Pravda o mé matce
Na svou matku si nepamatuji. Vyrůstala jsem ze svým otcem, který se mi hodně věnoval, ale byl přísný, až neústupný. Až jednou jsem se dozvěděla tajemství ... ***
Ten rok byla dlouhá zima a všichni lidé v našem městečku už vyhlíželi jaro. Tatínek se každé ráno díval na oblohu a čekal, až se na ní ukáží první známky přicházejícího jara. Celou zimu churavěl.
"A ze školy hned domů," řekl mi to ráno, když jsem si dávala v předsíni do tašky klíče a svačinu.
"To víš, tati."
Chudák, neuvědomoval si pořád, že už nejsem malá holka a mám před maturitou a že potřebuji spíš společnost svých vrstevníků, než sedět v domě a poslouchat nostalgickou hudbu.
Vyšla jsem z domu a natáhla nosem sice chladný, ale už vonící vítr, který přicházel z jihu a nesl sebou příslib jara.
"Ahoj,Dano."
Moje kamarádka a spolužačka mne právě doháněla .Zatímco já jsem chodila do gymnasia, jak jinak, tak ona chodila do zdravotnické školy. Bavilo ji to a měla v plánu pokračovat na lékařské fakultě v Praze. Konečně, pocházela z lékařské rodiny, takže se jí mohl její plán lehce splnit.
"Ahoj, Věro," oplatila jsem ji pozdrav.
Chvíli jsme šly mlčky vedle sebe. Tušila jsem, že mi chce něco říci, ale ještě zvažuje, jestli jsem ta pravá a diskrétní osoba, která unese tajemství.
"Musím ti něco říci," vyhrkla najednou a já byla samé ucho.
"Tak povídej, ať se tím tajemstvím nezalkneš," povzbudila jsem ji žertem.
Zastavila se v půli cesty.
"Ale nesmí to nikomu říct. Přísahej na svůj život."
"Přísahám."
"Zamilovala jsem se," vyhrkla.
"A do koho?"
"Je tu na prázdninách jeden kluk. Ten ti je tak úžasný a jak hraje na klavír. Přijel z Plzně a bydlí u Hanousků na privátě. Prý fotografuje a taky maluje."
"A jak vypadá?" zeptala jsem se ji se zájmem a také s trochou závisti.
"Je vysoký, má zelené oči a tmavokaštanové vlasy. Ale hlavně, je s ním úžasná zábava."
"A jak je starý?"
" Asi v našem věku."
Vida, pomyslela jsem si, už to má všechno nalajnované. Za chvíli ho vtáhne do rodiny a bude ruka v rukávě. A já budu ještě za pět let někde studovat na filozofické fakultě, abych převzala po tátovi učitelské místo na gymnasiu. Mezitím mi uteče spousta let a nakonec si ani nikoho nenajdu. Leda tak nudného kantora.
"Víš co? Sejdeme se ve tři v kavárně.. Ukážu ti ho. Skoro každý den tam chodí číst časopisy a nebo hrát na klavír."
"Dobře, ujednáno."
Byla jsem velmi rozmrzelá. Tentokrát na me dolehla chmurná představa mé budoucnosti daleko tíživěji, než dřív. Dovedla jsem si představit, kdybych řekla já doma, že jsem se zamilovala. To by byl oheň na střeše! Kdepak, musíš jít studovat a pak se teprve ohlížet po mužích. Nic by s tebe nebylo. Už jsem slyšela, jak mi otec svým přísným a neúprosným tónem káže a je těžce zachmuřený. Copak osmnáctiletá holka myslí na nějaké kariérní cíle, když touží po lásce a romantice a volnosti? Už mi vyčetl i to, že chodím s kamarádkami na taneční zábavy. A čím víc mne tísnil svými představami o budoucnosti, tím větší jsem měla nechuť ke studiu. Celý den se mi pokazil.A ještě navíc, aby toho nebylo málo, odpadla poslední hodina. Tak, a jak doma vysvětlím, že musím být ve tři v kavárně. To budou zase řeči. Celou cestu jsem vymýšlela, na co se vymluvím. A tentokrát budu opravdu lhát. Řeknu, že jdu pomáhat do knihovny. Táta s knihovnicí nemluví už rok a tak se ji ptát nebude, jestli jsem tam opravdu byla.
Lstí a klamem jsem unikla z domu a přesně ve tři byla u kavárny. Vklouzla jsem dovnitř a očima hledala Věru. Ta už seděla v malém boxu, pila čaj a zbožně hleděla ke klavíru. Zatím byl zavřený.
"Ahoj," vyrušila jsem ji.
"Ahoj," řekla tiše a usmála se.
"Ještě nepřišel?"
"Přišel, ale je vedle v salónku. Zachvíli to začne. Lidi ho chodí poslouchat. Hraje báječně."
Netrvalo to dlouho a ke klavíru přicházel opravdu ten, kterého mi popisovala. Nelhala ani v nejmenším. Skromně se usmál na své obecenstvo, které mu zatleskalo a pak otevřel desku a přejel prsty klaviaturu. Otočil se a židličce k lidem a zeptal se, zda má někdo jaké zvláštní přání.
"Minutový valčík," zavolala Věra a on se ji uklonil, otočil se ke klavíru a začal hrát. Poslouchala jsem jako u vytržení. Když skončil, lidé si přáli další a další skladby a Věra mne držela pod stolem za ruku, protože byla celá zjihlá a zamilovaná. Tak to probíhalo každý týden. Jenomže já jsem tam už přestala chodit jenom kvůli Věře a měla jsem výčitky svědomí. Nikdy bych nahlas nepřiznala, že i mně se líbí a že čím víc ho poslouchám, tím více propadám citům a snům, v kterých jsem se nedokázala orientovat, protože jsem je neměla s kým probírat.
V květnu se psaly maturitní písemky a v červnu už byly vyhlášeny termíny na ústní maturitní zkoušky. Láska, která ve mně zaplanula nekontrolovatelnou silou mne brzdila v učení. Utíkala jsem s knihami v tašce do lesoparku, kde jsem sedávala na lavičce a snažila se soustředit na učení, i když se mi hlavou honily úplně jiné myšlenky. Ale snažila jsem se být pevná a tak jsem se hodinu učila, abych se pak mohla procházet po krásném parku a snít o něm. I když jen dvakrát za celou dobu se naše oči setkaly, ale on měl pro mne stejný úsměv, jako pro každého jiného, takže jsem neměla pocit, že by mne nějak registroval.
"Tak vidíš," řekl mi otec, když jsem mu podávala maturitní vysvědčení, " zvládla jsi to a jsi dospělá."
"To uteklo jako voda," povzdechla si paní Jelínková a nalévala sváteční polévku. Najednou mi bylo všechno líto. Protože tímto dnem končí moje dětství a začnou mi jiné starosti. Už podala přihlášku na filozofickou fakultu do Plzně a tatínek mi tam zařídil i ubytování u svých známých. Největší starost měl, abych nešla do koleje, kde bych se určitě zkazila. Dokázala jsem si představit, že mne tam bude čekat další přísný dohled.
"No, nyní máš před sebou prázdniny, tak abys ses nenudila, pojedeš k tetě Anně do Domažlic."
"Ne, tati, já bych chtěla být tady."
"V žádném případě," řekl a dlaní bouchnul do stolu.
"Proč? Nikdy jsem na žádné prázdniny nemusela jezdit."
Tatínek rozkrojil v polévce nok a tvářil se ustaraně.
"Neodmlouvej tatínkovi," řekla paní Jelínková.
"Tak mi to tati vysvětli."
"Je tam čerstvý vzduch," řekl rezolutně a ani nezvedl oči od polévky. Bylo jasné, že lže. Že to není ten pravý důvod.
"To není proto," provokativně jsem oponovala.
"Na nic se neptej."
Poobědvali jsme a tatínek šel do své pracovny. Paní Jelínková mlčky sbírala nádobí.
"Co se stalo?" zeptala jsem se.
Pokrčila rameny. Tak jsem se oblékla a šla do svého lesoparku. Byla jsem smutná a zmatená, protože teta Anna byla stejná jako tatínek a Tomáš, můj bratranec, je nepříjemný. Nečekalo mne nic dobrého a prázdniny budou pěkně dlouhé, protože jestli mne na fakultu přijmou, tak nástup bude od října. Zkoušky budou za dva týdny. A pak – Domažlice. Takové nudné město. Tyto myšlenky mne pronásledovaly cestou k jezírku. Kdybych si tak mohla vzít sebou všechny ty krásné chvíle, které jsem zde prožívala s láskou a beznadějí, že by se mohla někdy uskutečnit. Copak si mne někdy všiml? A Věra, ta už spřádá plány a sny, o které se nemusí obávat. Sedla jsem si na lavičku a dívala se do jezírka. Do očí mi vstoupily slzy smutku a snad poprvé jsem pocítila i hořké osamění. Ulekla jsem se toho. Tak by to mohlo být už napořád. Mé budoucí povolání mne odsoudí buď k samotě a nebo k nudnému životu.
Od té doby, co jsem se zamilovala, jsem neměla odvahu Věru vyhledávat. A ona mi už týden nezavolala. Asi měla také starosti s maturitou. A nebo možná i s tím, jak ulovit klavíristu.
"Danóóó," ozval se Věřin hlas přes celý park, až jsem sebou leknutím trhnula. Vstala jsem z lavičky a přiložila si ruce k ústům, aby mne slyšela.
"Tadyýýý jsem."
Doběhla ke mně a na první pohled jsem viděla, že se něco stalo.
"Dano, Dano," opakovala udýchaně, "musím s tebou mluvit."
Vzala mne kolem krku a plakala, usedavě a zoufale plakala.
"Co se stalo?"
"Odjel a já jsem neměla vůbec šanci s ním promluvit."
"Ale vždyť jsi říkala, že je tady kvůli focení a malování?"
"Prostě odjel."
"A víš kam odjel?"
"Ne, nevím," plakala.
"Tak se zeptej u Hanousků. Tam to budou vědět."
"Prosím tě, jak to bude vypadat. Třeba pak bude naštvaný, že jsem ho sháněla. Všechno je ztracený."
Bylo mi jí z jedné strany líto, ale z druhé strany se mi ulevilo. Nebylo to správné, neměla jsem právo na takové pocity, ale dostavily se a nedalo se jim zabránit.
Tatínek seděl v křesle a četl si.
"Tati," zašeptala jsem. Zvedl hlavu a podíval se na mne přes brýle.
"Uvidíš, že ty zkoušky udělám."
"Ano, jistě, že uděláš," odpověděl mi.
"Mám tě ráda, táto."
"Vždyť já tebe taky, děvče. A proto jsem na tebe přísný. Jednou to oceníš."
"Tati, mohla bych se na něco zeptat?"
"Můžeš."
"Kdo byla moje maminka? Nepátrala jsem po tom, však víš. Ale měl bys mi to říci. Pořád mám pocit, že se něco stalo, o čem nevím.Neřekl jsi, jestli je mrtvá, pořád jen, že není. Tak jak je to doopravdy?"
"Proč to chceš vědět? Nikdy se o tebe zajímala. Nechala tě v domě samotnou, když jsi byla malá, hodně malá a utekla za jiným mužem. Tehdy jsme bydleli v Plzni. Taková ostuda. Tak jsem se radši odstěhoval s tebou sem, aby lidi nevykládali nesmysly. Tvá matka byla sice umělkyně, ale nezodpovědná. Pravda je, že byla o hodně mladší než já a asi si nezvykla."
"A kde vlastně žije?"
"To nevím. Možná v Praze nebo někde jinde.Byly ti dva roky. Nemůžeš si na ni pamatovat."
"Miloval jsi ji?"
Zamyslel se.
"Velmi. Velmi jsem ji miloval a tím, co udělala, mne hluboce zranila a odsoudila k samotě. Copak jsem to mohl přivést macechu?"
Odložil knihu a vstal. Přešel místnost.
"Byla vynikající klavíristka a zpěvačka. Toužila jezdit po koncertech a dělat kariéru. Když jsi se narodila, těžce nesla, že je přikovaná k domácnosti a dítěti. Neřekla ani slovo, ani dopis nenechala. Když jsem tě našel v postýlce v prázdném domě, bylo mi jasné, že je po štěstí i po manželství. Rozvod proběhl na dálku. Byla tehdy v už v Německu. Jen vydala souhlas a bylo to."
"Víš tati, ale já bych nechtěla zůstat sama."
"To chápu, ale jsi mladá a máš dost času."
"Máš nějakou její fotografii?"
Šel k sekretáři, otevřel ho a chvíli hledal. Pak mi ji podal. Když jsem uviděla její tvář, málem jsem omdlela. Ale opanovala jsem se. Přeci to není možné, aby si dva lidé byli tak podobní.
"Je moc krásná," řekla jsem a vrátila mu fotografii.
"Víš, já jsem se ptal knihovnice, jestli tam chodíš pomáhat, ale lhala jsi mi. Chodila jsi s Věrou do kavárny. Nemysli si, že jsem to nevěděl. Byla jsi tak zabraná do té hry, že jsi mne ani nepostřehla. Nejsem hloupý, Danuško. Sice jsem toho mladého muže nikdy neviděl, ale stačilo mi, že tě to táhne za jeho hraním. Nedělej stejnou chybu jako já a odpoutej se od toho. Byla bys nešťastná. Lidé, kteří jsou tak společenští a talentovaní mohou působit klamné city a já jsem tě pozoroval, jak jsi se změnila od té doby. Zapomeň na něho a na všechno a věnuj se svému životu."
Cítila jsem, jak se mi najednou bortí ten vysněný svět. Nechtěla jsem dělat žádné závěry, na to jsem byla příliš zmatená a překvapená.
"Co je s tebou?" zeptal se mne a vzal kolem ramen.
"Ten klavírista, tati, se tak podobá mé matce, že bych věřila, že je její syn," vyhrkla jsem.
"Ale to je nesmysl," odpověděl otec. " od tebe utekla a další dítě by porodila? Třeba ho taky nechala někomu na krku."
Bylo to hořké a smutné. Tatínek o tom nechtěl mluvit. Ale já jsem se rozhodla, že maminku vyhledám a promluvím s ní. Třeba se dozvím pravdu a budu klidná. Třeba ona lituje svého skutku a třeba bylo všechno úplně jinak. Neměla jsem představu, jak ji hledat a kde ji hledat, protože takové informace se těžko získávají. Začnu Věrou.
Když otec zašel do svého pokoje, potichu jsem zvedla telefon a vytočila Věřino číslo. Chvíli to zvonilo a pak to konečně zvedla.
"Věro, jak se vlastně jmenuje celým jménem?"
"Kdo?"
"No on, dělej, ať mne otec neslyší. Vyhmátl mne v té kavárně, nechci ho rozčilovat "
"Má takové cizí jméno. Schulz. Otta Schulz."
Napsala jsem si to jméno na kousek papírku, poděkovala jsem a zavěsila.
Možná, že podle toho jména najdu i maminku. Třeba se jmenuje Schulzová. A třeba ještě někde koncertuje. Jestli je však v cizině, tak mám smůlu. Ale lepší bude, když si promluvím přímo s ním. Určitě se neurazí.
Druhý den jsem se nabídla, že zajdu do lékárny, protože tatínka bolely nohy a bral masti, které mu lékárník sám připravoval a rozhodla jsem se, že se po cestě stavím u Hanousků a na pana Schulze se zeptám.
"Odjel do Plzně, slečno. Přijela mu na týden maminka z Německa, tak se s ní chtěl vidět."
"A nevíte, na které adrese se zdržuje? Musím s ním mluvit," řekla jsem prosebně.
"Vy jste slečinko jaká zvědavá," usmál se pan Hanousek, "ale že jste to vy. Tak tady je jeho adresa a telefon."
Běžela jsou s tou kořistí domů, postavila masti na stůl a běžela do svého pokoje. Rozrušená a rozpačitá. Váhala jsem vytočit to magické číslo. K večeru jsem konečně našla odvahu. Tatínek šel spát a paní Jelínková odešla. V domě byl klid. Přikradla jsem se k telefonu a vytočila číslo. Celá jsem se třásla od hlavy až k patě.
"Schulzová," ozval se hlas a mně málem rozrušením vypadlo sluchátko z ruky.
"Dobrý večer paní Schulzová. Tady Dana Podmelová."
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
"Paní Schulzová, odpovězte mi."
"Danuško," ozvalo se zase a v hlase měla slzy.
"Maminko," řekla jsem a také se mi zlomil hlas.
"Jak jsi mne našla?"
"To bys nevěřila. Musím končit, aby mne tatínek nenačapal."
"A kde žiješ? Mohu tě vidět?"
"Mami, jen jedno bych ráda věděla. Ale řekni mi pravdu. Jenom mne, nikomu jinému."
"Prosím, ptej se."
"Je Otta Schulz můj bratr?"
"Ano," řekla po chvíli.
"Sbohem, maminko.Odpouštím ti a tatínkovi nic neřeknu"
Položila jsem telefon. Ani jsem nečekala, až mi odpoví. Musela jsem si sednout, protože pode mnou podklesávaly nohy. Byla jsem zklamaná a oklamaná. Po chvíli jsem vstala a zaklepala na dveře otcova pokoje.
"Dál," uslyšela jsem jeho hlas.
Vešla jsem, tatínek seděl u stolu a něco psal.
"Tati, co kdybys jel k tetě se mou?"
"Co tě to napadlo, prosím tě?"
"Myslím, že by se mi po tobě stýskalo. Mám tě ráda."
A objala jsem ho ze zadu, aby neviděl slzy. Byly to nejhezčí prázdniny v mém životě. Cítila jsem, že tatínkovi dlužím to, co mu nemohu nikdy ničím nahradit. Také jeho jsem viděla poprvé za dlouhou dobu spokojeného a šťastného.
Ani matku a ai bratra jsem už nevyhledávala. Tatínka jsem před několika týdny pochovala, Umřel, aniž se kdy dozvěděl, že jeho milovaná žena odešla od něho podruhé těhotná za svým cílem. Kdo ví, kde pana Schulze potkala, ale jistě měla víc příležitostí uplatnit svůj talent, který jsem po ní nezdědila. Splnila jsem tatínkovo přání a nyní učím na našem gymnáziu latinu a dějepis. Jsem šťastně vdaná a snažím se na ty věci příliš často nemyslet. Jen jsem přesvědčená, že pravda vždycky vypluje na povrch a vlastně, nebylo o co stát.
© Maura, 2007