České dějiny nejsou žádná romantika ...
Všimla jsem si, pokud jsem zavedla řeč na baroko a české dějiny mezi mými přáteli, že odpovídali rezervovaně a bez jakéhokoliv obdivu a nebo snahy se o něm bavit. A tak jsem nabyla dojmu, že obecně Čechové mají spojené údobí tohoto uměleckého a duchovního směru i politického směru s bitvou na Bílé hoře, hanebným útěkem armád z již vyhrané bitvy (Anhaltův úspěšný útok proti císařským vojskům a nepochopitelný zvrat), zradou a ponížením, kterého se dostalo na Staroměstském náměstí našim pánům, rytířům a měšťanům (potrestání za vzpouru proti císaři). A také jsem si všimla, což mne dost překvapilo, že většinou mají lidé v Čechách, kteří se příliš sami sebou nezabývají a nemají potřebu přemýšlet nad dějinným vývojem a kontinuitou, romantizující pohled na vlastní dějiny, což bylo dílem specifického výkladu obrozeneckých autorů a do jisté míry i Masarykovým vlivem byl romantický pohled korigován na otázku ospravedlnění české existence, vytvoření koncepce malého národa s posláním. Masarykův pohled na české dějiny a odůvodnění existence "malého národa" směřoval k ideálům, jistě i vlivem herderovské filozofie. Masarykova filozofie českých dějin nutně, pod sílou takového vlivu, směřuje k "ideálu pravé a dokonalé lidskosti".
Smysl českých dějin podle Masaryka
Nemohu ani souhlasit s Masarykem, který udělil českým dějinám smysl, kterým měl být přínos univerzální lidské humanitě, opírající se o dobu, po vzoru Františka Palackého, husitské reformace, oproti Palackému však o krátkou dobu existence Jednoty bratrské, která měla být, podle Masaryka, hlavním českým příspěvkem světové civilizaci a všelidské humanitě. Cituji: " Humanitní ideál, čistá člověckost, všecek smysl národního života, skutečně není než ideál naší jednoty bratrské, ideál vpravdě český."
Dva vrcholy
Masaryk tedy nachází dva vrcholy českých dějin v období husitské reformace a v existenci Jednoty bratrské, které na které mělo navázat národní obrození a i česká přítomnost. "Naše národní snahy," cituji dále jeho myšlenky z díla Ideály humanitní, "a tužby musejí se brát směrem zahájeným naší reformací, Svobodomyslné hnutí české přirozené společnosti odkazovalo k reformaci české reformaci, tradicím bratrským a husitským." Cituji dále z Ideálů humanitních: „Svobodomyslné hnutí české přirozené odkazovalo k reformaci české, k tradicím bratrským a husitským. Naši buditelé pokračovali tam, kde reakce přervala vývoj. Tím překlenuli propast způsobenou protireformací…
Josef Pekař kontra TGM
Masaryk a Pekař byli ve výkladu českých dějin v rozporu. Jaký však náhled na české dějiny a českou mysl měl praktický dopad, který nasměroval trendy české politiky a národního smýšlení? Do jaké míry jsme i dnes ovlivněni tímto pohledem a jak se cítíme v rozporuplném osudu, před který jsme byli mnohokrát postaveni? Masaryk pochopitelně hájil vyšší smysl českých dějin a nemohl přijmout přízemní nacionalistickou koncepci organického vývoje českého národa, formulovanou především Josefem Pekařem.
Česká otázka jako otázka náboženská?
Masaryk, ve snaze dobrat se „vyššího principu mravního“ v českých dějinách – prohlásil českou otázku za otázku náboženskou: „…jádro našeho národního charakteru je a musí být náboženské. Palacký představil nám úhelní ideu českých dějin: Náboženský ideál bratrský… a tento ideál prohlásil za ideál svůj i českého usilování národního… Problém náboženský je problém českého života, je to problém český, proto je otázka česká otázkou náboženskou.“ Masaryk se nechal „unést“ a český národ (a jeho věc) o němž sám dobře ví, že „Křesťanství naše je přec jen matrikové“, „zaslíbil“ tak, jako kdysi Boleslav Chrabrý pánu Bohu. S tím rozdílem, že TGM tak činí tisíc let po polských událostech a údajně hodnotnějšímu protestantismu zaslibuje tehdy většinově katolický národ…!
Masarykova koncepce českých dějin je romantická
Aby prokázal význam reformace i Českých bratří, vyloučil z kontinuálního toku českých dějin jen to skrovné minimum, a podle mého názoru neoprávněně, které považuje pro svoji filosofii za vhodné a přetváří si jej ku obrazu svému. Vědecká pravda jde TGM stranou. Dějiny celých generací pomíjí. České dějiny mají tento konečný obraz v jeho osobitém podání: „…bojovná povaha Germánů vedla k dělení národa v pány a otroky …krátce feudalismus, kdežto slovanská nebojovnost vedla k ústavě demokratické, k osobní svobodě, rovnosti, volnosti, bratrství. Česká svéráznost bránila se dlouho … ale národ byl pozápadněn, zfeudalizován…ale myšlenka demokratická ještě nezanikla, oživla znovu ve válkách husitských, když pak poražen u Lipan … staroslovanský duch demokratický pak neměl již jiného útočiště, nežli k náboženské sektě bratří českých.“ Masaryk tak nalézá tu nejlepší, podle svého názoru, odpověď na palčivé Schauerovy otázky o smyslu české přítomnosti a českém přínosu světu.
Český příběh II.
Já bych šmahem nezatracovala Masarykovu snahu o pozvednutí české mysli a i když jeho koncepce neodpovídala pravdě, třeba byla i účelově zmanipulovaná, aby prodchnula pozdější, i krátkodobý vývoj Československa do vypuknutí II. světové války, nelze mysl české společnosti oprostit od důležitého období, které Masaryk vyzdvihnul a které možná již nyní hraje malou roli v celosvětovém dění. Je velmi ošidné, a já si to uvědomuji, cokoliv, vzhledem k osudovým zvratům v našich novodobých dějinách, nyní popírat a nebo zatracovat. I když bychom měli čas od času provést jakousi inventuru filozofie a z ní vycházejících postojů, činů a jednání, ve vlastním počínání směrem ke světu, kterému se přibližujeme a k Evropě, ve které hrajeme svou roli. Vím, že najdu jak odpůrce, tak i přívržence a možná i diskutéry, kteří mne obviní z jednostranného pohledu na problém, který se snažím nastínit.
Ale nyní, v této první části, jsem se dotkla důležité doby, zastíněné tragickým vývojem v barokním a pobarokním světě. Je však pravda, a to nemůže nikdo popřít, že jsme se vrátili, po dlouhé době spánku v totalitě k demokracii a není to masarykovská demokracie, neboť jsme více či méně opustili ideály, které nám vložil do vínku. Táhneme zavazadla minulosti a víme, že je musíme překonat, protože koncepce, o které jsem výše mluvila, citujíc jedno z významných Masarykových děl, není nyní pro nás aktuální, ale přeci, v hloubi duše cítím, že je v nás. A proto znovu tvrdím, že Čechové jsou národ stále ještě prodchnutý humanismem a ještě neopouští historickou kontinuitu, ovšem ne takovou, jakou ji vyhradil Masaryk, ale svou přirozenou.
Příště: Reformace a protireformace v Evropě a vliv na české dějiny
https://www.youtube.com/watch?v=qp85XwTyMeQ&feature=related