Ředitelka školky.
Věra nebyla žárlivá, protože si to hnusila nesledovala svého muže na každém kroku, i když věděla, že má spoustu známých a mezi nimi i ženy. Když se brali, tak si slíbila, že si nebude komplikovat život s hádkami a nesrovnalostmi. Chtěla mít klidnou domácnost a klid na práci a na děti. Proto nezaváděla žádné rozhovory, z nichž by mohlo vyplynout něco nepříjemného. Ale přeci se stalo něco, co nečekala.
Začalo to rozhovorem o školce pro nejmladšího syna.
„Myslím, Josefe, že bychom měli uvažovat, do jaké školky dáme našeho Ládíka,“ řekla ráno při snídani Věra.
„To není problém. Už jsem o tom také uvažoval a vyhlédl jsem jednu šikovnou školku, kde by se mu líbilo.“
„Ale není to daleko od našeho bydliště?“
„Vůbec ne. Je to nová školka o tři ulice dál.“
„A znáš se s někým, kdo by to zařídil,“
Josef se usmál.
„Kdybych se neznal s někým vlivným, tak bych o tom nemluvil.“
Věra se podívala na hodinky.
„Už musím běžet. Řekneme si to večer.“
Byla klidná, protože Josef všechno dokázal zařídit, a tak se mohla na něho spolehnout. Nedalo jí to, aby se tam odpoledne nevypravila a nepodívala se, kde ta školka je, v jakém prostředí a možná, slibovala si, že zahlédne i děti s učitelkami.
Když se blížila k oplocené zahrádce, všimla si, že nedaleko parkuje jejich auto. To je divné, pomyslela si, vždyť muž musí být ještě v práci. Šla blíž a skutečně podle značky to bylo jejich auto. Skryla se za kmen stromu a čekala, až vyjde ven. Nečekala dlouho.
„Nezlob se, Ilono, ale já dnes musím být brzy doma. Žena chodí pozdě z práce a nechci nechat Ládíka dlouho u babičky.“
„To víš, že to chápu,“ řekla s úsměvem.
„Jsem tak rád, že jsi to zařídila,“ řekl.
Věra se tiskla ke stromu a slzy se jí řinuly z očí.
Když se ti dva rozloučili, počkala si, až Josef nastoupí do vozu, vyběhla a zaťukala na okénko.
„Co se děje?“ zeptal se Josef, když stáhl okénko.
„Jen jsem se šla podívat na tu školku, kterou jsi zařídil,“ řekla a sevřel ji smutek. Už to nebyl ten, s kterým ráno snídala, s kterým večer uléhala.
„Tak pojď dovnitř,“ řekl a otevřel dveře. Sedla na přední sedadlo a přitiskla si kabelku k sobě.
I když mu mohlo být jasné, že všechno viděla a slyšela a též se dovtípila, mlčel, nevysvětloval, nepřetvařoval se.
Možná, že tu sedím s ním naposledy, pomyslela si s lítostí. Až přijedeme domů a než přijdou děti, tak se strhne celá pohroma. On se mi přizná, požádá mne o rozvod, zničí všechno, co jsme za ty roky spolu budovali a k večeru si budu balit své věci.
„Nepojedeme na nákup?“ zeptal se se Josef.
„Mohli bychom, ještě máme čas, odpověděla a brala to jako signál, že se všechno tak nestane, jak si před chvílí myslela.
Když skládali nákup do kufru, Josef najednou řekl, že si zapomněl koupit cigarety a odběhl zpět do nákupního centra. Zavřela kufr a sedla si zase na své místo a dívala se směrem ke vchodu.
Za chvíli se objevil a běžel k autu.
„Promiň, že jsi čekala.“
„To nevadí. Já ti přeci rozumím,“ řekla a usmála se.
„Já vím,“ řekl a nastartoval auto.
Všechno bylo jako dřív a ona neřekla – všechno jsem slyšela a viděla. Mlčela, ale nebyl to strach ani zbabělost.
„Tak líbila se ti ta školka?“ zeptal se. Zachvěla se. Už je to tady. Bude to vysvětlovat. Nesmím to dopustit.
„Určitě, je to tam příjemné,“ řekla a na nic se neptala.
„Ta paní, co jsem s ní mluvil, je ředitelka,“ řekl konečně.
Neřekla na to ani slovo.
„My se spolu dobře známe,“ pokračoval.
Stále mlčela.
Dojížděli k domu a před domem už čekala babička, Josefova matka, s Ládíkem.
„To je dost, že jedete,“ poznamenala.
Josef vyložil nákup a Věra otevřela dveře, aby ho mohl vynést do výtahu.
„Josef říkal, že sehnal pro Ládíka školku,“ řekla babička, „to je dobře.“
„Úplný zázrak,“ řekla Věra.
„No, zázrak“, začala babička, ale Věra ji nedovolila, aby se dál rozmluvila. Pozvala ji na večeři.
Během večeře už o tom nemluvili a ani po večeři. Věra naskládala nádobí do myčky a uklidila kuchyň. Babička se mezitím rozhodla, že půjde už domů, ale protože se stmívalo, tak ji Josef nabídl, že ji vezme autem a brzy se vrátí. Šla s nimi ke vchodu a otevřela dveře, aby babička mohla pohodlně projít. Josef se brzy vrátil, byt byl už uklizený a Věra už byla v županu.
„Tak jsme to dneska zvládli,“ řekl.
„Co myslíš?“ zeptala se Věra.
„No všechno, tu školku, nákupy, babičku, děti,“ odpověděl.
„Aha, tak to ano. I paní ředitelku,“ řekla s rozmyslem.
„Tu taky. Nemysli si, že to bylo jednoduché. Mají plno.“
„Já si to nemyslím, Josefe. Ale ty ji asi dobře znáš, tak ti vyhověla.“
„Nám vyhověla,“ řekl, „to víš, byli jsme na fakultě spolužáci, a někdy se stane, že si spolužáci vzájemně vyhoví, když se po letech setkají.“
„Tak to jo, to je pravda. Alespoň bude mít důvod se s ní denně vidět, až tam budeš vozit Ládíka,“ řekla Věra a kartáčem si pročesávala vlasy, „můžete si spolu zavzpomínat na studentská léta.“
Josef to nečekal, ale musel uznat, že to Věra šikovně zatočila bez náznaku nějakého žárlení a vyslýchání. Už neřekl ani slovo. Věra si uvědomila, že si poprvé ochutnala, co je žárlivost.