Rekonstrukce tváře Anny Jílkové
Rekonstrukce tváře Anny Jílkové
Po té, co se rozloučili, a bylo to hodně brzy ráno, ještě ani nesvítalo, Gráf se vrátil do bytu, umyl nádobí, zastlal v ložnici postele, otevřel okno a vyhnal z hlavy sentimentální náladu, která se ho zmocňovala. Potřeboval přemýšlet. Nechtěl ještě vyloučit možnost, že název celé akce je jen náhodná myšlenka z hlavy zakladatele spisu o pohřešované Anně Jílkové. Uvažoval, už s lepším rozhledem, že se rozhodla odejít, odletěl, zmizet, protože k tomu měla docela prostý důvod. Možná, že v té úvaze nesedí, proč si pozvala hosty – chtěla se snad rozloučit, něco oznámit, to se neví. Ale ten nápad se jí mohl zrodit v hlavě cestou, když šla koupit to koření. Možná, že o něčem přemýšlela, že se jí udělalo najednou úzko z pocitu, že chodí jen sem a tam a její život v tomto prostředí ztrácí význam. Za čtyři roky se po ní ztratí mnoho stop, ale jedna určitě zůstane. A o tu se bude moci opřít. Napadlo ho, že nechá udělat portrét, a to podle toho, jak si paní Klímová zapamatovala její tvář. Oproti opravdové Fabiole bude reálnější. Další věc je ta, proč kolega se toho případu tak bojí. Třetí věc je ten list, který se nepřiložit do spisu, a který si ještě nepřečetl. Byl z výslechu paní Klímové. Asi měsíc po tom, co se Anna Jílková ztratila. Za měsíc se mnoha lidem vykouří z hlavy mnoho podrobností, zapomenou nebo si alespoň něco přimyslí a už se jde po falešné stopě.
Gráf si odložil hořící cigaretu na popelník a natáhl se pro ten list, který nechala Vlasta včera ležet na malém stolečku. Položil si ho před sebe, rozsvítil si stolní světlo a četl:
„Ona byla taková hodně do sebe. Nikdy nemluvila o rodině, o přátelích, občas chodila na nějaké schůzky, ale to víte, proč by se mi svěřovala. A já jsem o ničem nepátrala. Ráno jezdila pravidelně o půl sedmé metrem do práce a odpoledne se vracela přesně kolem čtvrté hodiny. Chystala jsem ji kuřecí vývar s opečenou houstičkou, jak to měla ráda a pak se osprchovala, lehla si na kanape a poslouchala hudbu. Víte, kolikrát jsem si říkala, že ji musí něco hodně tížit, protože kdyby dělala jen nějakou úřednickou práci, určitě by nebyla pořád taková vážná. Ale já jsem se na nic neptala. Nikdo k nám nechodil, jen občas volala nějakému muži, ale přišlo mi, že je to někdo známý, protože neměnila svůj hlas.“
„Jak to myslíte, paní Klímová?“
„Měla takový odměřený, hlubší hlas a nikdy jsem ji neslyšela, že by změnila tón.“
„Našla jste někdy něco zvláštního, když jste uklízela?“
„Ne. Ona si potrpěla na pořádek.“
Gráf četl až do konce, nic zajímavého tam nebylo, čeho by se mohl chytit. A tak zavolal na číslo paní Klímové a s napětím čekal.
„Ano prosím, tady Klímová.“
„Dobrý den, paní Klímová, já jsem komisař Gráf,“ řekl, „a chtěl bych s vámi mluvit o paní Anně Jílkové. Zatím informativně. Znovu mi přidělili její případ a zatím mne nenapadá nikdo, kdo by mi mohl pomoci.“
Na druhé straně bylo slyšet je oddechování.
„Paní Klímová, jste tam?“
„Jsem. Já nevím, pane komisaři. Já si už některé věci nepamatuji, to víte. Člověk vypustí spoustu myšlenek z hlavy.“
„Ale přesto bych vás moc prosil, paní Klímová.“
„Dobře, takže mám přijít za vámi?“
„Já si pro vás přijedu vlastním autem, jestli mohu. Bydlíte pořád na Čerčanské 24?“
„Ano, tak já se nachystám.“
Naštěstí tak brzo ráno není takový provoz, myslel si, budu tam za čtvrt hodiny. Což se mu podařilo, paní Klímová už stála před domem s kabelkou. Vystoupil, slušně ji pozdravil, ukázal ji svůj průkaz, který si prohlédla, a pozval ji do vozu.
„Paní Klímová, nemusíte se bát. Já mám opravdu zájem rozmotat ten případ a paní Annu Jílkovou najít.“
„Oni se na ni vykašlali, že jo?“
„Ale to ne, paní Jílková. Ztratili stopu a indicie, nic se po ní nenašlo, nikdo o ní nedokázal nic říci a hlavně ji nikdo nehledal. Kromě vás, Vám na ni asi záleželo, že?“
Paní Klímové se zamžily oči a vytáhla z kabelky složený kapesníček.
„Důvěřovaly jsme si. Měla jsem pocit, že je hodně osamělá. Nikdy o své minulosti nemluvila. Byla taková jiná.“
„Jak jiná?“
„Byla taková klidná. Nikdy nezvyšovala hlas. Ale nevypadala tuctově. Myslím, že normální člověk by ji nemohl popsat, jak vypadala. Ona se lidí stranila a tak ji asi moc nezkoumali. Ona měla vlastní kancelář, spíš se stýkala s klienty, než z kolegy. To na mně dělalo takový dojem.“
„Víte, mně napadlo, paní Klímová, jestli bychom spolu nezkusili vytvořit její podobu.“
Podívala se na něho trochu pochybovačně.
„Já nevím, nepamatuji si její tvář tak detailně, to víte, roky a pak – potkávám tolik lidí. Ale když to pomůže, tak to zkusíme.“
„Vadilo by vám, kdybychom jeli ke mně domů?“
„Ani ne. Je to lepší, než sedět na policii. Bude víc klidu.“
Ano, pomyslel si, bude víc klidu a možná se rozpomene na detaily.
Usadil ji v křesle a ona se kolem sebe rozhlédla.
„Máte to tu pěkné, kdopak vám uklízí?“
„Já sám,“ usmál se.
„Dáte si kávu nebo čaj? Mám tu ještě nějaký zákusek.“
„Tak, kávu bych si dala,“ řekla a rozhlížela se po zdech, kde visely pěkné obrazy.
Vrátil se s kávou, položil ji před ní a sedl si k počítači.
„Jaké měla oči?“ zeptal se.
„Velké, zelené, spíš šedozelené.“
„A vlasy?“
„Tmavohnědé a nosila je svázané do uzlu. Dávala si do něho sponu.“
„Tvar obličeje?“
„Podlouhlý a nos rovný.“
„A rty?“
„To se těžko popisuje.“
„Dobře, tak jsem udělal základní obrázek, a až si vypijete kávu, pak ho budeme zdokonalovat.“
„Můžeme hned, já mám ráda kávu raději chladnější.“
„Pojďte si ke mně sednout a dívejte se. Já budu posunovat jednotlivé partie obličeje a vy mi bude říkat, jestli je to dobře nebo ne.“
„Tak jo. Ten obličej je moc podlouhlý, trochu ho zkraťte. A ty oči trochu dál od kořene nosu.“
„Tak?“
Paní Klímová se chvíli dívala.
„Ještě malý kousíček. Tak. To je správně.“
„A nyní obočí. Měla ho takové?“
„Ne, bylo vyšší, pěkně posazené nad očima a tenčí. Ještě kousek. Přesně tak. To je přesně ona. Jen ten nos ještě vylepšit. Nebyl dlouhý, jak to tam máte, ale kratší, štíhlý a u kořeně nosu měla takový malý hrb a nad ním mírnou prohlubeň. Z profilu vypadal jako lehce zahnutý.“
„A teď ty rty. Byly úzké?“
„Ne, co vás nemá, byly nahoře jemně vykrojené a spodní ret trochu silnější. Tak. To je tak správně. Bradu měla trochu kulatější, než ji máte tam, ještě víc. Tak, to by mohla být ona.“
Trvalo to asi hodinu, než paní Klímová s třesoucím hlasem řekla – to je přesně ona.
Gráf si dal ruce za hlavu a zavřel na chvíli oči. Pak je znovu otevřel a nevěřícně sledoval tu tvář.
„Stalo se vám něco?“ zeptala se paní Klímová a pohladila ho lehce po ruce.
„Já tu ženu znám.“
Zavezl paní Klímovou domů a pak se vrátil zpět. Sedl si k počítači a znovu se díval na obraz tváře, která mu zmizela z paměti. Tak, jako všem, kteří nedokázali říci, jak vypadala. Do očí se mi vehnaly slzy. Ani se nesnažil je potlačit. Kostelní zvony bily tři hodiny odpoledne a venku bylo pořád tak ponuré počasí.