Mladokatolíci
Když při sporu o Majestát upíral Zdeněk Lobkovic králi právo rozhodnout otázku náboženské svobody jako nepříslušnou světské moci. nýbrž pouze papeži, dokazoval mu nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, typický reprezentant této skupiny, že ..králové čeští a stavově na sněmě shromáždění tu moc měli a mají, u věcech duchovních tak jednati a povolovati. jako u věcech světských a politických". Vedení katolické strany získalo proto na svou stranu několik příslušníků mladé generace, odchovaných již zcela v představách bezvýhradné poslušnosti církvi, jak se jí naučili u svých jezuitských učitelů. Byli prodchnuti bojovností i nesmiřitelnou odhodlaností nelitovat žádných obětí a ovšem také nevyhýbat se žádným prostředkům.
Zdenek Popel z Lobkovic
Mužem, který byl svou povahou i společenským postavením takřka předurčen k tomu. aby se stal hlavou této ..španělské strany", jak mohou být tito nesmiřitelní právem označováni, byl nejvyšší kancléř Zdenek Vojtěch Popel z Lobkovic (1568-1628). Starobylý rod Lobkoviců nebyl celý oddán katolicismu. Z jeho větve pocházel i jeden z organizátorů defenestrace a člen direktorské vlády Vilém z Lobkovic. Větev chlumecká, z níž pocházel Zdeněk Lobkovic, byla však oddána římské víře i dvorské službě. Pod vedením jezuitu si osvojil zásady potridentského katolictví. Jako všechna tehdejší šlechtická mládež prošel nejen domácím univerzitním studiem, nýbrž navštívil i cizí země, aby se zde upevnil ve víře a nabyl dokonalého chování kavalíra. Brzy po návratu vstoupil do dvorských služeb a roku 1591 se stal říšským dvorním radou. Když pak vstoupil do diplomatických služeb, dostal se do styku s předními politiky španělsko-habsbur-ského tábora. Jeho konexe se upevnily zejména sňatkem s vdovou po Vilému z Rožmberka Polyxenou z Pernštejna, s níž nejen vyženil roudnické panství a velké jmění, ale dostal se do příbuzenských svazků i s řadou španělských politiků a diplomatů. Jeho tchyní byla Maria Manrjciuez cle Lara, která měla ve svém pernštejnském paláci v Praze jakýsi politický salón, kde se u této půvabné Španělky scházel výkvět pražského císařského dvora. To již ovšem Lobkovic zaujal významné politické postavení. Když na přímý zákrok papežského nuncia Spinelliho jej císař Rudolf jmenoval roku 1599 nejvyšším kancléřem a členem tajně rady, tím současně odstranil protestantské vedení kanceláře. Závratná kariéra jednatřicetiletého Lobkovice byla ken malou ukázkou, co všechno se otevírá těm. kdo se dají do služeb habsbursko-papežské politiky. Stal se vůdcem mladokatolíků.
A protestantská šlechta ...
Protestantská šlechta ho nenáviděla, ale zároveň se ho obávala. Jeho odpor proti Majestátu náboženské svobody vyvolal proti němu prudkou opozici na zemském sněmu, na němž nechyběly hlasy volající po jeho násilném odstranění. Již tehdy, v roce 1609, se ozývalo volání po defenestraci z oken Pražského hradu. Stavovská opozice se snažila dosáhnout toho, aby byl odstraněn z úřadu, a obvinila jej, že se v něm obohatil, což nemohl vyvrátit. Nicméně žádný habsburský vladař si už nemohl dovolit nechat padnout muže Lobkovicova typu. Lobkovic sám ovšem nebyl stoupencem myšlenky úplného odstranění stavovských svobod jako Slavata. Podle něho stavovské svobody měly být zachovány, ovšem pouze pro katolickou šlechtu: nekatolictví mělo být vyvráceno z kořene.
Jan Bořil z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu
Vedle Lobkovice se záhy dostali do popředí španělské strany další dva mladší šlechtici, kteří se ovšem rozhledem i postavením nemohli s ním měřit. Jedním z nich byl člen starého panského katolického rodu ze Slánská, nevalného bohatství, Jaroslav Bořila z Martiníc (1582-1649). Byl rovněž odchovancem jezuitů a strávil řadu let v Itálii. Přiženil se do rodu Šternberků (jeho tchánem byl nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka) a vynikal spíš horlivostí než státnickým uměním. Významnější úřady dlouho nezastával. Druhým byl novopečený katolík Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (15"72 až 1652). dříve žák bratrské školy a bratrského spisovatele Jafeta, který potom přestoupil ke katolictví. To mu urovnalo cestu k sňatku s dědičkou obrovského panství pánu z Hradce (Jindřichův Hradec. Telč. Stráž. Zirovnice). Na rozdíl od Martinice i Lobkovice byl přesvědčeným stoupencem absolutismu stejně jako fanatickým katolíkem. V kritické deltě povstání zastával úřad nejvššího sudího, zatímco Martinic byl po sesazeném Thurnovi karlštejnským purkrabím. Později když Jindřich Matyáš Thurn napsal v exilu memoriál na svou obranu ve valdštejnské aféře a zmínil se také o počátcích povstání a o defenestraci, pokusil se Slavata o své ospravedlnění v mnohosvazkových Pamětech". Napsány v letech 1637-1640 a neurčeny pro veřejnost jsou prvořadým vypravujícím pramenem pro počátky povstání, koncipovaným ovšem z hlediska ..španělské strany".
František Dietrichštejn
Zatímco v Čechách se podařilo Habsburkům získat pro myšlenky vybojného katolicismu příslušníky starobylých českých rodů. na Moravě tomu tak nebylo. Zde muselo být použito rodu ci zího původu, které přišly do země teprve nedávno, což se ovšem neobešlo bez velkého veřejného pohoršení. Tak teprve nedlouho před koncem 16. století byl přijat do moravské šlechtické obce František Dietrichštejn (1570-1636). majitel panství Mikulova a Zdaru. Karel st. ze Žerotína mu tehdy vytkl, že nezná český jazyk. jak se pro přijetí do stavovské obce vyžadovalo. Dietrichštejn byl vskutku cizinec. Jeho matka byla Španělka a ve Španělsku se i narodil. Mládí strávil v Itálii. Když papežský nuncius Spinelli uskutečňoval svůj plán odstranit z nejdůležitějších míst v zemských vládách nekatolíky, jak se to podařilo v Čechách jmenováním Lobkovicovým, našel na Moravě vhodného kandidáta právě v Dietrichštejnovi. Již roku 1599 jej přes odpor kapituly prosadil za olomouckého biskupa. Dietrichštejn. který přízní papeže Klimenta VlIl. v devětadvaceti letech získal kardinálský klobouk, našel pak brzy místo v zemské moravské vládě, kde setrval až do převratu v roce 1619. Byl hlavním inspirátorem protireformačních akcí na Moravě a ochotným vykonavatelem plánu habsburské politiky.
Karel Lichtenštejn