Jestliže se povstání orientovalo od samého počátku na zahra­niční pomoc, nutně to znamenalo, že se muselo dostat do kri­tické situace, jakmile naděje na tuto pomoc selhaly. Avšak i tak nemuselo být ještě všechno ztraceno. Právě ve chvíli svrchova­ného nebezpečí mohly být zmobilizovány domácí síly, ovšem za cenu cenu politických ústupků ze strany šlechty. To byla také jediná cesta, jak čestné obstát proti vojenské převaze, která se postupně na straně habsburské vytvořila.

Klademe-li si otázku, kdy nastal obrat ve vývoji událostí a kdy byla nastoupena přímá cesta k Bílé hoře, musíme vidět, že tento přelom neproběhl v nejdůležitějších sférách politiky náčelníků povstání současně. Vnitropolitická situace se podstatné zhoršila již samým nastolením „zimního království", kdy byly odstraněny poslední iluze měšťanstva, že si účastí v povstání vydobude zlepšení svého po­litického i hospodářského postavení. Fridrichova vláda se dostá­vala do stále větší kolize i s lidovými masami, které nechtěly ne­činně přihlížet řádění soldatesky obou stran, a v létě roku 1620 vystoupily v řadě povstání, která zachvátila celé kraje. Přelom poměrů vojenských sil je možno klást do zimy roku 1619 až 1620. kdy se Habsburkům podařilo získat rozhodující po­četní převahu nutnou k dosažení vítězství.

Mezníky

Pokud jde o zahraničně politické postavení povstání, rýsuje se dvojí mezník. Po prvé v diplomatickém souboji v zimě 1618-1619, kdy se již jasně ukázalo, že naděje na pomoc z ciziny bude nutno podstatně redukovat. Avšak přes pasivitu zahraničních spojenců ve finanční a vojenské pomoci existovala zde ještě stále jistá pod­pora diplomatická. Rozhodující obrat v teto sféře možno klást do léta roku 1620, kdy se Španělsko rozhodlo k provedení di­verzního útoku na Falc a tímto tahem učinilo z Čech vedlejší bo­jiště, kdy definitivně ztroskotala možnost anglo-nizozemské spolupráce v obraně Falce a českého povstání, kdy anglický král dovršil své „hanebné chování v českých záležitostech" a kdy dohodou ulmskou byla neutralizována protestantská Unie, takže Habsburkově a Maxmilián Bavorský měli volnou ruku k ak­cím ve středoevropském prostoru.

Averze proti králi

Králův dvůr vyvolával proti sobě averzi zejména v Praze. Značný podíl na tom měla netaktnost falckých rádců i dvůr krá­lovnin, který "se jen s nevolí zabydloval v „barbarských" českých poměrech". Velký rozruch způsobila násilná přeměna svatovítské katedrály v kalvínskou modlitebnu fanatickým dvorním kazatelem Scultetem, při které bylo množství cenných uměleckých děl v zápalu obrazohorectví zničeno. I když tento čin byl možná inspiro­ván i českými přívrženci kalvinismu (Václav Budovec. Václav Vi­lém z Roupova), pohoršení z toho vzniklé padlo na hlavu krále.

Přímo zoufalá finanční tíseň

Přímo zoufalá finanční tíseň vlády se projevovala ve stále stou­pající demoralizaci armády. Řádění vojáku naráželo ovšem na odpor obyvatelstva, který se neustále stupňoval. K prvým vážněj­ším konfliktům došlo v září 1619 na Žatecku, kudy procházely dva prapory pěšího pluku naverbovaného v Nizozemí o síle 400 mužů, vedené dvěma kapitány, které přišly z Míšně a smě­řovaly do Mansfeldova ležení.Původně byly usazeny ve vesni­cích katolických vrchností, jak byla běžná praxe, ale protože ne­dostávaly žold, začaly loupit i jinde.

„Když zajisté dotčení soldáti," vypravuje Pavel Skála ze Zhoře, “provozovali sobě přespříliš divně a nenáležitě, netoliko s jměním sedláků v dotčených ves­nicích. ale také i s vlastními manželkami a dcerami jejich i s ji­ným pohlavím ženským, i slitovalo se toho sedlákům. Pročež spuntov avše se proti těm trapičům svým ve všech těch vesnicích a všecky ohně po dveřích i lunty jim pohasivše. aby mušketův proti nim užívati nemohli, udeřili na ně nenadále, učinivše začá­tek té krvavé lázni ve vsi Přečáplech, a pomordovali jich velmi nemilosrdně na větším díle všecky, ani žen a dětí jejich neušanovavše tak, že sotva okolo jedenmecítma osob s oběma kapi­tány z rukou jejich ušlo a hrdla sobě zachovalo" (Historie česká).

Odpor proti domácí šlechtě

Hlavní příčina všech zlořádů byla v nedostatečném vyplácení vojska, a tu vláda odstranit nedovedla. Nebylo to ovšem jen řá­dění žoldnéřů, které vyvolávalo rozhořčení poddaných. Přispívala k němu i samašlechta, která své poddané nebrala nijak v ochranu a o jejich osud se nestarala. Proto se odpor podda­ných brzy obracel proti samotným feudálům. O rok později do­šlo na Žalecku již k velkému povstání, jehož se účastnilo asi 5 000 sedláků. Ti se nejen postavili na odpor žoldnéřům, ten­tokrát nepřátelským, ale zaútočili i na své vlastní vrchnosti:

„A poněvadž páni jich dědiční, osoby panské i rytířské, netroufavše sobě v tuto dobu na zámcích a tvrzích svých s manželka­mi. s dětmi a s věcmi svými nejlepšími v bezpečnosti oseděti," vypravuje Skála, „téměř všickni na díle do měst pražských. na díle pak do měst hrazených se rozjeli. Pročež sedláci a lidé poddaní jich rozpálili se proti týmž pánům svým dědičným hně­vem přenáramně. a táhnouce pospolu v houfích velikých od jednoho sídle k druhému, na kterých pána žádného doma ne­našli. tomu každému zámek, tvrz i dvory jeho nejlepší dočista vybíjeli, zloupili, ano i všecko všudyž potřískali... A nepřestávše na tom zplundrování statkův jejich, nad to výše na mnohé z nich i násilně sáhli, některé z ničil nemilosrdně ubivše a po­ranivše. jiné pak dokonce pomordovavše."

Další povstání

Povstání ještě větších rozměru vypukla v létě roku 1620 na Prácheňsku a Bechyňsku. Příčinu k nim zavdalo opět chování mansfeldovského vojska. V tomto případě sedláci vystoupili již v jistých vojenských formacích, opatřili si 4 děla a na Táborsku vznesli svoje požadavky. Odvolávali se na to. že císař jim slíbil propuštění z poddanství a náhradu za utrpěné škody. Totéž žá­dali od královských komisařů, kteří je přijeli vyzvat k rozchodu.

„Pokudž jim toho. což jim císař psaním svým. in originál! komi­sařům předloženým, zaslibovati ráčí. jestliže s ním držeti budou. král a stavové dopřejí, totiž že je všecky netoliko z poddanosti pánův jejich propustí a za lidi s\ obodné vyhlásí, a místo statkův jejich zplundrovaných jinde na statcích duchovních a zpronevě­řilých synův vlasti živnosti jim vykáží i před dalším lidu vojen­ského násilím a bezprávím je ubezpečí, tedy že se zase s poko­jem rozejdou a mnozí z nich. k válce spusobnější, vlasti .své proti nepříteli potřebovati dají..." (Skála).

Poprvé od dob husitských se v lidovém hnutí opět shledáváme s jasně vysloveným převratným požadavkem zrušení poddanství. Byl to náčelník hornorakouské stavovské opozice a později prezident Fridrichovy válečné rady Jiří Erasmus Tschernembel. V jeho zápiscích o návrzích, které přednášel ve válečně radě v roce 1620 (Consultationes), je poznamenáno:

„Nechť se v zemi vyhlásí svoboda poddaných a vyzdvihne nevolnictví, tak se najde mnoho peněz, které jsou dnes zahrabány a poschovávány: obecný lid bude ochoten za to bojovat za svoji vlast. Je také křesťanské a chvalitebné předejít císařové intenci, který by chtěl kurfiřtovi uškodit takovým publi­kováním a mohl hy mít úspěch u obtíženého lidu. Poddaní se se svými utrpěnými škodami dobře zasloužili, aby se jim dostalo ta­kové milosti."

Tschernembelův návrh byl však zamítnut...

Vojenské síly

České vojsko čítalo dohromady asi 25 000 mužů, armáda Buquoyova měla asi 13 000 mužů pěchoty a 4 500 koní. Dampierre měl 5 000 pěšáků a 3 500 koní. tedy celkem asi 26 000 mužů. Zatímco české vojsko dostalo z ciziny v průběhu roku 1619 jediný větší kontingent - Frenckův pluk ho­landských mušketýrů o l 500 mužích a jízdní pluk Fridrichův, začala se již na sklonku roku 1619 jevit jasná převaha císařských, kteří na české bojiště dopravili nové čerstvé síly. Ze Španělského Nizozemí došlo na 300 praporů valonských knechtů a na konci roku přibyl z Belgie Valdštejnův kyrysnický pluk a několik desí­tek praporů pěchoty z Neapolska. Nejdůležitější však bylo. že vojenským silám shromážděným v Pasově se podařilo překvapují­cím a odvážným způsobem proniknout do Čech, když za třeskuté zimy, kdy všechny vojenské akce byly jinak zastaveny, přešly za vedení dona Marradase horské průsmyky a po Zlaté stezce se do­staly do Budějovic. Tak na počátku roku 1620 mělo císařské voj­sko již jasnou početní převahu, která se musela stát zdrcující od okamžiku, kdy na válečné jeviště vstoupí další nová armáda při­pravovaná Maxmiliánem Bavorským. Na konci prvého pololetí roku 1620 došlo také k obratu r me­zinárodní situaci. Španělé se rozhodli k důležitému tahu, který měl vést k Fridrichově izolaci a připravit i zahraničně politicky půdu pro závěrečné vojenské akce.

Anglie

Na počátku července 1620 byla česká otázka pro anglickou politiku již vyřízena a Ja­kub I. počítal i s tím, že Fridrich bude nakonec nucen zanechat če­ského dobrodružství, které mu bylo od počátku proti mysli, a vy­klidit Cecily. Stejné rozhodné odmítl později jakoukoli pomoc k záchraně Falce, ponechávaje její osud na starosti Nizozemcům. Málo se staral o to, že Nizozemci na tento úkol sami stačit ne­mohou, zvláště musí-li držet pohotové vojsko i proti případnému útoku na vlastní území. Druhá možnost rovněž nepřicházela v úvahu, neboť vytvoření speciální armády pro Falc by si bylo vyžádalo tak velké finanční náklady, jaké neměl po ruce ani Fri­drich. ani Unie. Vedle neutralizace Unie to byla nejdůležitější otázka habs­burské politiky v Německu. Kurfiřt saský projevil ochotu účastnit se české války po boku Ferdinanda, nebude-li v Sasku požado­váno navrácení sekularizovaných církevních statku, zaváže-li se Ferdinand, že nebude pronásledovat ve svých zemích luterány, dát mu za válečné výlohy do zástavy Horní a Dolní Lužici, a ko­nečně obšťastní-li saského vévodu některým z uprázdněných kní­žectví německých, zejména Anhaltskem (počítalo se s tím. že po porážce českého povstání bude Kristián z Anhaltu svého území zbaven). Saské požadavky vyvolaly rozpaky na straně katolické. ale nakonec jim bylo vyhověno a 21. března byla podepsána do­hoda. na jejímž základě byla Janu Jiřímu svěřena trestná výprava proti Lužicím a Slezsku. Ferdinand sice přitom musel spolknout trpkou pilulku, když musel saskému vévodovi povolit, aby v ob­sazených územích postupoval podle ustanovení Rudolfova majestátu, ale platil tím jen velkou výhodu.Protestantský říšský kníže měl první zahájit boj proti Cecilům a celé Evropě tak mělo být jasné, že boj Habsburků není válkou náboženskou, ale vál­kou panovníka proti neposlušným poddaným.

Rakouské bojiště

Také na rakouském bojišti začal záhy ruch. Buquoy přešel 7. února s 8000 muži u Kremže Dunaj a část svého vojska vyslal proti českému ležení u Langenioisii. zbytek vojska rozložil v zá­loze. Jeho plán vylákat stavovské pluky k bitvě a ze zálohy je potřít byl sice prohlédnut, nicméně i tak ve srážce, ke které do­šlo. utrpělo stavovské vojsko velké ztráty (asi l 400 můžu). Tato porážka vyvolala paniku mezi dolnorakouskými státy, zejména když české ležení se stáhlo k Eggenburgu (asi 30 km jihozápadně od Znojma na pudě rakouské) a Buquoy se spojil s Dampierrovým vojskem u Korneuburgu. Také na české frontě ožila činnost. když Marradas. vrchní velitel císařských vojsk v Čechách, se 22 i'inoi-;i zmocnil Tvn;i n;id Vltavou ;i n;i nočátku březnu nřed Popelcem' středou, se pokoušel nočním přepadem překvapit po­sádku Třeboně zmoženou masopustním veselím. Podařilo se mu sice obsadit předměstí, ale pro třeskutou zimu. kterou jeho italští a valonští vojáci nesnášeli, se musel dalších bojů u Třeboně vzdát.

Kristian z Anhaltu

Teprve na počátku března se sem konečně do­stavili Kristián z Anhaltu a Hohenlohe. Boje začaly znovu 7. břez­na. Když Buquoy vyrazil se spojenou armádou směrem k českému ležení u Eggenburgu. Obě vojska se postavila proti sobě u Missavy (Maissau) a seřadila se do bitevní formace, ale k boji nedošlo. Dampierre později obviňoval Buquoye. že zde propásl velkou pří­ležitost. neboť stavovská armáda byla početně slabší. Buquoy se místo bitvy rozhodl pro jakousi poziční válku, v níž byl mistrem, a pokoušel se obratným manévrováním vytlačit stavovské vojsko z jeho pozic. Tak zamířil 10. března k Hernu a hrozil české ar­mádě obchvatem. Anhalt mu vytáhl vstříc a obě armády se opět položily proti sobě a zahájily dělostřelecký souboj. K všeobec­nému překvapení však nejen že k bitvě nedošlo, ale Buquoy se dokonce pro nedostatek střeliva a potravin dal na ústup zpět ke Kremži. Anhalt dlouho považoval tento manévr za pouhou léčku a čekal v bitevním šiku až do poledne příštího dne, když už bylo jasné, že jde o skutečný ústup. Začal proto nepřítele pronásledo­vat a způsobil mu u Missaly ztráty. V císařském velení došlo proto k roztržce mezi oběma generály. Dampierre rozhořčen opustil voj­sko. aby si ve Vídni na Buquoyův postup stěžoval ...

John Seton

V Nizozemí také najímal svůj pluk skotských mušketýru Angličan John Seton. Konečně pro české staly verbo­val jízdní pluk hrabě Otto Herman van Styrum. Verbování nará­želo na značné obtíže, neboť generální stavové dlužili ještě z roku 1619 na 85 000 zlatých a na rok 1620 dosud neposkytli nic. Při těchto průtazích nebylo jasné, kdy se tyto pluky vůbec dostanou na české bojiště. Na cestě byly jedině oddíly Setonovy. V Anglii verboval za peníze ze soukromých sbírek ve prospěch českého povstání, kde londýnská City a anglikánská církev upsaly určitý kapitál plukovníkovi Grayovi, který hodlal svůj pluk přeplavit do Ham­burku a odtud na české bojiště.

Další posily

Během května dorazily do Čech pluky naverbované v cizině. Bylo to 1500 mušketýrů Setonova pluku naverbovaných v Nizo­zemí, kteří však po cestě utrpěli takové ztráty, že byli později spojeni s pěšáky pluku vévody sasko-výmarského. Setonův pluk zaujal pozice u míšeňských hranic a měl chránit zemi proti saskému vpádu. Dalším nizozemským plukem bylo 1 000 jezdců hraběte Styruma, kteří se dostali do Čech velkou oklikou přes Braniborsko, Slezsko a Lužici a byli dislokováni někde na Žatecku a později přesunuti do Prahy. Jejich cesta byla provázena tako­vými násilnostmi, zejména v Unhošti u Prahy, že rozlícení sedláci je pronásledovali až do městských bran a bylo nebezpečí, že malostranský lid se proti soldatesce pozdvihne. Aby nedocházelo v Praze k výtržnostem, bylo vojskům nařízeno raději ji obcházet a Vltavu překračovat u Zbraslavi. Během července pak dorazily poslední dva větší kontingenty cizích žoldnéřů, a to nizozemský pěší pluk (1 500 mužů) vévody sasko-vymarského a anglo-skotský pluk Grayuv.

Buquoy

Stavovské vojsko posílené o sbor Mansfeldův, pomocný slezský oddíl čítající 1 500 mušketýru a 1 000 jezdců a konečně o nový pomocný sbor uherský vedený Stanislavem Thurzou (část tohoto sboru zůstala na Moravě), který se objevil na bojišti na základě uzavření česko-rakousko-uherského spolku, se pokusilo o obrat v neutěšené válečné situaci. Dne 9. června učinilo pokus přepadnout nepřátelský tábor v Hadersdorfu (se­verovýchodně od Kremže), kde byla umístěna část Buquoyovy armády. Počítalo se s tím, že Buquoy vytáhne napadeným na po­moc a že bude možno přimět jej k bitvě za výhodných podmí­nek, kdy stavovská armáda měla početní převahu. Avšak Buquoy se nedal k bitvě vylákat. Protože hadersdorfské ležení bylo pří­liš opevněné, nezbylo Anhaltovi než se zase dát na zpáteční po­chod k Eggenburgu. To však byla také jediná událost nedramatické válečné letní kampaně. Císařská armáda trávila čas v nečinnosti k malé radosti habsburských finančníků a vyčkávala klidně okamžiku, který se neodvratně blížil.

Vzpoura kvůli žoldu