Recept pana Janečka
Pracuji jako redaktorka v časopisu pro ženy a dívky. Já vím, že někteří mí přátelé se tomu vysmívají, protože jsem měla jiné plány, s kterými jsem se nikdy netajila. I moje rodina nad tím kroutí hlavou.Přiznávám se, že jsem nikdy ženské časopisy nečetla a místo v redakci jsem dostala úplnou náhodou. Proč to nezkusit? Sice jsem vystudovala novinářskou fakultu, ale láká mne naslouchat lidem. Je to trošku jiné. Několikrát se mi podařilo dobře poradit ženám nebo i mužům v zapeklité životní situaci. Také v redakci je docela veselo. Je to téměř ideální práce pro člověka, který má tvůrčího ducha a může si naplnit své literární ambice.Toužím napsat svůj životní román. Nejsem osamělá, můj přítel Otto mne však chápe. Proto máme každý svůj vlastní byt a scházíme se, když je čas. Moc se spolu nevidíme, je totiž podnikatel a často jezdí do zahraničí. Zdá se nám, že jsme ideální partneři, kteří si nepřekáží. To je jeho definice našeho vztahu. A já jsem ráda, že mám klid na práci a že se obejdu bez stresových situací, které jdou v ruku v ruce s manželstvím. Tak to pozoruji u druhých lidí. Manželství mne neláká. Možná právě proto, že denně čtu ty zoufalé řádky podvedených a opuštěných žen s dětmi. Něco takového si neumím představit. Ale je pravda, že mi někdy vadí ta samota, když přijdu večer z práce a nikdo na mne nečeká. Ale všechno je jen odsud, podsud. Ani Otto, jak si myslím, nechce nic riskovat.
"Proč bychom se brali? Vždyť nám nic nechybí," řekl mi.
"Ale někdy bych potřebovala jistotu, že mne neopustíš."
"Jsi blázen. Copak ty víš, co se může všechno v životě stát? Zrovna tak ty se můžeš někde zamilovat a třeba bys opustila mne."
"Ale stejně, neměli bychom uvažovat o manželství?"
"Kvůli papíru? Neblázni, Kamilo. Třeba kdybys otěhotněla, to by mělo smysl. Ale chybí nám něco?"
nechybí, protože když spolu nežijeme, ani nevíme, jestli by nám to potom spolu vycházelo. Jsme si stále vzácní a snažíme se prožít naše chvíle co nejlépe.Záleží na každém slovu, dotyku. Jak by to vypadalo, kdybychom byli spolu denně a stále? Nevím, dnes to nevím.
Až do toho červencového rána všechno klapalo. Probudila jsem se, ptáci už venku na stromech zpívali a z ulice se už ozýval obvyklý hluk. Osprchovala jsem se a uvařila si kávu ze špetkou skořice. V e-mailu jsem měla zprávu od Otty, že odjíždí do Berlína a že mi posílá políbení. Tak jsem mu odepsala, že ho též líbám a těším se na návrat. Jednou se mne maminka ptala, jestli je mi věrný. Když tolik cestuje a bydlí po těch hotelech.
"To jsem nikdy nezkoumala," řekla jsem.
"Ale měla bys. Už nejsi nejmladší. Kdyby tě opustill..."
"Opustit mne může i kdyby byl se mnou ženatý. Manželství není pojistka proti nevěře, prosím tě."
"No, tak to máš svatou pravdu," řekla maminka zamyšleně. Ne, já si takové brouky do hlavy nenechám sázet. To by mi tak scházelo.
"Miluješ ho?" ptala se mne moje přítelkyně Zdenka.
"Mám ho ráda. Vyhovuje mi."
"A co láska?" ptá se a míchá si malou lžičkou kávu.
"A jak si představuješ lásku? Že dva jsou pořád spolu? Že se od sebe nehnou?" směji se.
"Že se jim stýská, když nejsou spolu. Že na sebe stále myslí a hledají každou příležitost, aby se objali, políbili a nebo se milovali. Takovým nestačí si posílat polibky po mobilu a nebo e-mailu."
"Ale prosím tě," směju se, ale ten smích není dost úpřimný. Chápu, o čem mluví.
Na Zdenčině mínění mi hodně záleží. Je psycholožka a i když se nikdy nevdala, nemluví o manželství a lásce do větru. Její přítel je mnohem starší než ona a myslím, že se opravdu milují už od počátku jejich známosti. Je to vážný, hluboký vztah.Obdivuji je. Připadají mi dokonalí.
Tyto úvahy mne doprovázely až do kanceláře.Odemkla jsem dveře a otevřela okno. Sedla jsem si k počítači a zapnula ho.Můj ty Bože, tolik e-mailů. Ale jeden mne zaujal.
- Vážená paní redaktorko, posílám vám příběh do časopisu. Doufám, že se vám bude hodit. Karel Janeček.-
Okopírovala jsem si přílohu do složky a postavila jsem si na kávu. Přečtu si to v klidu, pomyslela jsem si, nejdřív vyřídím to nejnutnější. Až do třetí hodiny odpoledne jsem vyřizovala nejrůznější záležitosti, až do odchodu šéfa. Pak jsem si konečně uvařila další kávu a otevřela text, který jsem ráno odložila. Už od začátku bylo zřejmé, že jde o milostný příběh ze života. Byl psán kultivovaně, s otevřeností a přitom byl tak romantický, že mne velmi zaujal. Naštěstí poslal s adresou i telefonický kontakt a tak jsem mu zavolala.
"Hanák a spol.," ozval se ženský hlas.
"Dobrý den. Mohla bych mluvit s panem Janečkem?"
"Zkusím to, jestli nemá poradu."
Chvíli jsem čekala.
"Janeček," ozval se příjemný mužský hlas.
"Tady redakce Žena a svět. U telefonu Kamila Švejdová. Volám vám ohledně vašeho příběhu, který jste mi ráno zaslal."
"Příběhu? Aha, už si vzpomínám. Ano. Děje se něco?"
"Je velmi krásný. Chtěla bych s vámi hovořit osobně, než ho zveřejníme."
"Jistě. Samozřejmě. Za hodinu končím."
"Počkám tu na vás v redakci, Jen na recepci řekněte, že jdete za mnou."
"Ano.Budu se těšit."
Příběh jsem si vytiskla a udělala několik korektur. Během čtení jsem poprvé u sebe zjistila, že nejsem nad věcí. Ze soustředění mne vytrhlo zaklepání na dveře. Rychle jsem se zvedla a otevřela dveře.
"Pan Janeček?" zeptala jsem se a podala mu ruku.
Stiskl mi ji a já ho pozvala dál. Nabídla křesílko pro hosty a sedla si na svou otáčivou židli.
"Váš příběh mne velmi zaujal. Udělala jsem nějaké korektury, jsou pro vás na zvážení," řekla jsem a podala mu složku s listy. Otevřel ji a usmál se.
"Jste velmi laskavá."
"Myslím si, že je to láska na román," řekla jsem, "dáte si kávu?"
"Ano, pokud smím poprosit."
"Tak na román? Ale já neumím psát romány. Je mi moc líto.Víte, přál bych si, kdybyste tu povídku otiskli. Mám k tomu totiž osobní důvody."
"Ano?" řekla jsem a postavila před něho šálek s kávou.
"Já totiž tu ženu, co o ni píši, hledám. A dělám si naději, že si povídku přečte a ozve se mi."
Zamíchal si kávu a pak na mne upřel pohled, který prosil i zkoumal zároveň.
"Proto jsem také souhlasil se schůzkou. Nechtěl jsem to říkat do telefonu a vy mne jistě pochopíte, že ano?"
Nevěděla jsem, co na to říci. Na levém prsteníčku měl snubní prsten a mně se nechtělo být prostředníkem nevěry. Vida, Otta má pravdu. Nikdo nikdy neví, co ho potká. Nečekaná láska.Pak lhaní manželce nebo manželovi, posedlost, nemožnost ji realizovat. Tím víc je to těžší a těžší. Co je lepší? Lásku vůbec nepoznat a nebo jí jít vstříc třeba i za cenu zničení jistot a všeho, co člověk dosud vybudoval?
"Nechci se plést do cizích věcí. Ale podle všeho, jste ženatý. Mohl by z toho vzniknout skandál."
Zavrtěl hlavou.
"Z příběhu vidíte, že šlo o platonický vztah. Bylo to něco víc, než běžné a náhodné setkání muže a ženy. Byla to ona, která bez jediného slova odešla a nenachala mi ani jediný kontakt. Všechno, co je tam psáno, je pravda. Za těch pár dní, co jsme měli možnost být spolu, jsem se ji na nic neptal. Netušil jsem, že odejede bez jediného slova. Snad proto jsem se do ni zamiloval a nutí mne to, abych se s ní ještě jednou setkal. Náhodně se mi do ruky dostal váš časopis a tak jsem použil tuto formu, protože ona ho tehdy, když jsem ji poprvé uviděl, četla."
Zase na mne upřel ten pohled. Příběh byl napsát vskutku skvěle. V těchto souvislostech jsem už chápala, že až po čase, když ji ztratil, tak se zamiloval. To se asi stává! A jemu není pomoci. Musí ji najít a ještě jednou s ní promluvit. Třeba přeceňuje ten letmý vztah. Snad je víc zamilovaný víc, než ona.
"Nejsem připravená s vámi mluvit o lásce," usmála jsem se. Také se na mne usmál a jeho oči se laskavě dotkly mého pohledu.
"Ženy nepřikládají lásce velkou váhu, pokud jsou samostatné, pokud překlenuly svůj čas. Nemám pravdu?" řekl a napil se kávy.
"Možná se mýlíte. Já nemohu mluvit za všechny."
Viděla jsem na něm, že by se velmi rád zeptal mne samotné, jakou váhu já lásce přikládám, ale raději se té otázky zřekl. Chápavě jsem se na něho opět usmála a on kývl hlavou, že rozumí.
"Dobře. Tak zvažte mé korektury, text opravte a pošlete mi ho. Já ho dám do sazby," rozhodla jsem se najednou, protože se už blížila šestá hodina a já musela ještě nakoupit nějaké jídlo.
Vstal a podal mi ruku.
"Jste hodná. Je vidět, že chápete mou situaci a nejen moji. Jinak byste tu nepracovala."
Stiskla jsem mu ruku a rozloučila jsem se s ním.
Večer jsem si znovu příběh četla. Co bylo na něm tak podivného, že zanechával stopy v mé mysli? Uvědomuji si, že když si ho nechám příliš zalézt pod kůži, stanu se, ať chci nebo nechci, jeho součástí. A nebo, popustím uzdu své touze a řeknu Ottovi, co k němu opravdu cítím a že se nebojím s ním žít a riskovat všechny ty životní peripetie.Být jeho součástí a to v dobrém i ve zlém. Bojovat o lásku, nechat se jí naplnit a najít v ní smysl života. Odložila jsem četbu, napustila jsem si plnou vanu vody a k tomu Mozarta. Zavřela jsem oči a nechala jsem se vést hudbou. Je směšné, aby mne cizí příběh dostal z rovnováhy. Šla jsem brzy spát. Nechtělo se mi o tom všem dál přemýšlet. Za dva dny mi poslal upravenou povídku. Prohlédla jsem text, jestli v něm nejsou chyby a poslala na jazykovou korekturu.Věnovala jsem se dalším autorům a snažila se na doktora Janečka zapomenout i na jeho milostnou historii. Má snaha byla poctivá, ale moje myšlenky se stále k příběhu vracely. Zazvonil telefon.
"Tady Květa. Poslechni, četla jsi ten příběh, co jsi mi poslala na korekturu?"
"Četla."
"A co na to říkáš?"
"Jo, ujde."
"Ujde? To je přeci nádhera. Nemohu uvěřit, že to psal chlap."
"Proč? Je to dobré. Mluvila jsem s ním."
"A jaký je?"
"Ujde. Normální chlap, no."
"To bude trhák, až to vyjde."
"Myslíš?" zeptala jsem se pochybovačně. Do hodiny byla v mé kanceláři.
"Udělej mi kafe. Já jsem úplně vyřízená."
Postavila jsem na kávu.
"Udělala jsem dnes dvacet korektur. Nepůjdeme si někam sednout?"
Tušila jsem, že bude chtít vykládat o tom příběhu a tak jsem to odmítla.Vymluvila jsem se, že mám doma ještě nějaké překlady, ale ve skutečnosti jsem chtěla volat Zdence. Potřebovala jsem její úsudek a taky se jí svěřit o svých pocitech.Spěchala jsem domů a hned jsem vyťukala na mobil její číslo.
"Zdeni, potřebuji s tebou naléhavě mluvit, prosím tě."
"Stalo se ti něco?"
"Jo a ne."
"Tak já za tebou zajdu sama."
Čekala jsem hodinu a nervózně jsem kouřila. Rozhodla jsem se, že ji tentokrát poslechnu, když mi řekne, že to psychicky nezvládám a že bych si měla najít jinou práci. Za chvíli zvonila. Běžela jsem ji otevřít a posadila ji do křesla.
"Zdeni, potřebu tvou pomoc."
"No, to vidím.Plný popelník nedokouřených cigaret. Co se ti stalo?"
Vyprávěla jsem ji o mém problému a nakonec jsem ji dala přečíst povídku. Nebyla dlouhá a já měla co dělat, abych na ni nevisela pohledem jak upír a nezkoumala, jak se tváří.
"Tak to je opravdu zvláštní. Celé je to zvláštní. Můžeš mi říci jméno autora?"
"Ale jen tobě. Karel Janeček."
"Tak to mi nic neříká. Ale je to neobyčejný talent."
Odložila text a napila se kávy, kterou jsem ji mezitím uvařila.
"Takže, pokud tomu rozumím, on chce, abyste povídku publikovali a ta žena se mu ozvala. Jak romantické a jak hloupé zároveň. Kdyby chtěla, tak si ho vyhledá. Určitě měla důvod, proč tak odešla jak odešla. A protože autor bude mít pouze značku, ozve se redakci. No, to bude u vás veselo. Zvláště, když se do toho vloží paní Janečková a bude bránit své rodinné štěstí."
"A co mám dělat? Je to autor jako každý jiný. Ten jediný přiznal, proč tu povídku napsal a za jakým účelem."
Zdena se zamyslela.
"Tak co myslíš?" naléhala jsem na ni.
"Myslím, že bys ses měla na to vykašlat a hledět si svého. Povídka vyjde, ta dáma si ji třeba přečte někde u kadeřnice nebo masérky. Zasměje se a zapomene na to. Přestaň hysterčit a dej si hlavně do pořádku svůj vlastní příběh s Ottou."
"Jak to myslíš?"
"Jak? Kdybys neměla tajnou touhu něco takového sama prožívat, nedostalo by tě to. Mážná, že kdo si to přečte, začne uvažovat nad svým citovým životem. Porovnávat, toužit, snít. Svým způsobem je to mistrovské dílko. Tak má umění mluvit k lidem. Nakazila jsi se. Koukej to pustit z hlavy. A nebo jdi od toho. Když jsi do redakce nastoupila, tvrdila jsi nám všem, že je to jen dočasné působiště. Máš na víc. Stává se z tebe slepice," řekla a zasmála se.
"Máš pravdu. Jako vždycky. Bránila jsem se prožívat něco krásného proto, že jsem se bála."
"Čeho?"
"Kdyby to skončilo, tak bych to asi nezvládla."
"Víš, to je problém mnoha lidí. Mají strach prožívat své city, dávat svou lásku na pospas, protože mají strach sami o sebe. Ale to je chyba. Proto ty lidské příběhy taky špatně končí. Láska chce své. Ano, má milá. Buď všechno nebo nic. S tělem musí jít i srdce a duše. Lidé si zvykli používat sex jako náhradu za lásku. Když se rozejdou, najdou si někoho jiného a budou pokračovat dál. Ale pokud skončí láska, těžko najdou náhradu, musí začít znovu a to jde opravdu velmi, velmi těžko.Víš, Kamilo, Otta je slušný člověk a má tě rád. Otevři srdce, přestaň předstírat, že lásku nepotřebuješ. Sama vidíš, že ano. Jinak by tě ten příběh tak nevzal. Vezmi si z něho příklad a prožij to. I když s tím rizikem. Nebuď zbabělec. Všechny lásky nemusí špatně skončit."
Zdena měla pravdu. Jde především o mně samotnou.
V srpnu příběh vyšel a já čekala, co se stane. Kdo první zvedne telefon - autor nebo ta dáma či paní Janečková? První týden uplynul, nic, druhý týden také nic. Uvědomila jsem si, že jsem mu neřekla o číslo jeho bankovního účtu, abych mu poslala honorář. Tak jsem mu zavolala. Zvedla to však nějaká žena.
"Dobrý den, je pan Janeček přítomen?" zeptala jsem se.
"A kdo volá?"
"Švejdová. Jen jsem se chtěla na něco zeptat."
"Pan Janeček odjel a vrátí se za tři týdny."
"Děkuji."
Napsala jsem e-mail do účtárny, aby si vyžádali od něho číslo bankovního účtu a vrátila se do kanceláře. V tom zazvonil telefon.
" Žena a svět. Prosím?"
"Kamilo, jsem už doma. nechtěla bys sis vzít volno?" Byl to Otta. Sbalila jsem si věci a jela domů. Otta mne objal.
"Stýskalo se mi," řekl, je tak krásně, chtěl bych s tebou toto léto být. Jsme tak málo spolu. Vždyť ani nevím, jak ti je, na co myslíš, co prožíváš."
"Mně je taky smutno. Zakázala jsem si ty pocity samoty. Pracovala jsem a myslela jsem si, že je tím odsunu až do zapomění. Ale nepodařilo se mi to."
"Jo, vymysleli jsme si hloupý způsob, jak spolu být. Tak bychom brzy ani nevděli, co si máme spolu říkat."
"Máš pravdu," řekla jsem a objala ho. Stiskl mne v náručí a políbil do vlasů. Zavalil mne pocit blaženosti.Najednou jsem věděla, docela bezpečně věděla, že láska je skutečná a že ji můžeme prožívat od začátku do konce bez těch všech vymyšlených záruk. Nemyslet na konec cesty, ale na cíl, kam chceme spolu v životě dospět.
"Co bys tomu řekla, kdybychom si vzali dovolenou a jeli na nějaké romenatické místo?"
"Kamkoliv."
A tak jsme spolu prožili romantickou dovolenou přesně podle receptu pana Janečka. Už jsem neměla žádné zábrany a pochopila jsem, že láska je to nejdůležitější, víc, než všechny ambice, které se nemusí naplnit. Nevím, jak skončil jeho vlastní román, ale ten můj nejlépe jak jen mohl