a rameno.
„Choval jsem se k ní proto, že jsem si myslel, že od tak nás uteče. Ale ona tě má ráda, víš to? Zůstala s tebou.“
„Je skvělá žena.“
Pokývl hlavou.
Ani si nevšimli, že Holáňová odešla ven. Až pak se zeptal Pavel – kde je matka. Našli ji v sádku. Chodila kolem stromů a jemně se jich dotýkala prsty.
„Helenko,“ řekl Holáň. Obrátila se k němu.
„Odpouštím ti,“ řekla jen a dala najevo, že chce být sama. Nerozuměli ji. Ale splnili její přání.
„Mám ti to vyprávět?“ zeptal se otec.
„Co?“
„Ten příběh.“
„Ne. Nech si ho pro sebe, tati. Třeba by pak ztratil význam.“
„Víš co? Pojď za mou. Něco ti dám.“
Pavel šel za ním do pokoje. Holáň otevřel zásuvku od stolu a vyndal malou krabičku.
„Dej to své ženě. Je to jediná památka a její matku. Měla by je nosit.“
V pouzdře byly dvě náušnice s malými safíry.
„Nevím, nevím,“ řekl Pavel a prohlížel si je.
„Aby ji odpustila, víš? Stejně je celá jako ona. Taky hrála na klavír a učila francouzštinu.“
„Víš co tati? Nech si je na památku. Byl to tvůj příběh. Je to tvá památka. A taky si to už sám před sebou odpust. Byl bych rád, kdybychom tu žili ve smíru. Jsme přeci rodina.“
Když se vrátila z nemocnice, čekali na ni všichni tři s kyticí. Objala se s nimi a poprvé řekla Holáňovi – tatínku.