Moravsko-české spory a co z nich vzešlo

Dávná moravská snaha zdůrazňovat postup odlišný od vedoucích Čech projevila se i při jednání o Majestátu v postupu politického vůdce Moravy Karla st. ze Žerotína. Zatímco Čechy a Slezsko dosáhly zajištění náboženské svobody zákonem i císařovým pisemným potvrzenim, spokojil se Žerotín pro Moravu jen s Matyášovým ústním slibem, a odkryl tak v jednolité stavbě náboženské svobody trhlinu, již mohla katolická propaganda a vláda dobře využít. Nevhodný postup tohoto politika nedovolil využít ani těžké krize dynastie ze vpádu Pasovských. Již roku 1613 ukázala videňská vláda potlačením odporu Brna a Olomouce (hlavní slovo zde měl kardinál Khlesl), že se stále více kloni k radikálnímu katolickému křídlu a že neustoupí ani před násilným prosazovánim svých plánů. A počítala s tím, že nejednotný postup reprezentantů jednotlivých zemí jí tento nástup usnadni.

Myšlenka konfederace?

Proti stále silnějším snahám katolické strany, vytrvale podporované a organizované největší evropskou velmocí, Španělskem, hledaly vedoucí osobnosti nekatolického tábora obranu v utužení dobytých vnitropolitických pozic, a to tak, aby docílily shodného postupu u příbuzných stavovských skupin ve všech zemích habsburského soustátí. Myšlenka konfederace byla částečně uskutečněna již v kritickém roce, zatím ve dvou stavovských frakcích, rakousko-uhersko-moravské na jedné straně a česko-slezské na straně druhé. Pokusy Karla st. ze Žerotína a Kristiána z Anhaltu sjednotit obě skupiny nevedly zatím k cíli, avšak myšlenka jednotné výroby ze statků většich sedláků nacházel zhodnocení na trhu. Tím se u této početné vrstvy poddaných zvyšoval jak životní standard jejich rodin, tak i technické vybavení hospodářství, případně se rozšiřovaly polnosti.

Vnitřní kolonizace

I začátkem 17. století pak pokračovala intenzívní vnitřní kolonizace, jejiž začátky jsme uvedli konkrétně výše. Zvláště důležitá je zde skutečnost, že i když urbariálni platy z těchto nových poli byly v důsledku všeobecného vzrůstu cenové hladiny vyšší než platy z polí starých, přece tím nebyla iniciativa, vesnických hospodářů utlumena. Průkopnickou cestu malých chalupníků i větších sedláků můžeme sledovat jak v úrodných vnitrozemských rovinách, tak zvláště i v pohraničních oblastech; zde byly houževnatou prací zejména malých hospodářů otvírány nové oblasti kulturní půdy a vytvářeny nové hodnoty pro národní hospodářství. V tomto všeobecném a intenzívním rozšiřování polí a v bohatším vybavení hospodářství je jedna z hlavních příčin všeobecného a trvalého vzrůstu životní úrovně české vesnice až do Bilé hory. S rozšiřovánim orné půdy a se vzrůstem obyvatelstva pokračoval začátkem 17. století také rozvoj městských hospodářství. Hlavně menši poddanská města vytvořila od druhé poloviny 16. století hustou síť tržních středisek se speciálním zaměřenim na zemědělské potřeby a v sociální skladbě české společnosti zde rostla silná nová vrstva venkovských řemeslníků a obchodniků. Jejich postavení se částečně vymykalo ustáleným formám feudálniho řádu, který vedle tři svobodných stavů znal jen jednolitou vrstvu poddaných.

Nová sociální situace

Právě zprostředkujíci funkce těchto venkovských výrobních i obchodních kruhů, jež byla po technické stránce téměř totožná s podniky ve svobodných městech, vytvářela ve vesnickém poddanském prostředí novou hespodářskoú a sociálni situaci. Osobně zůstávali sice venkovšti řemeslníci a obchodníci dlouhou dobu v poddanském svazku téhož druhu jako vesničtí zemědělští poddaní, avšak zájem vrchnosti, zvláště velikých statků, jim zajišţoval odbyt výrobků a širši samosprávou městských obcí usnadňoval i organizaci nezemědělské výroby. V tomto směru byl zájem vrchnosti totožný se zájmy poddanských hospodářů, kteří nižšími cenami, než mohla dávat svobodná města, jen získávali; a pro vrchnosti přinášela města nový zdroj přijmů. Zajištění městské samosprávy, tržní právo a obecni majetek tvořily pak z četných poddanských měst hospodářský a sociální útvar, tvořící mezistupeň mezi svobodnými městy a vesnicemi. Počátkem 17. století byla síť poddanských městských obcí tak hustá, že i v této skupině počínal konkurenční boj o odbytiště a snaha monopolizovat výrobu i trh v rámci vlastního dominia. V tomto směru byla v nejlepší situaci města na velikých panstvích, (Pardubice, Poděbrady, Jičín, Náchod), jimž poskytovaly podporu i samy vrchnosti, mající zájem jak o trvalé zvyšování platů z měst, tak i o vzestup kupní síly vesnických poddaných, kteří tvořili hlavní kádr odběratelů na městských trzích. Poddanská města na velikých dominiich se však neomezovala jen na okruh osad tvořících s nimi jedno panství. Pronikala také do hospodářského koloběhu malých, hlavně rytířských statků, které tvořily, jak víme, podstatnou část pozemkové držby v zemi, a to jak svým teritoriálním rozsahem a početností populace, tak i celkovou hospodářskou hodnotou. Jejich populační a majetkový souhrn zůstával i začátkem 17. stoleti blízko celkové hodnotě velkostatkářských dominii a početné osady rytíř-ských poddaných poskytovaly vhodnou půdu pro uplatněni blízkých svobodných měst i poddanských měst z cizích dominii. Většina těchto statečků, sestávající ze 3-6 vesnic, nemohla totiž pro svá poddanská hospodářství zajistit vlastní městské služby a trhy a jejich obyvatelé byli tedy nuceni obracet se na trhy cizich měst. Tak se stávala území menších statků půdou, na níž se potkávaly i konkurovaly výrobky i služby řemeslníků z různých měst v okolí. Zde ovšem také byly pro spotřebitele ve všech oborech velmi vhodné podminky pro svobodnou volbu obchodních part-nerů; tyto faktory měly v krajích s četnými malými statky - zvláště na Kouřimsku, Čáslavsku, Hradecku - podstatný vliv na uvolňování cechovní vázanosti a monopolu svobodných měst a brzdily obdobné tendence, které se projevovaly u velikých poddanských městských obcí. Všechny tyto faktory výrobní i obchodní struktury českého národního hospodářství udřžovaly silný vnitřní trh. Rostoucí země-dělská výroba, a to jak ve vrchnostenském, tak i v poddanském sektoru, nejen hledala umístěni surovin na trhu, ale nacházela a udržovala cesty, jak úplným či aspoň částečným zpracováním rostlinné či živočišné výroby umístit zboží zpracovatelských prů myslových odvětví ve spotřebě rostoucího počtu městského obyvatelstva. Rozsáhlá výroba piva, sladu, másla, drůbeže, vajec, dobytka, oleje zařadila se do obchodního života měst jako silný a pravidelný dodavatel. Tento silný a stálý vnitřní trh měl pak podstatný vliv i na skladbu celého českého národního hospodářství. Většina zemědělské i průmyslové výroby nemusila totiž hledat slo-žité a nákladné cesty, jak proniknout za hranice.

Situace na trhu

Trh ve většich domácích městech - ať šlo o svobodná města Prahu, Plzeň, Hradec Králové aj., či o poddanské obce Pardubice, Jičín a další - stačil většinu tohoto zboží odebrat a na druhé straně zajistit řemeslnické výrobky pro údržbu i nové investice zemědělského sektoru. Právě touto vyváženou vnitřní skladbou svého silného vnitřniho trhu se české země výrazně odlišovaly od poměrů v sousedním Polsku j ehož zemědělství se významně uplatňovalo zvláště v obilním zahraničním obchodě. Živá poptávka na domácích trzích se však neomezovala jen na běžné druhy spotřebního i údržbového zboží; textilie, bytové za-řizení, luxusnější vybaveni domácností ze skla či porcelánu nacházely sice dobrý odbyt hlavně u zámožných šlechtických či měšťanských rodin, avšak nařizení proti přepychu u poddaných ukazují, že i v těchto vrstvách se u majetnějšich rodin ujímalo dražši oble-čeni i inventář v domácnosti.

Úvěr, rozvoj bankovnictví, státní věřitelé

Živý vnitřni trh potřeboval také značně rozsáhlý úvěr. S jeho pomocí pracovaly nejen veliké obchody ve svobodných městech a rozsáhlé statky šlechty, ale také obchodní zájemci, uplatňujíci se jen v transakcích místního rozsahu; dokonce i obchody vesnických překupníků byly často prováděny na úvěr. Zvláštní podmínky měl trh svobodných nemovitosti, na němž měli nejvýznamnější podíl bohatí šlechtici i měšťané. S příchodem Rudolíova dvora do Prahy se finanční obchody rozšířily silně i na mezinárodní pole a byly namnoze v rukou cizich finančníků. V té době klade Lazar Henckel základy svého mezinárodního bankovního domu, a také rozsáhlé transakce zámožných měšťanů a šlechticů (Betengl, Smiřičti) sahaly za hranice. Mezi největšími věřiteli státu čteme i jméno Karla z Lichtenštejna. Soukromý úvěr, krytý hlavně nemovitostmi nebo sklady zboži, držel se solidních obchodníţh pravidel a přispíval k rozvoji výroby i obchodu. Naproti tomu vznikaly časté obtíže z úvěrových operací státu, které zasáhly majet ié vrstvy všech stavů a púsobily věřitelům 6etné nesnáze jak nedodržováním termínů splatnosti, tak i tím, že státní finanční správa často vydávala zahraničním věřitelům jako záruku výnosy celých odvětví státních příjmů. Výnos státních horních podniků, cel, komorních panství i berní byl pod tlakem věřitelů vydáván na řadu let do správy jejich agentů, a tak byl rozvoj těchto zdrojů zdržován, někdy přimo zastaven.

Americké stříbro

V této souvislosti je vhodné říci několik slov i k otázce tzv. amerického stříbra, která v hospodářské historii západoevropských zemí hrála významnou úlohu, k níž ji přivedl tamější rozsáhlý mezi-národní obchod. Pro naše země neměla zdaleka takový význam, a to hlavně proto, že mezinárodní obchod a úvěr, které jediné mohly přivést větší množství stříbra pro oběživo i pro úvěrové operace, nenabyly u nás takového rozsahu a intenzity, aby podstatně ovlivnily vnitřni strukturu hospodářství. Živější mezinárodní obchod , který nesl na zahraniční trhy české zboží, se omezoval jen na některé dodávky zemědělských výrobků (ryby, dříví, málo obilí) či řemeslnického zboží (plátno, kůže) do sousedních rakouských a německých zemí, nepronikl však přímo na bohaté trhy západní Evropy, odkud by mohlo přijít vydatné posílení měnového fondu v Čechách. Naopak, ze sousedního Německa přicházelo do Čech mnoho peněz znehodnocených, které na domácím trhu působily obtíže.

Cesta ke krizi

Tyto kladné stránky i výsledky národního hospodářství byly však provázeny negativními vlivy, vycházejícími iednak z tlaku státních daní, jednak z vlivu hospodářských krizi. Honosný císařský dvůr, vysoké vojenské výdaje zvláště na obranu Uher proti Turkům pohlcovaly jak v druhé polovině 16., tak i na začátku 17. století nejen všechny příjmy státních podniků a . ,h výnosů z mýt a cel, ale také výnosy daní, které zasahovaly všechny vrstvy obyvatelstva a měly vzestupnou tendenci. A ani to nestačilo krýt státní potřeby včas; dvorská i česká komora si musily často vypomáhat půjčkami od jednotlivců doma i v zahraničí nebo od městských obcí a různých korporací.

Již dříve zadlužená země

Již v době nástupu Habsburků na český trůn existovalo veliké břemeno státních dluhů z doby jagellonských králů, ze kterého se nedokázali vymanit; naopak tato cifra vytrvale stoupala a koncem vlády Rudolfa II. dosáhla částky kolem 9 ooo ooo zlatých. Jejich umořování a nakonec i pouhé úrokování činilo pak státni pokladně velké obtíže. Poněvadž podstatná část státních dluhopisů byla v rukou šlechty a měst, šířily se důsledky chronické státní zadluženosti do všech odvětví hospodářského života a ohrožovaly ekonomickou a sociální jistotu. Vliv občasných hospodářských krizí měly kořeny jednak v přírodních kalamitách (neúroda, povodně), jednak ve zvláštní struktuře zemědělské i průmyslové a řemeslné výroby, můžeme sledovat jak z vládních opatření (regulace dovozu i vývozu), tak i z bilancí větších panství. Všeobecný vzestup životní úrovně, který se do začátku 17. století projevil, absorboval sice většinu vyšší výroby potravin, přece však docházelo k cenovým krizím. Sledujeme-li vlnu krize asi z let 16o9-1618 na panstvích Smiřických, vidíme, že se nejvýrazněji projevovala poklesem ceny piva, ne však na všech panstvích a ve stejném roz- sahu; nejcitelnějším důsledkem bylo omezení výroby se všemi dů-, sledky pro rentabilitu panstvi i pro zaměstnance a dočasné dělníky. Její rozsah nezůstal omezen jen na toto panství, táhnoucí se od Prahy až k severovýchodním a východním hranicím Čech. Průběh v jiných krajích nelze sice tak podrobně sledovat, jak to dovolují účetní knihy Smiřických, jejíjasné stopyjsou však patrny v četných projevech členů české vlády v letech 16o6-1618. Při četných jednáních o půjčky pro trvale vyčerpanou státni pokladnu čteme stížnosti těchto nejvyšších stavovských zástupců na pokles cen obilí, na vysoké sazby peněžních půjček, na zadluženi statků i těžké důsledky záruk ze státní půjčky; z protokolů se často ozývaji i hospodářské nesnáze poddaných.

Hospodářská deprese

Za takového stavu hospodářské deprese docházelo v druhém ' desítiletí 17. století k závažným politickým událostem. Pozvolný, ale soustavný postup rekatolizace na císařských, církevních i šlechtických statcích, útočnost jezuitů v Praze a vážná vnitropolitická krize, vlekoucí se od vpádu Pasovských do nastoupeni Matyášova, udržovaly zemi ve stavu trvalého napětí, které na pozadí ožehavé mezinárodní situace neukazovalo, že by bylo možné počítat s dalším mírným vývojem. Opozice proti Habsburkům sílila uvnitř Čech i v sousedním Německu. Již roku 1614 nabývaly konkrétnějších forem úvahy luteránů o vystřídání Habsburků saským kurfiřtem, zatímco kalvínská skupina soustředovala svůj zájem na osobu falckého kurfiřta Fridricha, počítajíc přitom s podporou Anglie, jejíž prestiž po vítězných válkách se Španělskem ve všech evropských zemich silně stoupl. Volné ruce, které vídeňská vláda získala o generálním sněmu a dohoda španělské, rakouské a štýrské větve Habsburků o společném postupu ve středoevropských otázkách dovolily přípravu k zajištění dynastických zájmů v neklidných Čechách, a to prosazením volby arcivévody Ferdinanda za českého krále. Jednání červnového sněmu 1617 v Praze svědčí o tom, že rozpory mezi tímto vypjatým katolickým knížetem a protestantskou většinouţ země se již nebezpečně zostřily. Volba sama ukázala, že naprosto nešlo o pouhé formální potvrzení, jak soudil Ferdinand a s ním i vláda a katolická frakce českých stavů. Silná opoziční skupina, do níž patřily přední osobnosti z panského stavu (Budoveč, Thurn, J. Šlik) i rytíři (Kašpar Kaplíř) a měšťané (V. Kochan), hájila energicky zásadu svobodné volby krále. Vytrvalému jednání a osobní obratnosti nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic se však nakonec podařilo jednotu této skupiny rozleptat, a rozhodný postoj z ní zachovali jen Thurn a Kolona z Felsu; Budovec, který dříve patřil k nejrozhodnějším Ferdinandovým odpůrcům, nešel ve svém po-stoji do důsledků. Napjaté politické ovzduši se nevyjasnilo ani po volbě nového krále.