Případ Abyss - Díl 1
Řeka se pokryla mrznoucím škraloupem a stráně pocukroval první sníh. Celá krajina zešedivěla a padaly zledovatělé krupičky. Ale všude kolem bylo ticho. Ještě pár kilometrů a bude u cíle. Schválně šel pěšky od vlaku. I když jsem si mohl vzít taxi, ale chtěl si užít alespoň trochu toho zimního předvánočního času v přírodě a tak načerpat jiné dojmy, než si odnesl ze svého všedního, každodenního městského života. Protivní, nervózní lidi, všude narvané obchody a parkoviště. A přitom, svátky lze trávit i pokojně a klidně, třeba u talíře sušených švestek a pohledem z okna do zahrady.
Přitáhl si kabát blíže k tělu, protože chlad byl čím dál víc citelnější. Kufry už byly určitě na místě.
Vesnička, pár čísel. Z okna, kde bude nyní pár týdnů bydlet, je vidět Sněžka, když se vyčasí. A hlavně ten klid, dostal celý domek k dispozici, takže nebude rušen ze své práce. A ani při poslechu hudby a rozjímání.
Od té doby, co už nebyl se Sárou, se jeho život zjednodušil. Ještě nějaký čas pořád čekal, jestli se nevrátí. V bytě bylo plno věcí, které opustila. Neměl odvahu se jich zbavit. Ale pak ho začaly podivně tísnit a tak si pořídil velkou krabici, všechno tam naskládal a odvezl na chalupu. Ať si to vezme, až tam přijde, jestli tam vůbec přijde.
Zvláštní, že odjela a už se neozvala.
Jen její kamarádka Milada mu zavolala, že je Sára teď u ní a že si shání nějaké bydlení a práci. Měl se prosit? Měl jet za ní? Měl dát všechno do pořádku? Neměl žádnou vnitřní sílu. Jen čekal, kdy podá žádost o rozvod a nebo sama řekne, jak si to dál představuje.
Samozřejmě, že se v duchu cítil vinen. Už několik měsíců si nerozumějí a ona se mu čím dál víc vzdaluje. Měl jeden příležitostný styk s jinou ženou. Dozvěděla se to. Samozřejmě, že po dvacetiletém manželství to není nic jednoduchého takovou věc přijmout a smířit se s ní.
Ani si neuměl odpovědět na otázku, zda ji ještě miluje. Už dávno si o tom nepovídali.
Jen tak se scházeli ve společném bytě, každý za své. Určitě někoho měla, ale nepátral po jejím soukromí. Ani se jí nedivil. Byl o deset let starší, unavený a krajně nespolečenský. A Sára milovala zvláštní věci, které se mu zajídaly. Hádali se spolu, když si přinášela domů podivné amulety a znamení vyrytá v oválných kamenech. Někdo ji to vozil. Ale ona nikdy na jeho otázky přímo neodpověděla. Na co to potřebuje, pro koho to má a proč jezdí pořád za tou Miladou. Vždycky se od ní vracela a mluvila jako blázen. Někdy měl i obavy, ale ona se mu vysmívala.
Prohlásila ho za nesnesitelného blbce. Ztratil přehled, s kým se stýká a co dělá nebo nedělá. Byt a všechny výdaje platil sám. Sára žila za svůj příjem a rozhodně neměla nouzi.
Před ním se už rýsovaly první domy. Byl rád, že je už u cíle. Cítil se unavený a myšlenky na Sáru ho rozesmutnily.
Došel k domu, otřel si nohy o rohož a odemknul. Dýchl na něho ... domov.
Kufry stály v předsíňce, jak předpokládal a ještě jedna krabice, která k nim nepatřila. Nasadil si brýle, aby si přečetl, co je na ní napsáno. Zaradoval se, když poznal Sářino písmo. Asi nějaký dar. Ani si nesundal kabát, jak spěchal krabici otevřít. Byla pořádně uzavřená ocelovými nastřelovacími hřebíčky. Konečně ji otevřel .........
" No a vždycky, když jsou svátky," řekl komisař Havíř, když položil telefon. Už se těšil, že je stráví s matkou. Těšila se a pekla pro něho jeho oblíbené vanilkové rohlíčky.
Zvedl se ze židle a šel ke dveřím, kde pracoval jeho kolega.
"Bohužel, máme asi po svátcích. Za chvíli přijde písemný příkaz. Jedeme do Krkonoš, do jedné dědiny. "
"No jo, no," řekl na to a ani nezvedl hlavu od papírů.
"Alespoň nám přidělili auto, ostatní jsou už na místě."
Komisař vystoupil z auta a ani se nerozhlédl. Spíš si zběžně zkontroloval čas a vešel do domu.
"Tak jak jste daleko?" zeptal se chlapů, kteří dokončovali zajištění stop a otisků prstů.
"Jo, máme všechno. Už končíme."
"Tak to ukažte," řekl komisař s povzdechem.
Hrozný pohled. V krabici byla zabalená ženská hlava ve folii. Už viděl ledacos, ale tak strašný posmrtný výraz ještě za svou praxi nespatřil.
"Sbalte to , ať si to odvezou na soudní. A ten manžel?"
"Nechali jsme ho odvézt do špitálu. Úplně ho to odrovnalo. Málem dostal infarkt."
"Komu patří dům?"
"Rodině Rychtářů, už jsme je kontaktovali. Jsou v zahraničí. Dovolili nám, abychom se tu dočasně usídlili."
"Fajn," řekl komisař a sedl si do velkého pohodlného křesla. Zapálil si cigaretu a v jeho hlavě se začaly odvíjet obvyklé rutinní analýzy. Nemohl však zaplašit obraz té hlavy, ať dělal co dělal.
"Identifikoval ji?"
"Ano," odpověděl dotázaný tiše.
"Tak, my si s tím tady zatím poradíme, můžete jet do Prahy."
Nemohl usnout. Převaloval se v posteli, zkoušel i počítat ovečky (to vždycky pomáhalo, když si zvykal na svou práci a nemohl zvládnout sám v sobě některé hrůzné dojmy) už opět v zoufalství, ale spánek nepřicházel. Potichu vstal, aby nevzbudil kolegu, který spal vedle v pokoji a šel do kuchyně, otevřel lednici, vyndal láhev vody a nalil si do sklenice, která stála na kuchyňské lince. Přitom se kolem sebe rozhlížel. Docela strohé zařízení. Ale všude čisto a pořádek. Určitě se s majiteli domku dobře znali Něco je spojovalo. Něco, co může být začátkem k celé tragédii. Rozhodl si, že už nedospí noc a pořádně si celý dům proklepne. Ve skříňce našel kafe, šálek, fajn. I karton cigaret. Byl nenačatý. Nějaké cizí cigarety.
Ochutná, uvidí.
Než se voda uvařila, díval se pozorně po zdech. Bylo na nich mnoho malých obrázků fantastických krajinek a zvláštních lidí a zvířat Spíš napůl lidí a napůl zvířat. Jeden sundal ze stěny a nasadil si brýle.
"Co tu strašíš?" objevil se ve dveřích Honza, jeho kolega celý rozespalý.
"Ale nemůžu spát, tak se tu rozhlížím. Podívej, to je zvláštní obrázek."
"Udělám si taky kafe."
"Ty postavy nemají žádnou lidskou podobu. To jsem ještě neviděl."
"Ukaž?" Honza postavil šálek kávy na stůl a vzal do ruky obrázek.
"No, máš pravdu, i tak krajina je nějaká neskutečná. Ani tu není žádný podpis, kdo to namaloval. Ale nemám z toho dobrý pocit. Rozhodně, ten, kdo ty obrázky namaloval, nebyl normální. Koukej tady na to stvoření, jak je podivné. Takové soudkovité tělo. To tělo vypadá trochu jako soudek s pěti hranami, zvláštní. Ale příšerné je tohle. Podívej. Z těch hran vyrůstají blanitá křídla. Rozložená jako vějíře. Z každé té hrany vyrůstá pět jejich ramen nebo tykadel a každé tykadlo je zakončeno zašpičatělou štětkou. To je děsné. A ta hlava ! Připomíná hvězdici. Z hlavy, tady, všimni si, vyrůstá také pět delších červených trubiček. Na konci těch trubiček, na okrajích jsou vidět ostré bílé výrůstky, jako zuby. A druhá hvězdice na spodku toho těla, hele, podobná jako té navrchu. A tyhle krátké končetiny jsou zakončené blanitým trojúhelníkem. Fuj, to je děsné."
Komisař cítil, jak mu po zádech přechází podivný chlad. Nemohl se zbavit pocitu jakési přítomné hrůzy, která číhala ze zdí i ovzduší tohoto domu. Neměl tušení o věcech, které byly na zdech vypodobněny a neměl tušení ani o tom, jak se mohou vyvíjet dál všechny ty souvislosti. A tak držel v rukou hrnek s horkou kávou a nechal stoupat voňavou páru do své tváře. Pak se podíval na svého kolegu, který pořád studoval obrázek a kroutil hlavou. Nechával ho naprosto klidným a vyrovnaným.
"Víš co? My se prostě ráno sebereme, ještě za svítání, necháme tenhle dům zapečetit, oznámíme to majitelům a budeme pátrat raději v úřadě. Já se tu cítím špatně, asi to bude tím horským vzduchem. Ale raději odtud zmizíme."
Komisař cítil bytostně, že se pohybuje nad nějakou propastí, terén však neuměl odhadnout. Vzpomněl si však na jeden svůj sen. Který se mu zdál jako dítěti a který ho vyděsil téměř k smrti. Něco podobného se na něho řítilo v jakési zvláštní fázi spánku. Měl pocit, že bdělý a přitom měl zdřevěnělé celé tělo. Tehdy dostal z toho vidění horečku. Později mu kdosi vysvětlil, že šlo o démona, kterého vidí od nepanšti ve snu jednou každý člověk. V tu chvíli, když mu bylo toto sděleno, byl moc rád, že je to jen jednou za život.
"Jsou lidi, kteří roupama neví, co dělat a tak si vymýšlí různé věci, Ale to jsem zrovna teď nemyslel tebe. Promiň."
Komisař mlčel a oči měl upřeny do ztemnělých oken. Pozoroval malý proužek jasu, který sliboval, že se brzy rozední.Měl pocit děsu a hnusu. Odporu a strachu. Nechtěl to však přiznat. Tedy znovu se s tím setkává a znovu je vyzván k nahlédnutí do tajemných hlubin těchto strašných, tajemných zjevení, o jejichž původu nemá nejmenší tušení, ale má vědomí jejich existence. A to stačí na to, aby si je znovu a znovu uvědomoval.
Vstal a přešel místnost.
"Na co myslíš?" zeptal se ho kolega a napil se chladnoucí kávy.
"Tak, promýšlím strategii vyšetřování. Nemáme žádné stopy. Všichni mají alibi pevné jako tamta skála. Už jsem s tím chtěl pohnout, ale vidím, že to bude chtít experta."
"A jakého prosím tě?"
"Víš co, sundej ty obrázky, necháme je prověřit a udělat z nich fotokopie. Já mám pocit, že to má nějaké souvislosti s tou vraždou. Rozhodně si lidé nevěší takové věci na zdi domu jen tak pro nic za nic."
Pozoroval ho, jak sundává ze zdí obrázky a balí je do svého zavazadla.
Pak se jeho oči opět stočily k obloze. Svítání se pomalu rozlévalo a někde i hlasitě pípnul pták. Šel umýt nádobí a jeho kolega vzal do ruky čistou utěrku, aby mu pomohl uvést vše do původního stavu.
"Všechno je to divné," řekl si jakoby pro sebe komisař.
"Jednou jsme vyšetřovali rituální vraždu. Taky to začalo podobně. Ale oběť našli přivázanou ke kříži, celou potrhanou, jako kdyby se na ni vrhli psi. Udělali to lidé, kteří byli uvedeni do stavu vytržení," řekl kolega jen tak jakoby mimochodem, ale cíleně, aby snížil jeho napětí, které také začal více pociťovat.
"A proč to s tím spojuješ?" zeptal se komisař trochu prudčeji, než chtěl.
"Všiml jsi si toho výrazu? Ta oběť musela něco hrozného spatřit. A taky způsob. Jakým byla hlava oddělená od těla. Byla to jako poprava mečem. A udělal to někdo hodně zkušený."
"Už se zase všeho chytáme?"
"Bude to zajímavý, uvidíš, že to bude hodně zajímavý."
Samozřejmě, že všichni obyvatelé už věděli, co se stalo a někteří i nakukovali přes plot. Ale nebyla to zvědavost, spíš strach, protože jejich malá dědinka byla oddělená od města hodinu pěší chůze.
"Pošleme někoho, aby vyslechl ty lidi.Určitě vědí dost. Jejich zvědavost je přirozená. Ale také jejich vědomosti nebudou marné. Uvidíme." /pokr./